Zamilované dítě se jakoby prosvětlí
Vydání: 2014/23 Němečtí i čeští katolíci v Řezně, 3.6.2014, Autor: Kateřina Šťastná
Příloha: Doma
Já bych byl trošku opatrný k takovému kategorizování. Bez ohledu na věk hovoříme na počátku vztahu o zamilovanosti. Ale v raném věku se děti dál než na počátek ani nedostanou. Je otázka, jestli máme u tříletých mluvit o zamilovanosti, jestli to není spíš sympatie nebo přání být s někým častěji než s jiným…
Víceméně ano. Je to období, kdy se více budují vztahy v rámci téhož pohlaví. Je založeno na sdílení společných zájmů. Kluci mají tendenci vytvářet skupinky, zatímco u dívek je větší výlučnost, většinou ve dvou, případně ve třech. Tam, kde jsou tři kamarádky, už je možné vytvářet koalice vůči té třetí, panuje tam víc žárlivosti. Kluci to mají v tomhle ohledu o něco snazší.
Kdybych vzal klasickou pubertu, která v současné době začíná u děvčat kolem jedenácti let (což je přibližně o dva roky dříve, než bývalo před třiceti čtyřiceti lety), jsou oproti dospělejším vztahům velmi intenzivní. Zvlášť děvčata prožívají emoce velice silně, ale protože jde jen o povrchní sympatii, přitažlivost, nemá vztah patřičnou hloubku. To skýtá riziko, že když se vztah zbortí, může se zbortit i mladý člověk sám. Naštěstí takové hroucení většinou nebývá příliš dlouhé.
Není úplně běžné, že by se pubertální potomek svěřoval rodičům. Ti většinou poznají, že má úžasný vztah, podle toho, že se jakoby prosvětlí, je spokojenější, má víc elánu, může být také duchem nepřítomen. Ale čeho si spíš povšimnou, je, když takový vztah zkolabuje– ratolest pak totiž nezřídka kolabuje také.
Nemyslím si, že by detabuizace sexu byla riziková. Někdy je lepší, když děti dostanou přiměřenou formou informace v době, kdy pro ně ještě nejsou aktuální. Když začneme vykládat něco o sexu a antikoncepci a ony už jsou ve věku, kdy by mohly tyto poznatky převést do svého konání, mohou je spíš odmítat. Druhou věcí je, že není snadné o podobných věcech hovořit s puberťáky, abychom nepůsobili jako mentoři. Zatímco pokud se ratolest vše podstatné dozví vhodnou formou dříve, třeba v deseti letech, kdy to ještě není pro ni emocionálně významné, informace si osvojí a může s nimi správně naložit. Existuje spousta dobré literatury, takže kdyby si rodiče byli schopni takovou knihu obstarat a nechat ji doma položenou, jejich potomek se do ní možná sám začte. Je to rozhodně lepší, než dát mu do ruky knihu se slovy: „Tohle si přečti, zítra tě z toho vyzkouším…“
Kluci jsou, bez rozdílu věku, závislejší na mínění okolí. Když kluk-tvrďák bude říkat, jak neskutečně miluje tu svou Anežku a jak je to úžasné, co při tom cítí, pravděpodobně před svými vrstevníky těžko obstojí. I když jeho prožívání bude velmi intenzivní, navenek bude hrát toho, kdo je nad věcí. A protože je nucen něco předstírat a stojí ho to hodně energie, může být u něj o to horší propad při rozchodu, protože už není schopen dál svou bolest skrývat. Děvčata to mají jednodušší, snáz ventilují emoce, mohou se svěřovat kamarádkám, a dokonce i matce, pokud je rozumná.
To byla obecně sdílená představa, kterou nám vtloukali do hlav. Kdyby ovšem platila, už jsme dávno vymřeli. Bez rozdílu věku totiž do značné míry právě dívka rozhoduje, jestli vztah vznikne, nebo ne. Už proto, že hoši sice navenek předstírají, jak jsou silní, ale ve vztahu jsou nejistí, křehcí, nevynalézaví. Jde o to, jestli ze strany dívky přijde signál, který chlapci pomůže, aby se osmělil – což samozřejmě neznamená, že by k němu měla přijít, šťouchnout ho do žeber a oznamovací větou mu sdělit, že spolu budou chodit. Ale dívky to naštěstí dovedou. Každý kluk je ješitný, může mu tedy dávat najevo, že ho za něco obdivuje, nebo ho požádá o pomoc, doprovod, ochranu…
Sdílet článek na:
