Zažijí, že mohou být užitečné

Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Tereza Zavadilová

LUBOŠ HOŠEK vedl dvacet let Dívčí katolickou střední školu, nejstarší polistopadovou církevní školu u nás. Ta nejen vzdělává, ale též zaměstnává a sociálně doprovází budoucí pečovatelky, které by kvůli různým handicapům skončily na sociálních dávkách.


„Když průšvihářky, nad nimiž lámali hůl, zažijí, že můžou být přínosné, dělá to divy,“ zdůrazňuje bývalý ředitel Luboš Hošek.Snímek Jana Podhorská

U vás na škole je malý kolektiv, máte 52 studentek. Daly na vás tyhle dívky? Jak se vám s nimi pracovalo?

Vždycky jsem jim dával na výběr – chceš tu být, nebo ne? Přicházejí k nám děvčata z rodin, kde to doma vůbec nefunguje. Ony naprosto jistě vědí, že jejich zadluženou rodinu za tři měsíce vystěhují. Co po nich máme chtít? Aby byly hodné a měly úkoly?

Měli jsme tu například dívku, kterou zneužívali otec s kamarádem. Nemluvila. Takové věci se musejí řešit u kořene. Proto jsme škola, která nejen vzdělává, ale i sociálně doprovází, má k tomu určené odborníky – psychology, sociální pracovníky, speciální pedagogy a podobně. Ti pak pomáhají i rodičům – například s úpravou splátkového kalendáře věřitelů, hledáním práce nebo bydlení.

Například Terezka byla výborná studentka, ale ve druháku se zhoršila, protože její maminka – samoživitelka – přišla o práci. Zaměstnal jsem ji proto na tři měsíce jako uklízečku. Nebo některé dívky zahodí papírek s pokutou od revizora. Jednou jsme se to dozvěděli pouhý den před uplynutím lhůty jen díky tomu, že se dotyčná večer rozpovídala. Hned druhý den to začala řešit sociální pracovnice.

Poučením pro ministerstvo školství tedy je, že když se ve škole pokusíme řešit i sociální situaci žáků, můžeme snížit riziko jejich předčasného odchodu z procesu vzdělávání. Naše žákyně jsou pak mnohem efektivnější a produktivnější.

Takové situace musí být náročnější než v běžné škole. Jak to zvládá váš pedagogický sbor?

Nejsme samozřejmě andělé. Ale líbí se mi, že jsem se před kolegy nikdy nemusel bát přiznat, když jsem udělal chybu, ze strachu, abych neztratil autoritu. Nemusel jsem tančit mezi vejci a mohl mluvit na rovinu. A když jsme se na něčem domluvili, platilo to a táhli jsme za jeden provaz.

Máme tu takový „systém kolektivní sebeobrany“. Když se před lety veřejně řešilo úmrtí učitelky kvůli šikaně, zjistilo se, že učitelé o útocích mlčí, aby to kolegové neviděli jako jejich selhání. U nás měl každý učitel jistotu, že když se mu hodina z nějakého důvodu „zasekla“, mohl přijít rovnou za mnou. A já s problematickou studentkou promluvil, ona to pochopila a omluvila se.

Žijeme ve společnosti, která vědomě popírá princip autority, a to často i ve věřících rodinách a v církvi. Nemyslím, že by se z rodiny měl dělat pracovní tábor, spíš bych to viděl jako u Karafiátových Broučků, kde maminka řekne dětem: „Já to nakonec budu muset říct tatínkovi.“ K této variantě se vůbec sáhnout nemusí, ale vzbuzuje respekt.

Je o absolventky velký zájem?

Ano, protože je mnoho seniorů a zároveň málo kvalifikovaných pečovatelek. A senioři také rádi vidí mladé lidi, jde o dobrý mezigenerační kontakt. Na praxe je chtějí skoro všude, ale s domácí péčí je to složitější, a proto jsme v roce 2012 založili školní firmu. Snažíme se tím pokračovat v díle sv. Anežky. A díky křižovníkům, v jejichž budově škola sídlí, můžeme nabízet i duchovní podporu – staří lidé se leckdy na svou víru „rozpomenou“, nebo se i dají pokřtít.

Takže škola uplatňuje takový Baťův systém a zaměstnance si vychovává. Od loňska provozuje i chráněnou dílnu.

Některé dívky lze totiž kvůli jejich tělesnému handicapu těžko zaměstnat jako pečovatelky. Často jen doma čekají na invalidní důchod a mnoho z nich začne pít. V chráněné dílně i vozíčkářkám nabídneme smlouvu, a ony přitom nepřijdou o důchod a dostanou se mezi lidi.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Luboš Hošek (*1968) vystudoval pedagogiku a teologii, učí od svých 18 let. Od roku 2000 byl ředitelem Dívčí katolické střední školy v Praze pro budoucí pečovatelky, na vlastní žádost nyní v této pozici končí. Škola sídlí v klášteře křižovníků s červenou hvězdou u Karlova mostu, zřídilo ji Arcibiskupství pražské (1990), zahrnuje též sociální podnik Křižovnická pečovatelská služba (2012) a chráněnou dílnu Inspirace (2019). Je ženatý a má pět dětí.

TEREZA ZAVADILOVÁ

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 38 15. – 21. září 2020

Lesná se raduje z nového chrámu

Džbánek piva, koloběžka i miska horkého guláše jsou vyobrazeny vedle tradičních křesťanských symbolů na fasádě nového kostela v Brně na Lesné. Mají připomínat,…

celý článek


Světlo pro naši cestu životem

Asi každý máme tu knihu doma. Někteří na předním místě v knihovně, v pěkném provedení, jako novou. Jiným leží na dosah ruky nebo na nočním stolku už pěkně ohmataná.…

celý článek


Povzbudivé čtení na celý rok

Na knihkupecké pulty přichází nový Cyrilometodějský kalendář (CMK) na rok 2021. Co v něm naleznete, přibližuje jeho hlavní editor JAN PAULAS.

celý článek


Hledat Boží přítomnost ve světě

Biskup VÁCLAV MALÝ oslaví týden před svátkem sv. Václava své sedmdesáté narozeniny. Ačkoliv říká, že je slaví nerad, připomínáme je rozhovorem, v němž se ohlíží…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay