Vydání: 2011/32 Poutní deníky, 1.8.2011, Autor: Jan Paulas

Je to druh cestopisné literatury, který ještě čeká na své docenění. Můžeme ho pokládat za předchůdce dnešních poutních deníků. I tehdy šlo o záznamy z cesty, ale byla to cesta, z níž obvykle nebylo návratu. Řeč je o dopisech českých misionářů ze zámořských misií v době barokní. Pavel Zavadil připravil vědeckou edici kompletního souboru těchto písemných památek, které byly odeslány z Ameriky a Tichomoří a dochovaly se v českých a moravských archivech a knihovnách.

Jak byste charakterizoval tyto dopisy jezuitských misionářů zaslané ze zámořských misií do Čech?

Pokládám je za „exotickou perlu“ českého barokního písemnictví, třebaže jejich hodnotu teprve budeme objevovat. V českém prostředí jde o zcela unikátní písemné památky, především cestopisného rázu, které popisují život a podobu mnoha míst na celé naší planetě před zhruba 330 lety. Čeští jezuité během své misijní kariéry poznali nejen jihozápadní Evropu, ale také obě Ameriky, Tichomořské ostrovy, široký region jihovýchodní Asie. Převážná část těchto latinsky psaných dopisů nebyla dosud vůbec vydána, natož přeložena. Doufám, že doba náležitého ocenění jezuitské korespondence přijde a pomůže narušit nehistorické odsuzování barokní doby jako „Temna“. Tyto zastaralé představy je třeba korigovat a ukázat české veřejnosti krásu, bohatost a pestrobarevnost této citlivé, roztoužené, emotivní doby.

Co zajímavého říkají tyto dopisy nám v dnešní době?

Jedná se nejen o pramen historického poznání pro vědce, ale také o mimořádně působivé dokumenty pro každého čtenáře se zájmem o historii či cestopisy. Čeští jezuité nebyli primárně cestovateli, ale šiřiteli víry. Přesto po sobě zanechali svědectví z celého světa, kde popsali novou realitu, kterou kolem sebe vnímali. Byli to vůbec první Češi, kteří se dostali do tolika oblastí, viděli mořské tvory, ochutnali exotické ovoce, kupříkladu banány či kokosové ořechy, a hlavně – zanechali o tom všem písemné zprávy, jež se zčásti dochovaly. Dnes známe celou naši planetu, ale tehdy byly mnohé části Nového světa (tj. zámoří) tajemstvím, jejich objevování bylo čtením nepoznané knihy, plné dojmů a překvapení. Není divu, že tento svět učinil na naše jezuity obrovský dojem, o který se podělili se svými adresáty – a v zachovaném torzu korespondence se o něj dělí i dnes s námi. Jejich dopisy jsou poučná a bohatá četba. Jsou psány živým osobním tónem, nejde o žádné suchopárné či oficiální dokumenty.

Komu byly dopisy určeny a co vedlo misionáře k jejich psaní?

Korespondence jezuitů byla určena jejich řádovým spolubratřím, tj. českým jezuitům, přátelům i představeným. Soukromá korespondence (například rodině) je dochována výjimečně. Čeští jezuité věděli, že opouští svůj rodný svět navždy, že žádný návrat zpět nebude. Jejich cesta do misií trvala někdy celé roky. Byla to jejich životní cesta, období zlomu a nejistoty, očekávání budoucnosti. Vazba na rodné prostředí byla však v jejich myslích stále silná – a chtěli s duchovně spřízněnými osobami sdílet své dojmy a zážitky. Je pravda, že jezuitští misionáři měli povinnost podávat písemné zprávy o průběhu svých misií. Přesto mám za to, že k psaní dopisů je mnohdy vedla prostá touha sdílet radosti i strasti se svými blízkými.

Jak se to přihodilo, že se do těchto oblastí dostali právě čeští jezuité, kteří byli naprostí suchozemci?

Vaši otázku lze rozdělit na hledisko poptávky a nabídky. Poptávka vznikla na straně španělské a portugalské koruny, která při kolonizaci Nového světa používala různé dostupné prostředky – nejen vojenské či politické, ale i kulturní. Jezuité byli nositeli evropské kultury ze Starého světa do Nového. Byli v první řadě šiřiteli víry, ale kromě toho též vědeckých poznatků, praktických znalostí a vůbec celého evropského způsobu života. Španělská koruna neměla dost vlastních, tím méně zdatných a schopných kandidátů na misionářské práce v zámoří. Proto umožnila jezuitskému řádu, aby do zámořských misií vyslal i misionáře z několika málo evropských území, která byla panovnicky spřízněna se španělskými Habsburky. A sem patřilo i české království. Hledisko nabídky pak spatřuji v touze misionářů šířit Boží slávu a spasit duše domorodců, napodobit misionářské úspěchy jejich vzoru sv. Františka Xaverského. Po otevření brány zámořských misií českému světu napsali naši jezuité řádovému generálovi do Říma stovky žádostí, v nichž prosí o vyslání do zámoří. Jen několika desítkám z nich se jejich touha splnila.

Vedli si misionáři záznamy hned od začátku své cesty?

Ano, čeští jezuité popsali celou cestu z Prahy přes Alpy do Janova, středomořskou plavbu z Janova do španělského Cádizu i španělské čekání na tzv. indickou flotilu, která je měla transportovat přes Atlantský oceán. Obdivovali krásu Alp, všímali si různých zvyků, odlišné stravy, samozřejmě je velice zajímaly projevy sakrálního kultu: chrámová architektura, výzdoba a výbava, předměty náboženské úcty (např. relikvie), ale též veřejný náboženský život, který byl tehdy velmi živý a bohatý (např. slavnostní průvody), i jiné společenské události (univerzitní obhajoby, pohřby, popravy, soudy atd.). Obrovský dojem na ně učinilo moře, jeho síla a způsob jeho ovládání člověkem (lodě, majáky, vlnolamy).

Jak pak vypadala jejich plavba přes Atlantský oceán? Co si při ní zaznamenávali? A jaký náboženský život vedli na lodi?

Vyplutí na Atlantský oceán bylo momentem nevratného opouštění Starého světa. Jezuité byli fascinováni zámořskými koráby indické flotily a jejich velikostí. Uvažme, že jedna loď vezla několik set osob, desítky kusů dobytka, stovky až tisíce slepic, to vše jako zdroj potravy během plavby, která mohla trvat až tři měsíce. Naši misionáři žasli nad zručností a sehraností posádky, zaujala je technika plavby a řízení flotily. Popisují mořské živočichy, delfíny, želvy, létající ryby, žraloky a další tvory. Líčí slavnosti na lodi, námořnické divadelní frašky i lodní stravu. Popisují sílu mořského živlu, bouře a dmutí moře či různé dramatické momenty během plavby, například situaci nechtěného pádu do moře. Náboženský život na lodi byl bohatý a jezuité aktivně vstupovali do jeho organizace – podíleli se na sloužení bohoslužeb, na kázáních a exhortacích, pečovali o nemocné a zraněné cestující, organizovali náboženské oslavy, pěstovali a podporovali hlavně mariánskou, ignaciánskou a xaveriánskou zbožnost.

Na americkém kontinentě se cesty misionářů rozdělily. Někteří zůstali v Mexiku, jiní mířili do Jižní Ameriky a další až na Filipíny… S čím se na těchto cestách potýkali?

Cesta misionářů se rozdělila již v Evropě. Někteří pluli na sever přes Portoriko do španělského přístavu Veracruz v Mexiku. Jiní pluli do jihoamerického přístavu Cartageny v dnešní Kolumbii. Třetí skupina plula jižní cestou do Buenos Aires, dnešní argentinské metropole. Zdaleka nejvíc korespondence se dochovalo od misionářů, kteří pluli do Mexika. Naopak dopisy z nejjižnějších misií, tedy paraguayských a chilských, se dochovaly zcela výjimečně – důvod této zvláštnosti zatím není jasný. Vylíčit celou cestu misionářů by vydalo na samostatný rozhovor. Misionáři putovali horami, pouštěmi, pralesem, po řekách. Na pevnině je většinou vezly muly nebo šli pěším pochodem. Na řekách pluli na indiánských kánoích, po mořích je vezly španělské a portugalské koráby. Nejvzdálenější destinací jejich pouti byly Mariánské ostrovy a Filipíny, kam pluli z mexického přístavu Acapulco. Byla to neobyčejná, dlouhá, impozantní cesta. Z Prahy až do misijního působiště mohla někdy trvat několik let.

Můžeme se v dopisech dočíst, jaké bylo jejich setkání s misijní realitou?

O ní jezuité předem neměli ani nemohli mít dostatečné a věrné znalosti. Je to přirozené. Barokní svět nebyl tak komunikačně propojen jako ten dnešní, sdílení informací bylo nesrovnatelně obtížnější. Při střetu s novým prostředím proto jezuity leccos překvapilo až zaskočilo. Byla to kulturní úroveň a (dle jejich názoru) divokost přírodních národů, izolace a odlehlost misií, každodenní boj o fyzické přežití, odlišné klima, neznámá a mnohdy nebezpečná příroda: hmyz, plazi, šelmy, nemoci atd.

Zaznamenávali čeští misionáři v dopisech i násilné, mučednické smrti svých spolubratrů?

Z české provincie jezuitského řádu povstali dva tzv. mučedníci, tedy misionáři, kteří skonali přičiněním domorodých obyvatel. Byli to Augustin Strobach z Jihlavy a Jindřich Richter z Prostějova. Mučednická smrt byla ve výchově jezuitů jakýmsi hrdinským vzorem a ideálem. To ale v žádném případě neznamenalo, že ji jezuité cíleně vyhledávali, byť k ní chovali obdiv. Své mučedníky měli misionáři ve veliké úctě, to ano, ale sami si byli dobře vědomi, že jejich posláním je pokračování misie a života, nikoli zbytečná smrt. Jezuité proto svůj život mnohdy aktivně bránili. Fenomén mučednické smrti formoval jejich smýšlení a umožnil jim překonávat strach ze smrti a utrpení, ale mučednická smrt nebyla účelem misionářské práce.

Měli misionáři smysl pro humor?

I misionáři byli lidé jako my a rádi se zasmáli. Vždyť smích je kořením života, zejména v těžkých situacích. Čeští jezuité popsali několik vtipných situačních momentů. Chebský rodák Adam Kall například líčí úsměvnou situaci s tvrdohlavou mulou, které chtěl ulehčit břímě, a tak z ní při obtížném horském pochodu sesedl – a ona ho za odměnu vykoupala v blátě. Osobně je mi blízký jakýsi druh jemného jezuitského humoru, který spíše než aby vyvolal salvu smíchu, pohladí čtenáře na duši a vyvolá nenápadný úsměv na tváři. Je to jakási přirozená dobrosrdečnost, kterou vyčtete mezi řádky. Je to umění neztrácet dobrou náladu a optimismus ani v těžké chvíli. Takový humor někteří misionáři v dopisech projevili.

Který z misionářů vás hlouběji oslovil?

Pozoruhodnou shovívavost k domorodcům osvědčil Augustin Strobach. Pocit civilizační a především duchovní nadřazenosti nad přírodními národy byl v té době naprosto obvyklým rysem myšlení a postojů všech Evropanů, včetně misionářů. Strobach však vnímá domorodce na několika místech jednoho svého dopisu – zcela v rozporu s obvyklým pohledem – jako sobě rovné lidské bytosti. Dokonce dává domorodce na stejnou úroveň s křesťany. Ba co víc – v jeho srovnání vycházejí křesťané někdy jako poražení! Svůj pokorný hold přírodnímu národu Chamorrů korunuje Strobach řečnickou otázkou: „Cožpak toto jsou divoši?“ Takové myšlenky musely být v jeho době takřka provokativní. Strobachova schopnost porozumění a nadhledu může být velkým příkladem i pro dnešní dobu.