Nesdílím nadšení autora hodnotícího akci, která vzdor restitučnímu tlaku přispívá Církvi na sociální výpomoc státu.
Restituční běsnění není neochota vydat Církvi majetek, ani předvolební agitace. Je to snaha dostat katolickou církev do chomoutu, ze kterého nebude úniku. Ovládání a manipulace Církve státem. A bohužel se to daří. Veškeré závazky, které nyní Církev činí, budou nekompromisně vyžadovány. A co potom, nebude-li moci Církev svým slibům dostát? Další pronásledování?
Čtvrt století Církev záplatuje sociální trhliny společnosti. Z peněz věřících. Dostává se jí od společnosti alespoň trocha uznání? V tom smyslu, že je její činnost prospěšná? Společnost v tom vidí samozřejmost. A kde je samozřejmost, nemůže být ani uznání. Čím jsou pro společnost věřící? Chudina, která po vzoru svatého Františka (názor experta Klimeše) sponzoruje rozhazovačnou společnost k bezúčelnému životu. A tím také k zániku.

Teorii jeden feudál=jeden stát=jedna fabrika, hluboce leninistické, se zodpovědné subjekty příčí. Útok tomu odpovídá razancí. Zejména všichni ti kolektivisté mají kopřivku, když někde pár lidí je spojeno nejen sledování hloupostí v televizi.

Překvapivě nevadí duchovnost, manipulátoři jsou hodně virtuální, větev si řezat nebudou. Vadí viditelnost, ověřitelnost. Celý svět má právo na chyby, církev je hnána do role iluzivní bezchybnosti.

Velké akce na druhou stranu jsou strhující, nejen olympidáda. Možná pro skupiny s potřebou podílu na významných věcech. Snad i cesta jak pokročit k osobnějším aktivitám, sledovat kde je potřeba, a bez zbytečných komplikací, jí rozumně vyhovět.