Vydání: 2004/20 Pýcha, 2.9.2004, Autor: Kateřina Nešlehová

S Helenou Třeštíkovou o práci filmové dokumentaristky
V patnácti letech, kdy se Helena Třeštíková rozhodovala o své budoucí profesi, měla 'našlápnuto' úplně jinam, než kde nakonec zakotvila. Toužila být návrhářkou divadelních kostýmů. Chodila na střední výtvarnou školu, ale před maturitou se rozhodla pro zcela jiný obor - pro filmový dokument.

Proč tahle změna?
Když si tak vzpomínám, zapříčinil to asi kamarád, který studoval FAMU a barvitě líčil, co všechno na škole dělají. Vždycky jsem měla ráda film, ale že bych ho chtěla sama někdy dělat, to mě ani ve snu nenapadlo. Jeho vyprávění mě pravděpodobně natolik ovlivnilo, že jsem se rozhodla přihlásit na FAMU na dokument, i když jsem o tom, jak se filmy dělají, nevěděla vůbec nic. Podmínkou k přijetí byla roční praxe. A tu jsem si odbyla v televizi. Zatímco mí spolužáci z výtvarky už studovali na uměleckých školách, já jsme v televizi tahala krabice a dělala 'holku pro všechno'. A po roce, když jsem se hlásila na FAMU, mě přijali napoprvé. Byla jsem jak nepopsaný list, nikdy jsem nebyla filmový amatér. Teprve škola mě zasvětila do tajů filmařiny.

Po absolutoriu jste nastoupila do Krátkého filmu, který mimo jiné vyráběl patnáctiminutové týdeníky, jež se uváděly před hlavním filmem. O nich mohou mluvit už jen pamětníci, protože se 'žurnály' se už nepotkáme. Když už jsme v tom vzpomínání, který první profesionální film jste natočila?
Mým prvním samostatným dokumentem byl Zázrak. Vyprávěl o mladé ženě, která čeká dítě. Svěřovala se v něm se svými nastávajícími mateřskými pocity před narozením dítěte, byli jsme u toho, když se chlapec narodil, a zachytili jsme jejich společný osud do čtyř měsíců věku dítěte. Film vypráví o tom, jak se z ženy stane matka. Hlavní aktérka byla mou kamarádkou z dětství, takže jsem i později (také jako filmařka) pozorovala, jak její syn roste. V tu dobu mě napadlo, že by bylo zajímavé sledovat dál osud toho tvorečka, když už jsme byli svědky jeho prvních vteřin na světě. Dnes je tomu 'zázraku' skoro třicet let a v podstatě máme na filmu (i když velice nepravidelně) zachycenou část jeho života.

To už byl vlastně jen krok k tomu, pro co jste se později rozhodla - pro tzv. sběrné dokumenty...
V době, kdy jsem dokončila Zázrak, přišel do Krátkého filmu námět od psychiatra dr. Dytrycha, který chtěl zjistit, co vede k vysoké rozvodovosti mladých manželství. Navrhl, zda by nebylo možné po delší období sledovat některé předmanželské a posléze manželské páry a sociologicko-filmařskou sondou zachytit, jestli jejich vztahy vydrží, a v případě, že nikoli, co vede k rozchodu mladých lidí.

V Krátkém filmu už věděli, že mě takové dlouhodobější projekty zajímají, tak jsme začali pracovat na scénáři, a tak vlastně vznikl televizní cyklus a dva celovečerní filmy Manželských etud. Již tenkrát, kdy jsem ještě na 'etudách' pracovala, jsem přicházela s dalšími náměty na sběrné filmy. Ale bohužel jsem stále slyšela stejnou odpověď: Až budete hotová s jedním projektem, pak se teprve budeme bavit o dalším. A přitom jsem věděla, že základy k další práci na sběrné natáčení se musí klást v době, kdy ještě s tou předchozí nejste hotovi.

K protagonistům Manželských etud jste se po téměř dvaceti letech vrátila a příští rok by se film měl objevit na televizních obrazovkách. Bylo složité je ke spolupráci opět přemluvit?
Sice jsme během let o sobě věděli, ale byla jsem zvědavá, jestli všech šest párů bude ochotno v práci pokračovat. Skutečnost byla taková, že z jedné dvojice odmítl muž, další pár si dal podmínku, že nebudeme točit jejich děti a u nich doma. Kdyby to byl nový projekt, tak se s takovými lidmi rozloučím - ale protože na něco navazuji, nemám na výběr. Tenkrát jim bylo kolem dvaceti, dnes jsou to čtyřicátníci. Jsou starší, zkušenější, před kamerou opatrnější.

Jaké je srovnání jejich životů tehdy a teď? Podařilo se jim dosáhnout toho, co chtěli tenkrát?
Protože ještě není všechno hotovo, nebudu to předem avizovat. Ale můžu říci, že před těmi dvaceti lety byla pro ně doba dramatičtější - měli před svatbou, zařizovali byt, rodily se jim děti...

Své filmy řadíte do volných cyklů. Jedním z nich je Paměť dvacátého století...
Uvědomila jsem si, jak události posledních desetiletí dramaticky zasáhly do života mnohých lidí, jak jim zkřížily plány. Proto jsem se rozhodla mapovat osudy lidí, kteří v tom uplynulém století něco zajímavého prožili a mohou své životní zkušenosti předat současníkům. Navíc jsme žili v přelomové době, kdy jedno století končí a druhé začíná. Mým přáním je zachytit co nejvíc pamětníků, kteří odcházejí. Aby po nich zbyla svědectví doby. Důležité je zaznamenat současnost pro budoucnost. Mým cílem je dělat filmy o konkrétních živých lidech a z nich dostat jejich zážitky, zkušenosti. Nedělám si nárok na nějaké historické zhodnocení té či oné epochy, ale zachycení jednotlivých příběhů, které potom někdo může i v budoucnu zpracovat. Rozhodně nechci dělat filmy o neživých lidech, ale o těch, kteří vydávají svědectví.

První dokument ze zmiňovaného cyklu se jmenoval Sladké století a hlavní hrdinkou byla paní Alča Palkosková a její přítelkyně, s nimiž prožila 50. léta v komunistickém vězení. Pak jsem pokračovala portrétem Lídy Baarové, kdysi milované a pak zatracované herečky. Do tohoto cyklu patří i dokument Vyloučeni z literatury o několika katolických básnících, kteří byli v 50. letech vězněni, film o Rivě Krieglové, jedné z hrdinek Fučíkovy Reportáže psané na oprátce (byla v bytě, kde zatkli Julia Fučíka), či o Hedě Margoliové-Kovályové, nazvaný Hitler, Stalin a já.

V tomto měsíci poběží v televizi další tři dokumenty z tohoto cyklu. Koho jste zvolila?
První bude Pavel Tigrid. Točili jsme asi rok, pokaždé, když přijel do Prahy. Nebylo to jednoduché, protože se mu do natáčení moc nechtělo. Ale když už mi to slíbil, tak to dodržel. Říkal, že všechno už vypověděl, že nic nového z něj nedostanu. Na to jsem argumentovala, že to sice může být pravda, ale je to rozstrkané v řadě filmů, nikde to není soustředěné. Myslím, že jsme byli poslední, kdo s ním točili, bylo to loni na jaře, než odjel do Paříže. Domlouvali jsme se, že ještě budeme pokračovat, až v říjnu přijede. Ale to už se nepodařilo.

Další dokument je o Zdeně Fantlové, která jako dospívající prožila Terezín, Osvětim a několik pochodů smrti. S jejími osudy se už mohli setkat čtenáři její knížky Klid je síla, řekl tatínek. Pochopitelně jsem nezapomněla ani na anglické letce a jejich manželky. I když jejich osudy jsou známé, je důležité pro paměť národa je připomínat - jsou to chlapi hodní obdivu, kteří 'dojeli' v padesátých letech na svou statečnost.

Kdy diváci tyto dokumenty uvidí?
Pokaždé v úterý - 11., 18. a 25. května v osm hodin večer na ČT 2.

Vaše časosběrné dokumenty se věnovaly také mládeži (umělecké, středoškolské, delikventní) či ženám na konci tisíciletí. Velmi silně na diváky zapůsobil snímek Katka, který sleduje život mladé narkomanky. Jak tenhle nápad vznikl?
O narkomanech jsem nechtěla točit, původním záměrem bylo natočit do cyklu Ženy na konci tisíciletí dokument o drogové terapeutce. Právě v léčebně jsem se setkala s Katkou. Ten její příběh byl natolik zajímavý, že jsme opustili terapeutku a natočili film o Katce. Bylo to pro mě hodně silné téma, protože Katka patří do generace mých dětí. Téma drog je tématem dneška, rodiče se bojí, aby tomu děti nepodlehly. Když vidíte, jak jsou některé věci nevratné, je vám z toho smutno. Ale vždycky nějaká naděje existuje - točila jsem s dívkou-narkomankou, kterou z drog zachránilo mateřství.

Jak se cítíte mezi lidmi z jiného prostředí?
To je na dokumentu hezké, že se člověk pohybuje v různých prostředích. To je jedna z věcí, která mě na tom hrozně baví. Že procházím různorodou společností, že člověk musí zvládnout všechno - komunikovat s lidmi všech druhů a typů. Je jasné, že ne vždy to jde, že ne vždycky se to daří, ne s každým ten kontakt navážu. Člověk by měl být ochotný a schopný vlézt kamkoli a zorientovat se tam - jak s těmi na vrcholu společnosti, tak i na jejím dně.

Trvá dlouho, než vás 'vezmou'?
Většinou jsem se s lidmi, s kterými jsem točila, dokázala nějak shodnout. Ale byly i takové případy, že mi už v začátku někdo odmítl spolupráci nebo že jsme si neporozuměli. Že nejsem schopná překonat určité bariéry - to už jsem taky zažila. Někdy jsem to úplně vzdala, jindy jsem musela zatnout zuby, protože film byl před dokončením a bylo nutné ho dodělat.

Při natáčení dokumentů jste se setkala i s řadou věřících lidí. Co vám dali? Přivedli vás k přemýšlení o víře?
Setkání s věřícími je pro mne vždy zajímavé a důležité. V tomto směru snad nejzajímavější byla práce na filmu 'Vyloučeni z literatury' o osudu katolických básníků v padesátých letech a jejich rodinách. Víra těmto lidem pomohla v situacích, které jsou strašlivé a nepředstavitelné. Dlouhé věznění, bída rodin, nemožnost jakékoli seberealizace i po propuštění. Jejich sílu jsem opravdu hluboce obdivovala.

Své filmy jste nejdřív točila v Krátkém filmu, pak v Nadaci Film a sociologie, následovala Nadace Člověk a čas, kterou jste založila se svým mužem. Existuje tato nadace stále?

Neexistuje, protože před několika lety se změnily zákony pro neziskové organizace a vše se zkomplikovalo. Tak jsme ji zrušili.

Teď dělám pod firmou Helena Třeštíková, za jméno si dávám název Studio čas. Spolupracuji s manželem, který se většinou věnuje produkci a dramaturgii, já dělám režiséra a občas dramaturgii. To je výhoda malých seskupení – že pracují pružně.

Vy sice natočíte dokument, ale někde ho musí uvést, aby se dostal k divákům. Jak vypadá spolupráce s Českou televizí?
Tím, že hodně šetří a strašně papíruje, náročnější tvorbu téměř ohrožuje. Lze pro ni dělat jednoduché publicistické nebo dokumentární útvary, ale pokud se objeví něco složitějšího, tak to naráží. Jakékoli rozhodnutí musí jít v televizi přes spoustu lidí, není flexibilní.

Spolupráce je možná pouze tehdy, když přijdu nejen s námětem, ale i s penězi z grantu. Televize pak dá k dispozici technické zázemí (střižnu, kameru, technickou obsluhu).

Dokument má smysl nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost...
Jistě, to, co se dnes dokumentárně zachytí, bude jednou pamětí doby. Žádným jiným druhem sdělení se toho nedá dosáhnout tak dobře jako dokumentem. Hraný film je fabule, je vždycky ovlivněný třeba hereckou machou. Když vidíte například filmy ze 40. nebo 50. let, pokaždé je v nich do jisté míry zachycen herecký styl té doby. Ale když se díváte na dokumenty, které vznikly ve stejné době, tak to není stylizace, ale autentický dobový záznam. Tam je ta výpověď naprosto upřímná a hodnověrná. Člověk, který alespoň trošku zná archivy a ví, jak s nimi pracovat, objevuje v nich ohromné bohatství. I kdybychom pominuli všechno ostatní, tenhle jediný příklad je dostatečným důvodem k podpoře dokumentu.

Vraťme se ještě k Manželským etudám. Kdyby je o vás chtěl někdo natočit, bránila byste se?
Myslím, že bych to asi nepřipustila. Přece jenom vím, co natáčení obnáší. Vím, co je potřeba pro dokument, ale nevím, jestli by to ze mě dostal. Snažím se o nenápadnost, nerada se prezentuji.


Helena Třeštíková(1949) patří k našim předním filmovým dokumentaristkám. Její stěžejní tvůrčí metodou je časosběrné natáčení. Na svém kontě má přes 50 autorských dokumentů, většinou s tematikou mezilidských vztahů a různých sociálních problémů. Pro Febio pro cyklus Gen rovněž natočila portréty řady významných osobností (např. T. Halíka, O. Zoubka, K. Čáslavského). V současné době pracuje na Manželských etudách po dvaceti letech. Helena Třeštíková je vdaná a má dvě dospělé děti.

Helena Třeštíková, jejíž doménou jsou tzv. časosběrné dokumenty v době pauzy při natáčení