„Ale prachy si za něj nekoupíš...“
Vydání: 2005/40 Křesťanská nakladatelství na Slovensku, 27.9.2005, Autor: Jan Mazanec
„My Češi máme zvláštní talent udělat si ze života peklo,“ mudruje nad vychlazeným šampaňským pragmatik Jiří, který vydělává v Americe. Po této větě se od něj Monika, která se rozhoduje mezi láskou k němu a samorostovi Toníkovi, odvrací: než volit únik do bezstarostnosti a zajištěnosti na americkém pobřeží, to radši bude žít na Mostecku - se všemi duševními „emisemi“, rozbitým autem a děravou střechou, ale naplno – pomáhat lidem ve svém okolí a prodírat se životem k tichému a pracně vydobytému štěstí a opravdové lásce.
Děj filmu Štěstí není nijak složitý, ale zároveň nás celou dobu udržuje v napětí - jde o příběh tří kamarádů z jednoho paneláku: Toníka (Pavel Liška), Moniky (Tatiana Wilhelmová) a Dáši (Aňa Geislerová). Dáša žije sama se dvěma dětmi a při čekání na to, až se její ženatý milenec, podnikatel Jára, rozvede se svou ženou, se psychicky zhroutí. O malého Patrika a Denise se tím pádem „na chvíli“ musejí starat Toník a Monika, a to v rozpadlé barabizně, kam se děj přesouvá nejen kvůli nevůli rodičů, ale zřejmě i kvůli navození romantické nálady. „Boží prosťáček“ (ale ne svatoušek - občas kouří marihuanu a pije pivo) Toník miluje Moniku. Ta sice dostává dopisy od „Američana“ Jiřího, ale pomalu začíná zjišťovat, jakou sílu do života jí i dětem dává Toník. Z ostatních postav stojí za zmínku drsná teta (v podání neokoukané Zuzany Kronerové), kterou ani průmyslový sever nedonutil vzdát se rolničení na chátrajícím statku (právě u ní Toník bere sílu čelit zklamání z Moničina váhání). Děti přitom oba mladé lidí „vychovávají“ k odpovědnosti.
ŠRÁMY V KRAJINĚ A ŠRÁMY V DUŠI
Režiséru Slámovi (který zároveň napsal i námět a scénář filmu) se podařilo na vcelku jednoduché zápletce představit hlavní problémy, ale i naděje mladého člověka počátku 21. století. Nepotřebuje zdlouhavě kroužit kamerou kolem chladicích věží tepelných elektráren a po zdevastované severočeské krajině, aby zprostředkoval bezútěšný život ve stínu fabrik, nezaměstnanost, vykořeněnost ve vztahu k místu nebo rozvodovost, ale v celém filmu jsou všechny tyto věci skrytě přítomné. Přitom zároveň pro Tondu a Moniku nejsou důvodem pro upadání do beznaděje. O Štěstí platí to, co Slámově předchozím filmu Divoké včely - postavy připomínají outsidery z fotografií Jindřicha Štreita – nedokonalost a ponurost se zde setkává s východiskem, naznačeném v nějakém detailu. Jednou z nejsilnějších scén je ta, v níž Tonda vypráví dětem příběh o vodnících, a přitom vesluje na loďce na bahnitém jezírku jakéhosi zatopeného dolu, kde ční pahýly stromů.
Leccos o ustrojení režiséra prozradí i knižní vydání scénáře (nakl. Větrné mlýny), v němž kromě autorovy pečlivosti a odolnosti vůči frázím vidíme i to, že oproti předloze ve filmu vyškrtl několik postav, které byly příliš černobílé. Herci ve filmu šetří slovy a hrají civilně, bohužel někdy až příliš - v některých pasážích jim není moc rozumět. Režisérovy sympatie k postavám naznačuje i to, že kamera ani ve vypjatých scénách „nepolyká“ jejich obličeje, ale jako by přešlapovala v uctivé vzdálenosti, a nechtěla tak narušovat jejich soukromí.
NĚHA SE PROMÍTLA
Co se týká hereckého obsazení, Pavel Liška - jehož Toník je jakousi dospělou a nekomediální verzí Ladi ze Slámových Divokých včel - zaujme svým obličejem, v němž jako by se odrážely lítost a pocit viny z toho, za co nemůže. Překvapivě oduševnělá je i Tatiana Wilhelmová, která o své roli řekla: „Bylo třeba, aby se mi v obličeji promítla nějaká něha.“ Sporné je zejména obsazení rodičů Moniky (Simona Stašová a Boleslav Polívka). Zvláště její otec by měl zastupovat rezignující a frustrovanou generaci, poznamenanou totalitou, ale Polívkova moravská bodrost v mosteckém paneláku působí nepatřičně.
Ve Štěstí diváci nenajdou ani postmoderní propletenec postav a příhod ani akční film ani hudební hity ani sociálně laděný film ani hořkou komedii ani sbírku hlášek ani širokogenerační hřebejkovsky smířlivý „doják“ ani přehlídku zelenkovských bizarností. Je to komorní dílo s pomalu plynoucím dějem, a přitom naprosto plnokrevné - Slámovi je cizí jakákoli dryjáčnickost a hysterie, nic neuhlazuje, nikde není ani stopa vyumělkovanosti. Přešlapávající a občas se zakoktávající Toník a pokorná Monika, pracující jako doplňovačka v supermarketu, žijící na okraji a pohybující se na hraně, tak svou věrohodností tvoří ostrý protiklad proti umělému světu seriálů a reality show.
Hodnocení: * * * *
Sdílet článek na:Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
