„Zdenku, pověz mi, máš rád lidi?“
Vydání: 2014/14 Církve: Nechte už narovnání být, 1.4.2014, Autor: Jiří Macháně
Téma: Celibát
P. ZDENEK WASSERBAUER byl dlouhá léta spirituálem v kněžském semináři. Pomáhal mladým mužům na cestě ke kněžství, a tedy i k celibátu.
Jak je muž, který vstoupí do semináře, formován k tomu, že bude žít v celibátu?
Když jsem procházel seminářem, nikdo mi toho o celibátu moc neřekl, tak mi to připadalo. Jako spirituál jsem se to snažil změnit a vždy jeden semestr jsme se s bohoslovci tomuto tématu speciálně věnovali, kromě jiných příležitostí.
Základem je porozumět, proč církev ještě dnes celibát od kněží vyžaduje. Lidé si stále myslí, že celibát je zde proto, aby třeba nikdo po knězi nedědil. Pozitivnějším zdůvodněním pak je, aby kněz měl více času na pastoraci. První věc je úplný nesmysl a druhá věc není důvod, ale je to pravda.
Abych mohl celibát přijmout, musím získat hluboký vztah ke Kristu a k církvi, aby jim patřilo mé srdce a abych se nadchl pro službu Bohu, církvi a lidem. A protože to mnoho lidí nikdy nezažilo, podceňují to a třeba se tomu i smějí. Kdo nezažil zápal pro nějakou věc, kdo neokusil hloubku duchovního života a nesmírnou sílu, s jakou je schopen člověka strhávat a naplňovat, těžko tomu rozumí, a dokonce mu to připadá jako prázdné
řeči.
Už při vstupu do semináře se zjišťuje při přijímacím pohovoru a pomocí psychotestů lidská a emocionální zralost adeptů. Může přijít člověk, jemuž je dvacet let a je mnohem zralejší než ten, komu je čtyřicet. Lze jen těžko někoho vychovávat k celibátu a vést ho k jeho zralému přijetí, pokud je vnitřně nějak rozhozený. Teprve zralý, vyrovnaný, normální muž, který zdravě přijímá svou sexualitu, by se měl vydat touto cestou. Potom se před ním otevírá srozumitelná perspektiva, že nesměřuje k výlučnému vztahu s jednou ženou, nýbrž ke zvláštnímu vztahu s Kristem a církví.
Takže když to ještě jednou shrneme…
Seminář má mladého muže vést k hlubokému duchovnímu životu, k přirozeně dobrým vztahům vůči lidem okolo, aby je měl rád, aby se nebál žen, ale byl otevřený. Neměl by před nimi utíkat, ale zároveň by si měl udržet zdravý odstup. Mezi normálním chlapem a normální ženou, když jsou si sympatičtí, bez ohledu na celibát může přeskočit jiskřička. Formace k určité askezi je tedy důle-
žitá.
Říkal jste mít rád lidi.
Po roce v semináři v Praze jsem odešel studovat do Říma a navštěvoval jsem kvůli duchovní formaci také jednoho mnicha. Když jsem k němu poprvé přišel, první, na co se mne zeptal, bylo: „Zdenku, pověz mi, máš rád lidi?“ Nezeptal se mne hned, jestli se modlím, nebo na jiné duchovní věci. O tom jsme hovořili později.
Ženy se mi dodnes líbí, ale nikdy jsem nelitoval, že jsem knězem, a nemám nikde žádnou „bokovku“, snažím se žít naplno pro svoji farnost a mít lidi rád, každý den se za ně modlit. I tomu se v semináři učí.
Častá námitka kritiků vůči seminární formaci je, že je založena na izolaci – např. před ženami.
Samozřejmě se o určitou izolaci jedná, ale já všem těm kritikům vždycky doporučoval, aby se pořádně seznámili s tím, jak život seminaristy skutečně vypadá. Lidé mají někdy představu, že tam jsou kluci zavřeni jen spolu a nikoho nevidí kromě představených. Bohoslovci ale chodí na teologickou fakultu, kde potkávají své spolužačky, kterých je dnes spousta, na některých oborech dokonce většina. Mají také možnost často vyrážet do města. A poměrně značnou část roku jsou vůbec mimo seminář. Jejich izolace je tedy velmi relativní – jde spíše o vytváření nutného prostoru, aby měli čas na sebe, na duchovní život, na studium.
Kolik kluků, odhadem, odešlo za vašeho působení ze semináře kvůli celibátu?
Byli to spíše jednotlivci. Někdo rozpoznal sám, že celibát pro něj není, jiný se prostě zamiloval a odešel. Třeba o prázdninách potkávají bohoslovci hezké holky a je jasné, že si kladou otázku, zda jsou opravdu povoláni k životu, který si vybrali. Některým klukům jsem v semináři říkal, když se mi svěřili, že se jim třeba nějaká spolužačka líbí, že je to vlastně dobře. On si musí odpovědět: „Pane Bože, tak jdu do toho, nebo nejdu?“ Rozhodnutí pro celibát je potom mnohem zralejší.
Připusťme teoreticky zdobrovolnění celibátu. Jaký vliv by to mělo na církev?
To kromě Boha nikdo neví! Těžko se to dá srovnávat se zkušeností východních církví, kde to po staletí mají a lidé jsou na to zvyklí. Je otázka, co by se u nás dělo. Mnoha lidem by to nevadilo, jiným by to vadilo hodně. Spíše je ale důležitá otázka, kterou si klade i mnoho dnešních teologů – a nejen konzervativních – proč bychom vlastně měli celibát zdobrovolnit. Často se říká, aby bylo více povolání, neboť věřící mají například právo na nedělní mši svatou, a takto by kněží bylo více. Na základě své práce v semináři jsem ale přesvědčen, že by tomu tak nebylo. A i jiné církve, kde se duchovní žení, se potýkají se stejným, ne-li větším nedostatkem povolání.
Sdílet článek na:
