Znalost psychologie je dnes pro zpovědníky nutností

Vydání: 2006/38 Když zpověď "nestačí", 19.9.2006, Autor: Pavel Vojtěch Kohut

„Představ si, farář mě poslal za psychologem. On se snad zbláznil! A co si to vůbec dovoluje? O nic takového jsem ho neprosila, jen jsem se přišla vyzpovídat...“

Fikce? Nereálná situace, která nikdy nemůže nastat? Vůbec ne! Všechno totiž ukazuje na to, že oné „klasické“ (rozuměj: předkoncilní) podobě zpovědi jako velmi stručného vyznání hříchů, uložení pokání a udělení rozhřešení, zřejmě odzvonilo.
Proč? Stali jsme se komplikovanějšími? Nechali jsme si vnutit něco navíc, co jsme dosud nepotřebovali?
Možná trochu i to, ale především: posunula se role svátosti smíření vzhledem k Eucharistii, kterou od dob Pia X. přijímáme častěji a s vědomím, že nás rovněž očišťuje od všedních hříchů; doceňujeme více duchovní růst, který předpokládá i lidskou zralost; objevujeme vliv citových zranění na duchovní život a blahodárné účinky moudře konané psychoterapie; oceňujeme, ba vyžadujeme osobní přístup všude, tedy i ve zpovědnici či lépe zpovědní místnosti…

PROMĚNY SVÁTOSTI SMÍŘENÍ
Jak se mění mentalita člověka, musí se nutně posouvat rovněž vnější forma a vnitřní způsob prožívání svátostného vyznání a také příprava zpovědníků. To ostatně není nic nového: je to přece právě svátost smíření, která vykazuje v dějinách ze všech svátostí největší proměnu co do způsobu uskutečnění. Být dnes dobrým zpovědníkem neznamená tedy už „jen“ být zbožným a ochotným služebníkem Božího milosrdenství, ale i chápavým člověkem, který má znalosti nejen o věcech duchovních, ale i základní povědomí o věcech duševních, tedy „rozumět duši“ nejen ve smyslu anima, ale i psyché. Je tu ovšem háček: adepti kněžství sice absolvují během studia rovněž základy psychologie, ukazuje se však, že jejich připravenost je často nedostatečná. Vyhradit více času teoretické přípravě je v nabitém programu teologického vzdělání takřka nemožné; navíc znalost lidské psychiky vyžaduje rovněž praktický „nácvik“ s nutným dohledem (supervizí) odborníka a toho se budoucím kněžím vůbec nedostává.
„Řešit“ věc jednoduše tím, že budeme bohoslovce nabádat, aby v budoucnu posílali kajícníky, kteří to potřebují, také k psychologovi, psychoterapeutovi nebo psychiatrovi, nelze, neboť to předpokládá, že jsou kněží s to rozpoznat, komu je třeba to doporučit, a že jsou rovněž sami přesvědčeni o užitečnosti těchto pomáhajících profesí.
Někdo by mohl chtít celou záležitost „smést ze stolu“ rozlišením zpovědi a duchovního vedení: to druhé přece nemusí být nutně vyhrazeno kněžím a znalost psychologie by se tu mohla vyžadovat. Jenže ne každý věřící má svého duchovního vůdce a jediná možnost nasměrování k řešení duševních problémů tak často zůstává v rámci zpovědní praxe…

NAZNAČIT SPRÁVNÝ SMĚR
Je zřejmé, že jde o velmi spletitý a také lidsky křehký problém, který se nedá „vyřešit“ jedním článkem. Lze alespoň naznačit směr, kterým by se měl ubírat vývoj do budoucna, a dát zpovědníkům i kajícníkům alespoň několik základních rad? Věřím, že ano, a některé nabízím, třebaže jsem si vědom jejich provizornosti a nepropracovanosti.
Kněžím, případně adeptům kněžství bych doporučoval:
1. Osvojit si, jak má vypadat zpovědní praxe v pokoncilní perspektivě liturgické obnovy (neboť namnoze se ještě sledují překonané modely minulosti).
2. Seznamovat se (alespoň na popularizační úrovni) s výsledky psychologické a psychoterapeutické práce.
3. Učit se nesměšovat duchovní a duševní život (a tím také zpověď a psychoterapii!), ovšem zároveň nacházet jejich styčné plochy a užitečnost vzájemného propojení.
4. Znát odborníky z pomáhajících profesí a nebát se s nimi (pochopitelně, na obecné úrovni!) konzultovat vzniklé nesnáze ve zpovědní praxi.
5. Vést věřící k tomu, aby se na práci těchto odborníků dívali pozitivně a zbavovali se v této věci předsudků.

Kajícníkům bych doporučoval:
1. Aby svátostné vyznání svých hříchů prožívali v duchu víry jako moment Božího milosrdenství, ale zároveň jako příležitost k duchovnímu růstu, který předpokládá lidské zrání.
2. Aby si, pokud možno, našli stálého zpovědníka, který nebude ani zaměňovat zpověď s psychoterapií, ani je stavět proti sobě.
3. Aby se nebáli otevřeně hovořit o svých problémech a s vděčností přijímali případnou nabídku odborné pomoci.
Všechny pak prosím, abychom v modlitbě a společném dialogu hledali cesty, jak má vypadat a být prožívána svátost smíření na začátku třetího tisíciletí.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 15 7. – 13. dubna 2020

Biskupové: zapalte svíčku

Jako symbol sobotní velikonoční vigilie zapalme svíčku v okně – vyzývají biskupové. Zvou také ke konkrétní podpoře potřebných ve sbírce Charity ČR „Na vlně pomoci…

celý článek


Pokus o umlčení řeholí

V polovině dubna si připomínáme 70. výročí od akce K, kterou komunistický režim na desetiletí zásadně omezil řeholní život v Československu. Dvě vlny tohoto tažení…

celý článek


Srdce mě táhne ke studentům

Po čtyřech letech k 31. březnu skončil jako rektor Jihočeské univerzity TOMÁŠ MACHULA (48), bývalý děkan teologické fakulty. Jak prožíval uplynulé období, čemu se bude…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají omezit šíření nákazy koronavirem, kdy bohužel distribuce Katolického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay