Zázrak jménem zvířátko
Vydání: 2018/40 Biskupové prosili za odpuštění, 2.10.2018, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Mnohé dítě po něm touží, psychologové jej doporučují a rodiče tato přání někdy i s obavami plní. Domácí zvíře. Víme ale, jaké radosti či starosti nám toto Boží stvoření přináší?
.jpg)
Encyklika Laudato si’ zdůrazňuje, že člověk je obrazem Božím, neměl by proto zapomínat, že každý tvor má svůj úkol a že žádný tvor není zbytečný. © Jan Hrubý
Každý se pousměje při radostném vítání věrného psa či přitulení domácí kočky – nejoblíbenějších domácích zvířat. Taková projevená náklonnost přináší žádoucí zklidnění, pocit blízkosti a vítané radosti ze živého tvora. Starost o ně se nezdá být na první pohled tak náročná. A i dohled nad nimi může být pomocníkem ve výchově dětí.
„Péče o domácí zvíře je pro rozvoj dítěte velmi přínosná. Zaprvé se dítě učí pečovat o jiného živého tvora. Není to už jenom plastová panenka nebo autíčko, ale živá bytost, která má své potřeby. Vyžaduje soustavnou péči, a i když se dítěti zrovna nechce, musí tyto potřeby vnímat, adekvátně na ně reagovat. Jinými slovy: zvíře učí dítě přijímat odpovědnost,“ zdůrazňuje psychoterapeut Jakub Hučín.
Kočka je živá, mobil je mrtvý
Odměnou bývá přátelství. A taková emoční vazba je dalším důležitým prvkem ve vývoji dítěte. „Může zde probíhat živá interakce. Nejde sice o interakci mezilidskou, ale i tak je reálnou – skutečnou, cennější a bohatší než virtuální komunikace skrz monitor počítače či mobil,“ pokračuje psychoterapeut a dodává, že zvíře dítěti umožní i emoční a smyslový rozvoj. Se zvířetem se může mazlit, hladit ho, vnímat teplo jeho těla, srst... To vše uvolňuje a umožňuje volné proudění emocí. Před zvířetem se dítě za své emoce nestydí, což mimochodem platí i pro dospělé. To vše ale platí za předpokladu, že zodpovědnost za zvíře skutečně zůstane na dítěti (pochopitelně za nutného přispění ze strany rodičů) a že se zvíře nestane pro rodinný život jen dalším břemenem a omezením.
Jak tedy máme o zvíře dobře pečovat a soužití s ním vhodně naplánovat? Všudypřítomné obchody s velkou nabídkou krmení či pomůcek nám tuto starost ulehčí, dostupné jsou také služby nejrůznějších zvířecích lékařů, pečovatelů a psychologů. Dospělí pak vedou děti svým příkladem, jak velkou důležitost přidělí péči o tyto čtyřnohé přátele. Někdo dopřeje volnost venku, jiný omezí svobodu na vnitřek bytu či domu; jinak bude o pejska pečováno v široké rodině než v domácnosti s jedním člověkem.
„Ještě před pořízením domácího mazlíčka je třeba zvážit, kolik péče obnáší a zda jí jsme schopni poskytnout,“ připomíná psycholožka Alexandra Lammelová. Zvíře je živý tvor, který podobně jako malé dítě tíživě prožívá deprivaci, odloučení, či dokonce opuštění.
„Na druhou stranu péče o zvíře by měla být adekvátní, nikoli přehnaná. Tu můžeme pozorovat tehdy, když si člověk pořídí zvíře, aby mu nahrazovalo jiný typ vztahu, jak tomu může být u bezdětných lidí. Zvíře bychom neměli zaměňovat za člověka, a tak například pro psa je rozhodně lepší běhat po svých, než se vozit v kočárku. Kvůli domácímu mazlíčkovi bychom také neměli zanedbávat jiné vztahy,“ upřesňuje psycholožka Lammelová a uvádí jeden z mnoha příkladů: babička jde raději na procházku se psem než s vnoučetem.
Obecně hodnotit míru fixace či emočních vazeb zvířete na člověka a obráceně s cílem poukázat na jakousi zdravou hranici je obtížné – individualita a různost vzájemného soužití je odlišná, v každém případě trochu jiná. Jistě ale platí, že domácí zvíře není žádná plyšová hračka, kterou můžeme zavřít mezi čtyři stěny a obklopit přemírou naší pozornosti, žrádla, hraček a pelíšků.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
