Zemřel při modlitbě breviáře
Vydání: 2017/29 Loučení v Kolíně nad Rýnem, 18.7.2017
Vedle papeže Františka poslal minulou sobotu na pohřeb někdejšího kolínského arcibiskupa Joachima Meisnera svůj pozdrav i emeritní papež Benedikt XVI.
Kardinál Joachim Meisner. Snímek archiv KT
Když jsem se minulou středu dozvěděl o smrti kardinála Meisnera, nejprve jsem tomu nechtěl věřit. O den dříve jsme si spolu ještě volali. Z jeho hlasu byla patrná vděčnost za to, že je nyní na dovolené poté, co se předchozí neděli (25. června) ještě účastnil blahořečení biskupa Teofilia Matulionise ve Vilniusu. Láska k církvím u východních sousedů, které trpěly komunistickým pronásledováním, stejně jako vděčnost za to, že v utrpení zůstaly věrné, ho provázely po celý život. A tak to přece jen není náhoda, že poslední cesta jeho života vedla k jednomu ze svědků víry v těchto zemích.
To, co ve mně při posledních rozhovorech se zesnulým kardinálem zanechalo dojem, byla jeho veselost, vnitřní radost a optimismus. Víme dobře, jak pro něj, zapáleného pastýře a duchovního správce, bylo těžké opustit svůj úřad, a to právě v době, kdy církev obzvláště nutně potřebovala přesvědčivé pastýře, kteří dokážou čelit diktatuře ducha doby a žijí i uvažují zcela přesvědčivě podle víry. A o to více mě dojalo, jak se v posledním období svého života naučil odpoutat se od toho a stále více žil z hlubokého přesvědčení, že Pán neopouští svou církev, i když je někdy loď plná vody až k převrhnutí.
Dvě věci ho v poslední době stále více těšily a dávaly mu jistotu. Jednou byla hluboká radost, která ho naplňovala z toho, s čím se setkával u svátosti smíření. Že právě mladí lidé, především mladí muži, zakoušejí milost odpuštění – dar, že skutečně znovu našli život, který jim může dát jen Bůh.
Druhou věcí, která se ho vždy znovu dotkla a rozradostnila ho, bylo to, jak tiše roste adorace Nejsvětější svátosti. Na Světovém setkání mládeže v Kolíně to pro něj byl hlavní bod – aby se konala adorace, aby vládlo ticho, v němž promlouvá do srdce jen Pán. Mnozí odborníci na pastoraci a liturgii byli toho názoru, že není možné docílit takového ticha v patření na Pána při tak obrovském množství lidí. Někteří dokonce mínili, že adorace Nejsvětější svátosti je jako taková něco překonaného, neboť Pán se v podobě eucharistického chleba přijímá, a ne že se na něj jen dívá. Ale to, že se tento chléb nepožívá jako nějaké obyčejné jídlo a že „přijímat“ Pána v eucharistii od nás vyžaduje všechny dimenze naší existence, že přijímání musí být adorací, se mezitím stalo znovu daleko zřejmější. (...)
Když kardinál Meisner poslední ráno svého života nepřišel na mši svatou, byl ve svém pokoji nalezen mrtev. Breviář mu vypadl z rukou: zemřel, když se modlil, se zrakem upřeným na Pána, v rozhovoru s ním. To, jakým způsobem smrti byl obdařen, ještě jednou ukazuje na to, jak žil: se zrakem upřeným na Pána a v rozhovoru s ním. A tak můžeme s útěchou svěřit jeho duši Boží dobrotivosti. (...)
BENEDIKT XVI.
Sekce: Články, Publicistika
