Zatímco muži mají snadný přístup k duchovním, chlapsky solidární, u žen je to vysokoprahovější. Jejich partner v kontaktu i jen světském je k ženám nějak vázán, má k nim osobitý přístup, jako k matce, manželce, sestře, dceři.. To je omezující. Církev už v ranných časech a pozdějším rozšířením osvědčené praxe vyšla ženám vstříc duchovním, mužem přístupným v rámci dobrých hranic, ale nepředpojatým zvyklou vazbou.. Celibát tedy není jen neběhat za holkama, neřešit osobní nouze instinktivním "dva je víc než jeden", ale právě disponovaností. Tak i přístup k dětem snad vyjma vlastního příbuzenstva, by měl být zralejší, než je obvyklé... Paralela je i v medicině, dokud lékař je pocitově brán jako vzrušující, je z úspěšné praxe vyřazen. Teprve když se sám oprostí od základních lidských omezení , může být užitečným a prospěšným. Tedy nic nového. V pravoslaví a světě jemu blízkém, obvykle na venkovské úrovni, tyto nároky ovšem nejsou, a manželky jsou domácím personálem. To západ opustil již dávno, dvojkolejnost reformovaných farností je známá. Jistě lze najít i moudrou rebecim, která se přesně drží vymezení, např. nevstoupí do místnosti kde je cizí muž, nepodá mužům ruku atd. To jen náznak, jak pevnou strukturou bylo manželství jen pouhého rabína svázáno, aby po staletí obstálo. ..Volání všeho lidu "po jednom z nás" vyhoví diákoni, ne náhodou nejsou, nebo jen nepatrně. Podobně tzv. podzemní církev byla pro všechno možné, než jen vyrazit na vesnice do sudet, ač se honosila "zázemím rodiny".