26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Zaradoval jsem se...- vzpomínky na Antonína Bradnu

13. 3. 2006

|
Tisk
|

Josef Svoboda

Vydání: 2006/11 Příprava na manželství, 13.3.2006, Autor:

Příloha: Perspektivy

Hrst vzpomínek na mons. Antonína Bradnu (26. 11. 1922 - 19. 2. 2006)

Spolumukl

Bylo to krátce po Ženevské konferenci v roce 1955, během níž se údajně také jednalo o propuštění politických vězňů u nás. Muklové jáchymovských lágrů byli „duchem Ženevy“ tak posilněni, že zahájili stávku. Nakonec bylo nejvytrvalejším stávkařům nařízeno „sbalit si věci“ a následovala jejich „eskorta“ do Leopoldova.

Tři dny jsme byli uskladněni na leopoldovských samotkách, aniž o nás někdo zavadil. Jenom ráno, v poledne a navečer se otevřelo malé okénko ve dveřích a ruka chodbaře podala ešus s meltou, polívkou nebo něčím podstatnějším. Navazovat kontakt s neznámými chodbaři se nedoporučovalo, protože jeden bachař před nimi okénka otvíral a druhý je za nimi zase zavíral. Až najednou jsme uslyšeli: „Kluci, odkud vás přivezli?“, a ve sklopených dvířkách okénka se jako na tácku objevila obrácená hlava šklebícího se chlapíka. „My jsme tu taky v izolaci. Všechno kněží. Já jsem Tonda Bradna. Je někdo z vás katolík? Můžeme posloužit svátostmi.“ Tak to začalo: pravidelné rozhovory o dvou větách a na ešusu přichycená malá kapsička z cigaretového papírku s drobečkem housky proměněné v Tělo Páně. - „Jak bych se mezi vás dostal?“ zašeptal jsem při jedné příležitosti do ucha patera Bradny. „Až vás přijdou třídit na různé dílny, řekni, že jsi farář,“ odvětil hbitě mladý kněz v muklovském mundúru. „Svatý Petr říká, že jsme všichni královské kněžstvo, tak nebudeš lhát.“ (...) Tak jsem byl propašován mezi ideologicky nebezpečné živly, které mezitím přemístili na hromadnou kněžskou ubytovnu mimo vyhlášené samotky. Se mnou se tam stejným způsobem dostal i Václav Vaško. Pro nás šťastlivce se leopoldovské peklo proměnilo v jakési muklovské nebe. Dva a půl roku trvající duchovní cvičení s intenzivním studiem filozofie a teologie pod vedením nejlepších autorit...

S Toníkem Bradnou jsem se setkal znovu až téměř po padesáti letech v jeho děkanském sídle v Budyni nad Ohří. Měli jsme si toho hodně co sdělit a také jsme si vyměnili knížky. Ta moje byla o kanadském severu, ta jeho svěže autobiografická. Po přečtení jsem ji někomu půjčil, a ten mi ji opomněl vrátit. Poprosil jsem tedy o nový výtisk s vysvětlením, co se stalo. Poslal, a vepsal i nové věnování, tentokráte s douškou: „A jestli tuto knihu Josef Svoboda někomu půjčí, tak mu ji laskavě zase vraťte!“ Pod starou pleší ten samý šibalský duch. „Hilarem datorem diligit Deus.“ - Veselého dárce miluje Pán.

***

Vzpomínat by se dalo dlouze. Když se na jaře 1968 zakládalo Dílo koncilové obnovy, přihlásila jsem se v nadšení z nadějné doby a objeveného společenství Božího lidu do evidence spolupracovníků a do rubriky, co bych mohla nabídnout, jsem napsala, že dopravu svým autem. A Antonín Bradna, zvědavý na bláznivou ženskou, která něco takového nabízí, mi za několik dní zatelefonoval, že by dopravní službu potřeboval. Tak se stalo, že jsme spolu jezdili po českém venkově, kde zaskakoval za chybějící kněze, zejména slavil Bílou sobotu (až troje obřady za den, za nejrůznějšího počasí). Na vizitace a májové pobožnosti jsme spolu v malém fiátku vozili pana biskupa Matouška do farností, kde nikdy v životě neviděli živého biskupa a kam stranické sekretariáty svážely autobusy „věřících“. Takže biskup, do té doby činný neveřejně, jen žasl. A Antonín Bradna mu po hojném pohoštění v léta nepoužívaném farním sále dokázal dát do ruky utěrku a přimět ho, aby mimo slova duchovního povzbuzení poskytl ženským v kuchyni také pomoc při utírání nádobí. Naše spolupráce - ještě spolu s Václavem Vaškem - se prohloubila při vydávání Cyrilometodějského kalendáře, jehož obnovenou a aktualizovanou formu Bradna prosadil ještě v roce 1969. Když byl vypovězen z Prahy, začínal na svém milém Podřipsku na letitém úhoru z gruntu. Měl zákaz mluvit s mládeží, byl sledován na každém kroku nejrůznějšími fízly, ale přesto začal budovat vztahy s lidmi, kteří ani netušili, jak mluvit s knězem. Budyňské děkanství se brzy stalo pohostinným centrem pro místní i pro Pražáky.

Antonín Bradna byl nadán zvláštní neokázalou nezlomností, pokud ho něco trápilo, podepsalo se to na jeho fyzickém zdraví, ale duševně byl vyrovnaný, hluboce zakotvený ve víře. Ta byla vzácně kombinována se zdravým rozumem, organizačním nadáním a smyslem pro praxi. Nesnášel pokrytectví, povýšenost a prázdnou pompu. Myšlenky koncilu a složitá teologická témata dovedl vykládat prostě a srozumitelně, takže je přijímali i (a nejen) venkovští věřící. Byl skvělým učitelem a věrným, ohleduplným přítelem; jako zpovědník vzácně respektoval individualitu penitenta. Jeho nejbližší kněžští přátelé, zejména Miloslav Máša, Radomír Pokorný a Antonín Mandl, jej předešli a jistě jej spolu s ostatními českými vyznavači a mučedníky vřele a s radostí uvítali v „církvi vítězné“. - Nám tady bude chybět.

K Antonínu Bradnovi jsem nastoupil jako pastorační asistent. S radostí jsem poznal, že život na zdejší faře je docela normální. – V noci se spí, ráno vstane a společně se modlí breviář, dělají se obyčejné věci, které se stávají neobyčejnými pro spojení s naším Pánem. A tak každá práce, návštěva, rozhovor, setkání či cesta byly vždy cestou s Bohem a za Bohem v našich bližních.

Jak uklidňující je prostý život generace kněží, kteří vědí z vlastní zkušenosti vědí, co to byla druhá světová válka, Totaleinsatz, bolševické koncentráky, život na farách a šikana v době normalizace. Je to generace svědků, kteří ani netrpí mindráky (ne)vzdělanců, ani v sobě neskrývají žádnou nenávist k bližnímu.

Jednou – bylo to také v únoru – jsem přišel do kuchyně, pan děkan seděl za stolem, a povídá mi: „Dnes budu mít mši svatou za Jarouška“ (tak on nazýval mého bývalého pana faráře). Poděkoval jsem mu, že na něj v jeho nemoci tak myslí. A on řekl: „Volali z Prahy, že dnes zemřel.“ Pak dodal: „Uvidíš, teď se věci začnou hýbat. Máš přímluvce v nebi!“ A věci se opravdu daly do pohybu. Byl jsem vysvěcen na jáhna a o rok později na kněze.

Do Budyně jsem nikdy jezdit nepřestal. Když jsem byl ustanoven administrátorem v Roudnici nad Labem, mé budyňské cesty se staly častější. Čas kolem mne jako by se zrychlil, každou návštěvu jsem prožíval intenzivněji. V Budyni se nevedly žádné dlouhé filozofické řeči. Jen co je nového, kdo je kdo, někdy to bylo trochu tichého pláče nad naší milovanou těžce zkoušenou církví, kterou se stále pokoušejí uchvátit různí vlci v rouše beránčím, ale vše v lásce k pravdě a k církvi. To mi vždy dávalo novou sílu a odvahu vracet se znovu do boje o obyčejné věci i o každou jednotlivou duši zvlášť.

Byl jsem navštívit pana děkana v nemocnici a dlouho jsme spolu hovořili. Vyprávěl, jak ležel ve vedlejší místnosti, kde se ani nedalo modlit, protože za tenkou zdí celý den pracovali řemeslníci. Poprosil, aby mohl být přemístěn jinam. Když ho převezli do nového pokoje, letmým pohledem registroval člověka ležícího na vedlejší posteli a hlavou mu prý bleskla otázka „Deset, nebo patnáct minut?“ A hned udělil dotyčnému podmínečné rozhřešení. Ten člověk opravdu do čtvrt hodiny zemřel...

O deset dní ve stejné nemocnici zemřel pan děkan. Jeho poslední starostí bylo, abychom zajistili nedělní bohoslužbu v Budyni.

Věřím, že se věci začnou opět hýbat kupředu.

***

Působení Antonína Bradny v místě, kde prožil poslední desetiletí svého života, bylo mnohostranné. Nebyl jen duchovním pastýřem svěřeného lidu, který vedl k poznávání Boha, nauky církve a evangelia, k řádnému životu, vzájemné lásce a toleranci, k naději v ochranu Boží a jeho andělů. Staral se i o svěřený hmotný majetek, opravoval kostely ve své farnosti a s bolestí sledoval, jak jsou vykrádány, i když hmotné věci nepovyšoval nad duchovní. Sám nepodléhal náhlým impulzům, rozhodoval se uvážlivě a s nadhledem. Nedramatizoval ani svůj mnohaletý pobyt v komunistickém vězení. Nebyla to pro něj ani tragédie, ani ztráta, protože to byla oběť (i když tak to sám nikdy nenazval), která přinesla své plody, jejichž dosah nemůže nikdo změřit. Proč to tak bylo a jaké to přineslo plody, to je totiž věc Boží. Jeho pohled na život byl realisticky věcný, ale přitom láskyplně otcovský; nalomenou třtinu nedolamoval a vracel ztracenou důvěru. V osobním styku byl přímý a otevřený, říkal věci jasně. Jeho řeč byla „ano, ano - ne, ne“.

Byl to muž naděje. Radoval se s radujícími a plakal s plačícími. Na každém mu záleželo jako na sobě samém. Věřil, že se český národ probudí a opět přijme křesťanství. Hledal cesty, které by vedly k obratu, protože chtěl, aby byli všichni spaseni - abychom se všichni, jak říkal básník Ivan Slavík, setkali v království Božím. Byl přesvědčen o tom, že cesta vede od člověka k člověku, že je nutný osobní příklad a osobní vedení...

***

Monsignor Bradna připomínal románský pilíř - když se vše kolem hroutilo a drolilo, on nesl klenbu, věrně a neochvějně svědčil o Boží blízkosti v Kristu. V čase zkoušek: maturoval za války, prožil dvanáctiletý kriminál s dlouhou betonovou surovostí samotek, zázračně se vysekal ze smrtelné nemoci a jako budyňský plebán pokorně sloužil v časech postmoderně zjančených. Nebo byl prastarým dubem - fyzickou konstrukcí, hlubokým hlasem i duchovní podstatou. Vichry časovosti přelomí větévku, s kmenem však nehnou. Přesvědčivá pevnost víry, zakořeněnost v evropské kultuře, klidnost, vtipný nadhled nad hemžením světa. Těšitel mnoha škobrtajících. Opíral se o tenkou hůl, byl oporou mnohým. Bradnovy nezdlouhavé jadrné promluvy mířily k podstatě, jeho mlčení mělo váhu. Podřipsko se pro něj stalo nejdříve vyhnanstvím, aby se proměnilo v domov. V posledních letech připomínal moudrého rabína z nějakého zapadlého haličského koutu - věděl o světě, člověku, úchvatech i o jeho temných jámách víc, než kdyby povykoval ve velkoměstech a na křižovatkách. Říkal, že je na smrt připraven. Vybavuji si teď společné chvíle. Třeba: po velkopátečních obřadech v Charvatcích si sedá na lavičku před gotickým kostelem, jarní teplé světlo, raší první tráva a kvítka, a kolem něho se honí několik dětí. Jakési tiché bezpečí proudí z celé té chvíle, jako kdyby se právě pročišťoval svět - monsignor uprostřed, vše plyne tak jak má, nemusíme se ničeho bát. Nebo úplně všední, pravidelné: zvoním u budyňských farních dveří, za chvíli se nahoře v patře otevírá okno: „To jsou k nám hosti!“ a ke mně letí svazek velkých klíčů k odemčení.

Monsignor teď vyměnil faru za nebeský Jeruzalém. Kéž nám nepřestává posílat klíče od dveří, které vedou do Boží hlubiny. 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou