Na všechny úvahy o obtížnosti celibátu,lze dát k přemýšlení jeden fakt.
Vezměte,kolik manželství je rozvedených. Ti všichni se dobrovolně zavázali k celibátu. Dokonce by se dalo říci, že celibát je žádanější, než manželství.
Nebo nemám pravdu?

Přivítal bych, kdyby mezi kněžími byli také ti, kteří žijí v rodině. Kteří znají rodinu zevnitř. Ale bylo by ochuzením církve, kdyby vymizeli celibátní kněží. Obojí by bylo potřeba.

Otázka celibátu,je složitá.Ovšem, kdo hledá nalezne.
Jsou katoličtí kněží, kteří mají děti,dokáží říct ano,mám ditě,ale jsme dál knězem a dceři, či synovi pomáhám,jak jen můžu.
Pak je skupina kněží, vedou dvojí život.Prostě divadlo.
Z pohledu této reality, je dobré hledat cestu ke zdobrovolnění celibátu, život ženatého služebníka , bude jěště o něco náročnější. Už nebude hlásat Krista sám , ale budou na to dva.Ano perfektní,ale náročnější.To si myslim, Já Lada Finda

Otázka dobrovolnosti celibátu se nachází na křižovatce dvou cest. Buď a nebo. Ta dobrovolnost spočívá ve svobodném rozhodnutí, jestli půjde o povolání, nebo o zaměstnání.

Povolání je odpověď na volání.
Aby to vyneslo, konáme řemeslo.

Zatímco muži mají snadný přístup k duchovním, chlapsky solidární, u žen je to vysokoprahovější. Jejich partner v kontaktu i jen světském je k ženám nějak vázán, má k nim osobitý přístup, jako k matce, manželce, sestře, dceři.. To je omezující. Církev už v ranných časech a pozdějším rozšířením osvědčené praxe vyšla ženám vstříc duchovním, mužem přístupným v rámci dobrých hranic, ale nepředpojatým zvyklou vazbou.. Celibát tedy není jen neběhat za holkama, neřešit osobní nouze instinktivním "dva je víc než jeden", ale právě disponovaností. Tak i přístup k dětem snad vyjma vlastního příbuzenstva, by měl být zralejší, než je obvyklé... Paralela je i v medicině, dokud lékař je pocitově brán jako vzrušující, je z úspěšné praxe vyřazen. Teprve když se sám oprostí od základních lidských omezení , může být užitečným a prospěšným. Tedy nic nového. V pravoslaví a světě jemu blízkém, obvykle na venkovské úrovni, tyto nároky ovšem nejsou, a manželky jsou domácím personálem. To západ opustil již dávno, dvojkolejnost reformovaných farností je známá. Jistě lze najít i moudrou rebecim, která se přesně drží vymezení, např. nevstoupí do místnosti kde je cizí muž, nepodá mužům ruku atd. To jen náznak, jak pevnou strukturou bylo manželství jen pouhého rabína svázáno, aby po staletí obstálo. ..Volání všeho lidu "po jednom z nás" vyhoví diákoni, ne náhodou nejsou, nebo jen nepatrně. Podobně tzv. podzemní církev byla pro všechno možné, než jen vyrazit na vesnice do sudet, ač se honosila "zázemím rodiny".