26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Darmoděj ve vodách pop music

28. 3. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/13 Moderní křížové cesty, 28.3.2006, Autor: Jan Paulas

Ostravský bard to měl dobře načasované. Ve druhé půlce ledna se po dlouhých letech objevil v Praze a beznadějně vyprodal zdejší sály. Celkem jedenáct koncertů vzedmulo v, matičce Praze vlnu zájmu o jeho osobu. Proto se rozhodl, že své věrné fanoušky odmění a z turné vznikne jeho nové album, které nabídne jako dárek volně ke stažení na svých webových stránkách (www.nohavica.cz). Vedle novějších písní zde najdeme i ty starší, které dosud nikdy oficiálně nevyšly a mezi lidmi kolovaly na nahrávkách pochybné kvality (V bufetu na stojáka, Bahama rum, Halelujá, aj.).

Skutečným ternem byla ovšem píseň Ladovská zima, která se na album nevešla (najdete ji ve zvláštním písničkovém blogu) a kterou si lidé už několik týdnů posílají e-mailovou poštou. Nohavica v ní reaguje na letošní dlouhou zimu a s každou novou porcí sněhu se píseň lavinovitě šíří po republice. Začíná idylickým obrazem pana Lady, který na staré sesli kreslí obrázky zimního kraje. Ladovská zima za okny je / a srdce jímá bílá nostalgie. / 'Ladovská zima děti a sáně / a já jdu s nima do chrámu Páně.“ Tuto pohodu však záhy střídá typicky česká rozladěnost, kdy v ostravském nářečí jakýsi chachar rezignovaně komentuje sněhovou nadílku: 'To mokré svinstvo pada mi za limec, / už čtvrty měsíc v jednym kuse furt prosinec. / Večer to odhažu namažu záda, / ráno se vzbudím a zas kurva pada...“ Čím to je, že je Nohavica stále tak populární, a že mu dokonce i příroda hraje do karet?

VZESTUP A PÁD

 Jaromír Nohavica vlastně začínal ve vodách československého popu. Poprvé na sebe upozornil, když Marii Rottrové otextoval jednu písničku od Black Sabbath, a ta se pak stala singlem roku. Ano, možná si ji pamatujete, jmenovala se Lásko, voníš deštěm. Mladý Ostravák, který nedostudoval Vysokou školu báňskou a pak vystřídal několik zaměstnání, byl na nejlepší cestě stát vyhledávaným textařem našich popových hvězd. V roce 1982 však neméně úspěšně vstoupil i na folkovou scénu na festivalu Folkový kolotoč - a bylo rozhodnuto. Známý hudební kritik Jiří Černý po letech vzpomínal, jak se na něj ještě v zákulisí před jeho prvním vystoupením díval spatra a v duchu odsuzoval, porubský patriotismus, který cpe do velkého sálu každého polotalenta. Ale jakmile Nohavica předstoupil před publikum a začal hrát, bylo vše jinak. Píseň Darmoděj zpívaná do tmy a hrobového ticha vyvolávala mrazení v zádech. Duše mi začala světélkovat radostí nad tichým pokorným prostorem, který jako by se utvářel ne uvnitř písničkáře, ale kdesi kolem něho. Z chrámového ticha v sále jsem poznal, jak se nás všech Nohavica dotknul, vzpomíná Černý.

Další příběh je už notoricky známý. Nohavica byl zakazován, povolován a zase zakazován. To ovšem jen zvyšovalo jeho popularitu. Vzpomínám si, jak za mnou na vojně přišel jistý major a šeptem se mě, vojína, vyptával, zda nemám šanci sehnat nějakou Nohavicovu pirátskou nahrávku. Třeba Když mě brali za vojáka nebo Pánové nahoře, dychtil nedočkavostí. Psal se rok 1987 a Nohavicovi ještě nevyšla ani deska. Tu první mu vydal Panton v roce 1988. O rok později následovala Osmá barva duhy a pak album V tom roce pitomém (1990). V té době už Nohavica zápasil s jiným nepřítelem - démonem alkoholem. Mnozí ho už odepisovali. Navíc se jeho jméno objevilo i na tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků StB. Na radu přítele písničkáře Karla Plíhala se nakonec uchýlil na psychiatrickou léčebnu, aby se ze své závislosti léčil.

ČELEM K MASÁM!

Jako bájný Fénix povstal Nohavica znovu z popela na koncertu v pražské Lucerně (1992), kvůli němuž přerušil svou léčbu. Celý koncert odehrál vestoje na kraji jeviště čelem k publiku - jakoby tím ohlašoval velký návrat. Rok poté vychází jeho čtvrtá deska Mikymauzoleum (1993), která je kritiky dodnes ceněna snad nejvíc. 'Čtyřicetiletý Nohavica zvítězil nad vysycháním melodických nápadů a metafor, nad alkoholem, cigaretami, nad opojením ze slávy - ale tím se spustil jen hlouběji do trýzně z času a veškeré pomíjivosti. Došel k poznání, že exponát ve Slezském muzeu není příliš odlišný od živého muzikanta, jehož uvádějí do Síně slávy,' píše Jiří Černý. Mimochodem, Nohavicu uvedli do hudební Síně slávy na jaře 2004. Mezitím vydával jedno úspěšné album za druhým - desku (nejen) pro děti Tři čuníci (1994), vynikající Divné století (1996), Koncert (1998), Moje smutné srdce (2000) a Babylon (2003). Poslední album patřilo jeden čas vůbec k nejprodávanějším CD s českou pop music.

 Teď někteří příznivci folku zbystří: Ale Nohavica přece není žádná pop music, nýbrž folk! Jenže to už není tak docela pravda. Folková hudba, která hrála před listopadem 1989 v naší zemi roli jakéhosi náhradního náboženství (byla nositelem určitých hodnot a postojů, které byly jiné než ty oficiální a s kterými se lidé ztotožnili), je u nás v této podobě téměř mrtvá. A Nohavica jako by to vytušil a po svém velkém návratu v roce 1992 si začal cíleně budovat pozici písničkáře, který hraje pro všechny (tedy i pro děti). Vsadil na jinou než folkovou kartu, a přitom se starému označení chytře nebránil. Neztratil tak staré fanoušky a zároveň získal nové. Legenda českého folku Vladimír Merta to nepokrytě přiznává: 'Musel přijít někdo, kdo ten folk rozprodá. Stalo se to v Americe a muselo to přijít i u nás.'

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou