Vydání: 2010/45 Aktivní stáří, 3.11.2010, Autor: Matúš Demko

Jeho vizí je dynamická diecéze, ve které kněží odpovídají za své farnosti a děkani za děkanáty. Nechce obnovit zašlou slávu velké Trnavy a stát se kustodem církevních budov. Přitom si ale uvědomuje, že starat se také o hmotné statky je potřeba – chce je využít zejména ve prospěch věřících. Trnava je novou slovenskou samostatnou arcidiecézí a on ji vede od června 2009. Arcibiskup Mons. Róbert Bezák CSsR.

Jaké to je být biskupem?

Je to výzva pro muže, zkouška na sobě samém. Biskupský post je náročný nejen povinností vést, pomáhat a určovat, ale i ve smyslu osobního života každého biskupa. Je to Boží nabídka, něco na způsob biblického vztáhnutí Boží ruky skrze proroka na obyčejného člověka – například na Šavla, Davida, Samsona a další. Bůh je určitým způsobem vyňal z jejich dosavadního životního prostoru a svěřil jim poselství. Žít vedle Krista není lehké, není to „easy“ život. Je to život daný náročností Kristova života.

V čem konkrétně?

V mém životě se udál velice zásadní posun – i duchovní. Na prvním místě je tu velká blízkost Kristu. Být biskupem je autentické svou náročností, na druhé straně je to osobní výzva k autenticitě. Ježíšovo „ano“ bylo „ano“ a Jeho „ne“ bylo „ne“. V našich životech tomu tak ne vždy bývá, často tam zaznívá „možná“, ale to není slovo, kterým chci žít. Přeju si v sobě objevovat Kristovu jednoznačnost a transparentnost.

Zmínil jste Davida a další postavy. Zasloužil jste si vy osobně nějak ono vyvolení, ten zásah Boží ruky?

Na prvním místě je to Boží milost, ale to neznamená, že by Pán Bůh hledal nějak náhodně. Nemůžeme si přece myslet, že Panna Maria je jednou z náhodně vybraných izraelských dívek. Ona je Neposkvrněné Početí a Pán Bůh si nepřipravoval dalších deset děvčat, kdyby Panna Maria náhodou řekla ne. Výjimečné Boží pozvání vyžaduje i od nás, abychom se na ně výjimečně připravovali. Byl jsem věřící i v době komunismu, ministroval jsem, šel jsem studovat teologii. Bylo to spojeno s perzekucemi, otci snížili plat, sestra se nemohla dostat na školu ve městě, odkud pochází… Ono Boží pozvání jsem se snažil realizovat v prostoru spojeným i s těžkostmi.

Co vás za tu dobu, kdy jste arcibiskupem, překvapilo?

Před 6. červnem loňského roku jsem neměl žádnou představu, co by mě mělo čekat. Samotný vstup do biskupského úřadu je náročný, má přesah v oblasti náboženské i světské. Mé jmenování spadalo do velikonočního období a fakt, že budu trnavským biskupem, jsem prožíval jako velikonoční událost – moje okolí o tom nevědělo, a já si tak mohl skutečně vnitřně uvědomit, jak blízko ke Kristu jsem se dostal. Vzal mě za ruku a řekl: „Sedni si ke mně blíž.“ Cítím v tom velký smysl: být Kristu čím dál blíž.

V jakém stavu jste našel svou arcidiecézi?

Naše arcidiecéze existuje už dlouho, ale nepatří mezi ty skutečně historické. Byla zřízena v roce 1922, když Ostřihom zůstala maďarská a v Římě viděli, že Rakousko-Uhersko se už neobnoví. Vzniklo Československo a vytvořila se nová provincie a diecéze. Postupně vznikla z apoštolské administratury bratislavsko-trnavská arcidiecéze a potom trnavská arcidiecéze. V úřadu nemám mnoho předchůdců. Mým přímým předchůdcem byl biskup Ján Sokol. Je zřejmé, že každý biskup má svůj způsob života, chování, charakter. Pan biskup Sokol byl biskupem jednadvacet let, to je celá jedna generace. Já už pocházím z jiné církevní mentality, rozšířené o demokracii.

Jak to myslíte?

Musíme přebudovávat mentalitu diecéze, která byla postavena na jednom člověku, kterého je třeba se ptát jako prvního, který všechno schvaluje a o všem rozhoduje. Byl bych rád, kdyby i moji spolupracovníci přijali svůj díl odpovědnosti. Taková mentalita společné odpovědnosti je ovšem náročná. Chci větší kompetence pro děkany, ať rozhodují ve svém prostoru, v děkanátech. I kněží ať jsou odpovědní ve svých farnostech. Ať neplatí, že všechno musí biskup schvalovat osobně. O Trnavě se říká, že je „malý Řím“ – je tu mnoho kostelů a církevních budov. Já nejsem zastáncem myšlenky, že je třeba obnovit starou slávu Trnavy, všech budov a církevních ustanovení, spíš je třeba vědět, co z toho dnes potřebujeme. Arcibiskupství samo nepotřebuje všechny ty barokní prostory, vysoké a dlouhé chodby, středověkou velikost. Přebudování diecéze je mojí vizí, která souvisí se záměrem vytvořit menší a dynamickou kurii, která by odpovídala pastoračním a ekonomickým možnostem. Je to vážná otázka, ale část nákladů na udržování budov by mohla být využita spíš pro duchovní, lidské a sociální aktivity.

Jaká byla vaše první opatření v arcidiecézi?

Na Slovensku došlo k vytvoření nové církevní struktury. Bratislavsko-trnavská arcidiecéze se rozdělila na dvě: bratislavskou a trnavskou. Na severním Slovensku se vytvořila žilinská diecéze. Tím, že vzniklo více diecézí, se musel zmenšit počet zaměstnanců té trnavské; mnohé aktivity se totiž posunovaly do jiných diecézí. Naše původní diecéze měla 750 kněží, dnes jich máme 240. Je menší o dvě třetiny, tedy i její režie musí být o dvě třetiny nižší. Bylo samozřejmě nepopulární, když jsem po nástupu do úřadu snižoval počet zaměstnanců. To se vždy přijímá s nevolí. Umenšily se ale i zdroje, byly přesměrovány do Bratislavy, do Nitry a Banské Bystrice. Byl to těžký nástup, přitom to všechno už mohlo být vyřešené. Můj předchůdce a jeho spolupracovníci se tomu ale vyhýbali.

Co následovalo?

Druhý krok, který souvisel s prvním, se týkal mého vstupu do diecéze. Tím, že jsem byl vybrán ze širšího prostoru a že jsem nebyl vysvěcen na kněze za trnavskou diecézi, jsem neměl v Trnavě pastorační vazby, tedy ani kněží mě nemohli dobře znát. Mnozí mě povzbuzovali, abych si vytvořil okruh vlastních spolupracovníků. Opět nebylo přijímáno s radostí, když jsem dělal změny na těch nejvyšších, děkanských pozicích. Z jedenácti děkanů jsem jich vyměnil deset. Ne proto, abych odstavil ty předešlé. Byla to svým způsobem i zkouška, jestli diecéze přijme změnu. To je vážná věc i v kněžském životě, protože my musíme být ochotni měnit vlastní život. Když se někdo zabetonuje, už nesplňuje ono biblické „mějte bedra opásaná.“

Jak to dopadlo?

Někteří to vnímali jako znevážení vlastní práce. Každá změna je náročná, ale po určitém čase už není změnou. Chtěl jsem vidět spirituální kondici naší diecéze. V mém zájmu je, aby kněží cítili, že je mám rád, že s nimi počítám, vždyť jsou to moji spolupracovníci, bez nich bych neudělal nic. Chci, aby i oni věděli, že na nich záleží, do jaké míry jsou schopni jít dál. Snažím se, aby se postupně vytvořila dobrá atmosféra, chci klást větší důraz na jednotlivé děkanáty, aby se cítily samostatnější, přemýšlely o svých možnostech a životě. O mnoha věcech spolu chceme debatovat. Kněží nejlépe rozumějí svým farnostem, oni vědí, kde je potřeba pomoct.

Znáte Česko?

Samozřejmě, Česko mám rád. Dva roky jsem byl na vojně v Bechyni a již jako gymnazista jsem pobýval v Praze na brigádě – stavěli jsme Jižní Město a uklízeli po dělnících paneláky. Setkání s Prahou pro mě znamenalo setkání s velkoměstem, cítil jsem, že patří i do našeho slovenského života, vždyť mnoho našich významných osobností tam studovalo. V Praze je tolik chrámů, že jsem se tam cítil vysloveně „křesťansky“. Jako redemptorista mám také na Česko silnou vazbu, protože naše řehole přišla na Slovensko právě odtamtud. V Česku jsem strávil hodně času, znám Svatou Horu jako krásné poutní místo, Králíky v oblasti bývalých Sudet… Setkání s českým člověkem, českým životem, českou historií a kulturou pro mě bylo inspirativní. Dá se to snáze vnímat, protože vzájemně rozumíme našim jazykům. I v církevním životě procházejí Češi něčím novým, co se týká i nás na Slovensku. Už na vojně jsem poznal kněze, který se staral o sedm farností a v neděli musel ujet 150 kilometrů, aby se dostal do všech kostelů. Poznal jsem těžkosti, ve kterých tamní církev žije. Přitom to prostředí bylo ještě nedávno křesťanské, což je pro mě varováním, jak lehce se lidé mohou od náboženství odpojit.

Dostal jste se do Česka i jako arcibiskup?

Jezdím tam při významných událostech, například na uvedení Dominika Duky do arcibiskupského úřadu, pohřeb kardinála Špidlíka nebo oslavu devadesátin královéhradeckého arcibiskupa Otčenáška. Myslím, že čeští biskupové vědí, jak se jmenuju a poznají mě podle obličeje (úsměv). Nedávno jsem byl v Brně navštívit pana biskupa Vojtěcha Cikrleho. Osobně se pokusím udělat všechno pro to, aby vztahy slovenské a české církve byly živé, abychom se navzájem poznali a pomáhali si. Česká teologie je velice vzácná, má řadu významných teologů. Věřím ale tomu, že nejen my se učíme od Čechů, ale i oni od nás.