Vydání: 2020/16 Není čas na sobectví, 14.4.2020, Autor: Jiří Macháně

Jan Vokál, královéhradecký biskup
Arcibiskup Karel Otčenášek zemřel několik dní po mém příjezdu do Hradce Králové. A byl prvním, koho jsem jako biskup pohřbíval. Moje vzpomínky na něho jsou však o desítky let starší a předcházejí mé emigraci i kněžskému svěcení. Jako student ČVUT jsem v létě vždy na několik týdnů jezdíval spolu s dalšími mladými do severočeské farnosti Trmice, kam byl pan biskup odsunut, aby nebyl v kontaktu s mnoha věřícími ani s královéhradeckou diecézí. Navíc se hodilo, že tam opravoval kostely a další chátrající památné stavby. Mladí lidé si ho tam přesto našli, tajně se scházeli na faře a pomáhali při těchto pracích. Já jsem například z lešení otloukával starou omítku kostela nebo pomáhal vozit stavební materiál ve starém náklaďáku V3S.
Pobyt v Trmicích byl pro mě vzácný hlavně díky možnosti prožít opravdové křesťanské společenství vrstevníků, a navíc jsme si připadali užiteční. A konečně - i v duchovní rovině jsme vnímali, že můžeme být blízko nástupce apoštolů, o němž se nikde nesmělo říkat, že je biskupem. Denně jsme se společně modlili a naslouchali katechismu, byl to velmi nezvyklý okamžik, vzít do ruky zpěvník pro mládež a zpívat při mši svaté. Pan biskup sloužil i v malých filiálních kostelích a kaplích, kam přišli i jen dva nebo tři věřící, přesto nikdy nevynechal homilii. Říkával, že kněz musí slavit každou jednotlivou bohoslužbu, jako by byla jeho první i poslední. My, kteří jsme mu ministrovali, jsme cítili, že to není jen rčení, ale že eucharistií skutečně žije. I toto hluboce duchovní prostředí velmi ovlivnilo mou cestu ke kněžství. Byl to pan biskup Otčenášek, kdo mi jednou velmi zpříma řekl, že pro mě vidí spíše cestu kněžství než manželství. Tehdy mě to velmi zaskočilo, ale příklad pana biskupa i tato jeho přímá slova na mě nepochybně působila.
Když jsem později emigroval, abych se stal knězem, nemohl jsem ho dál vídat. Při mém prvním návratu do Československa po kněžském svěcení už byl mým diecézním biskupem, jezdil jsem k němu jako k představenému. Tehdy, snad ještě z počátku 90. let, když jsem ho jednou prosil o požehnání, mi s úsměvem pošeptal, že si myslí, že ho v Hradci Králové ve funkci biskupa jednou nahradím. Tehdy jsem to bral jako žert. Dnes, zvláště když si vzpomenu na jeho dávná slova o mém kněžství, přemýšlím, zda za tím nebyla zvláštní citlivost pana biskupa pro duchovní povolání.
Dominik Duka, pražský arcibiskup
První setkání s Karlem Otčenáškem jsem absolvoval v uniformě vojáka základní služby. Byl jsem si od něj vyžádat souhlas, zda bych mohl nastoupit do litoměřického kněžského semináře. Ani ve snu mě nenapadlo, že jednoho dne budeme úzce spolupracovat a žít pod jednou střechou biskupství v Hradci Králové, kde jsem se po něm ujímal vedení diecéze.
Jedním z největších projektů, který začal, byla oprava někdejší jezuitské koleje a vybudování vzdělávacího centra diecéze Nové Adalbertinum a s pomocí věřících z diecéze, našich přátel ze švýcarského kantonu Thurgau, diecéze Solothurn, a z nadace Kirche in Not ji opravit a uvést do života. Byl to doyen biskupské konference, znal život církve ve svobodné společnosti, za druhé světové války i v totalitě, kdy jej zažil do hořkých konců zašlapání člověka a pádu lidské důstojnosti. Věděl, co církev potřebuje a bude potřebovat. Nejstarší biskup dokázal vytyčit nejmodernější program pro církev v naší zemi, v královéhradecké diecézi. Nikdo jsme v té době netušili, že v Hradci Králové vznikne univerzita a některé kádry i katedry vzejdou právě z Adalbertina.
Rád vzpomínám na nástup otce Karla do úřadu. Byl historicky jedinečný a nikdy se zřejmě nebude opakovat. Byl u toho prezident Václav Havel a další představitelé státu, kardinálové Lustiger, Meisner, Groer a Gulbinowicz. Otec Karel si postěžoval, jak je biskupská berla těžká. Vzpomínám si, jak mu na to Jean-Marie Lustiger řekl: „Počkej tak za rok, Karle, jak teprve ztěžkne, že ji sotva uneseš.“ Na otci Karlovi jsem pak mohl poznat, že ta paráda biskupského úřadu je jen vnější pozlátko a že ta tíha služby tak zářivá rozhodně není. Je to podobné jako s vojáky. Mají sice parádní uniformy, ale cvičení i boj se vede v blátě a maskáčích. To mi dal Karel Otčenášek poznat.
Josef Kajnek, královéhradecký pomocný biskup
kajnek.jpgJako generální vikář jsem mu stál po boku devět let. Stála před námi obroda církve v diecézi. Otec Karel si nás, své spolupracovníky, zavolal do kaple a říkal, že tady na něj byl položen kříž biskupské služby, a dodal: „Vás jsem si vybral jako Šimony z Kyrény, abyste mi pomohli ten kříž nést.“ Byl to silný okamžik.
Arcibiskup Karel vyrostl v blízkosti Kristova kříže, jedenáct let ve vězení pro Boží království. Možná proto měl obrovskou pastýřskou zaujatost, hnal se za každou opuštěnou „ovečkou“. S tím mám spojenou vzpomínku: Jezdil jsem za ním ze semináře vlakem v neděli po obědě do jedné jeho filiální farnosti – do Dubiček. Sloužil tam mši svatou vždycky odpoledne. Přišla hrstka lidí, a když některá z babiček chyběla, on si toho hned všiml a říkal: „Jestli ona není nemocná, zastavte se u ní. Zajděte za ní.“ To byl jeho veliký dar. Z jeho otevřenosti žije naše biskupství dodnes. Zval zástupce veřejného života z celé diecéze, vždycky jim poděkoval a požehnal – a ty lidi to zjevně proměňovalo. A každému, kdo přišel na biskupství, bez ohledu na jeho společenskou úroveň, dal buchtu a obrázek.
Vojtěch Mátl, ceremoniář kardinála Duky a dříve arcibiskupa Otčenáška
První cestu jsem s panem biskupem absolvoval na jaře 1992. To mi bylo 14 a jemu 72 let. Tehdy ještě byla federace a pan biskup měl zvláštní průkaz od ministerstva vnitra „na rychlost“. Při výjezdu z Hradce ručička tachometru opouštěla pozici 180 km v hodině a pan biskup, jak bylo jeho zvykem, trval na tom, že se pomodlíme růženec. A že se budeme střídat a že každý z posádky musí říci zamyšlení. Tento „starý pán“ dokázal maximálně využívat schopností svých spolupracovníků i tehdy dostupných nejmodernějších technických prostředků ke své pastýřské službě. To vše umocňovalo jeho autentické kněžské vydání se pro živost a pro spásu světa. Byl plný energie, nápadů a inspirace, pracovně jsme tomu říkali „apoštolský neklid“.
Služba po jeho boku byla školou, z níž čerpám dodnes. Úkoly, které nám s důvěrou svěřoval, byly výzvou a bez pomoci Ducha Svatého a malých zázraků nešly plnit. Příliš se nestaral, zda je daný úkol splnitelný či za jakých podmínek. Počítal s tím, že jste stejně jako on ochoten vydat se službě a zásadně spolupracovat s Pánem. Věděl, že Bůh je velký a dělá velké věci. Tím vlastně neustále posiloval naši víru a nestalo se, že by to dopadlo špatně.
Prožili jsme spolu i několik vypjatých chvil. Například nouzové přistání vládního tryskáče cestou na pohřeb sv. Jana Pavla II. Cestovali jsme tehdy s prezidentem Klausem a několika dalšími vysokými ústavními činiteli. Postupně praskla první i druhá vrstva předního skla a zůstala ta nejtenčí. Vrátit se už nešlo, a tak jsme nad Alpami klesli a minimální možnou rychlostí jsme se kodrcali k Mnichovu. Pan arcibiskup celou tu dobu držel v ruce růženec a v naprostém klidu se modlil. Jeho klid a odevzdání se Boží prozřetelnosti byly obrovským svědectvím pro všechny členy delegace. Po nouzovém přistání v Mnichově jsme v salonku čekali na záložní stroj. Pan arcibiskup odmítl štamprle i nabízené pohoštění, vytáhl chleba s uzeným, který měl v taštičce připraven od sester, a s chutí se do něj pustil. Do nikoho jiného by člověk sousto nedostal. V pozdní noci, celé tři hodiny do příletu záložního stoje, neúnavně pracoval na spáse duší celé státní delegace a vřele vyprávěl o Zdroji svého klidu. Dodnes tu a tam někteří členové delegace zmiňují, že jim pan arcibiskup svou modlitbou tenkrát zachránil život.
sestra M. Radmila Marta Žďárková, schönstadtská řeholnice
Otce arcibiskupa jsem doprovázela od roku 1966 až do jeho odchodu na věčnost. Nesmírně jsem si vážila jeho opravdovosti, jeho kněžství. Ať se setkal s kýmkoli, věřícím nebo nevěřícím, mluvil o Bohu. Často začal: „Já jsem Otčenášek, tak se spolu pomodlíme Otčenáš.“ Neměl rád prázdné řeči a loudání. Říkával: „Odklad je zloděj, co se může udělat dnes, nepočká na zítra.“
Nebyl velký kazatel, ale co řekl, šlo od srdce. Žil myšlenkou „svatodušního spřátelování“ – nikoho neodmítl, všímal si prostých lidí a nebál se ani „mocných“. V jedné škole, kde ředitel prohlásil, že tam kněz nepřekročí práh, dokázal, že učil náboženství osm dětí. Měl rád společenství, stále sháněl spolupracovníky. Žil skromně. Vstával velmi časně, někdy už ve čtyři hodiny ráno, a modlil se. Po obědě držel tak hodinku siestu – jak byl zvyklý ze studií z Říma. V jídle si nevybíral. Měl rád brambory „na loupačku“ s meltou, rybičky, ale dal si rád třeba i řízek nebo – jak říkával – jitrničku. Vzpomínám, že snad jediné, co nechtěl jíst, bylo kiwi, kterému říkal „chlupaté vajíčko“. Když u nás byla návštěva, snídal a obědval s nimi, ale večeřel většinou sám.
Když už byl v závěru svého života nemocný, byl obklopen péčí lékařů a Charity. Přes noc, aby nebyl sám, se u něho střídali kněží. Všichni mu ochotně pomáhali a pro mnohé z nich, jak doznávali, bylo obohacením setkat se s ním i v jeho bezmocnosti. Myslím, že své biskupské heslo „Láska Boží, trpělivost Kristova, čest našeho lidu“ naplnil.