26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Záhadná zásilka našla adresáta

3. 2. 2015

|
Tisk
|

Tajemný balíček, bílé židle, trička, káva zdarma i virtuální výstup na Mount Everest – to vše přispělo k obnově českobudějovického kostela svaté Rodiny. Rekonstruovaný byl podle starobylého uspořádání a patří především mladým lidem. Spirituál zdejšího biskupského gymnázia P. Josef Prokeš si přeje, aby to byl prostor otevřený a rozuměl duši studentů.

Vydání: 2015/6 Evropa musí zastavit nenávist, 3.2.2015, Autor: Karla Ladwigová

Zásilku s pozoruhodnou historií mi předal zdejší administrátor Mons. Adolf Pintíř. Kdysi ji zaslal českobudějovický biskup Josef Hlouch z internace do svého diecézního města, kde mu byla znemožněna služba. Jeho přáním bylo, aby obsah balíčku – asi 200 plátků zlata – byl podle potřeby použit pro některý z českobudějovických chrámů. A to se k našemu dobru také stalo! V etapě výzdoby kostela se celý interiér pokrýval pravidelnou sítí čtverečků plátkového zlata, a tak na čelní stěně kostela, kde je umístěn svatostánek, září i desítky let skryté biskupské zlato.
V jaké situaci a s jakou vírou bylo tehdy posíláno? Svého adresáta našlo až čtyřicet tři let po smrti dárce. Tento čin nás myslím učí, abychom se nebáli dělat věci, které nás přesahují, jejichž plody hned nevidíme nebo o nich s jistotou víme, že za našeho života užitek nepřinesou.
Stavba byla děkanství u sv. Mikuláše zabrána v sedmdesátých letech minulého století, takže se budějovické farnosti vrátila zhruba po čtyřech desítkách let. V minulých dobách patřila Státnímu archivu Třeboň a jeho materiály ji zaplňovaly až po strop. Velkou péčí a snahou ředitele archivu Václava Rameše se podařilo listiny vystěhovat a v roce 2013 kostel svaté Rodiny převést zpátky na farnost.
Obnovit kostel svaté Rodiny se přímo nabízelo, protože v jeho sousedství stojí Biskupské gymnázium Jana N. Neumanna, kde studuje 720 studentů. Býval stavebně spojený s budovou sirotčince, jež byla zabrána v padesátých letech. A když podobný osud potkal i kostel, muselo být jeho propojení s internátem přerušeno, aby mohl sloužit archivu. Průchody byly zazděny a kostel přestal pro obyvatele města existovat.
V devadesátých letech se boromejkám vrátila budova internátu a začalo ji využívat Biskupské gymnázium. Stále mu však chybělo místo, kde by se studenti mohli ztišit a hlouběji zamyslet. A tak mi tehdejší duchovní správce českobudějovické katedrály Mons. Adolf Pintíř dal za úkol postarat se o možné navrácení kostela. Následovaly tři čtyři roky jednání s různými úřady – práce, která nebyla vidět. Byla to myslím ta nejtěžší doba, kdy jsme kolem kostela chodili, dívali se na něj – a nic z toho nebylo. Když se začalo se stavbou, nastala radostnější fáze.
Zásadní pro celou věc byl podíl architekta Josefa Pleskota. Hned po mém prvním e-mailovém pokusu zareagoval vstřícně a přijel se na kostel podívat. Byla to pro něj velká výzva – měl šanci proměnit zvetšelé a smutné místo opět v duchovní prostor, který měl navíc sloužit studentům. Od prvního okamžiku jsme si v tom padli do noty – moje představa se naprosto shodovala s jeho pohledem a věci se začaly řešit.
Druhým důležitým bodem byly samozřejmě finanční prostředky. Snažili jsme se nepovažovat obnovu za nutné zlo, neusilovali jsme o to, mít všechno honem hotové! Sbírku i čas oprav jsme brali jako možnost setkávání se s lidmi. Velkou zásluhu na tom měl můj bratr Vojtěch, který ze svého pohledu sociologa oživoval sbírku nápady, a já jako kněz jí dodával duchovní ráz.
Do začátků jsme neměli vůbec nic, první suma přišla z Renovabis (organizace podporující postkomunistické země a církev – pozn. red.), bylo to sto tisíc korun na židle. Mezi prvními dárci byli naši přátelé. Vymýšleli jsme různé věci, abychom lidi motivovali – třeba finančně zdolat horské vrcholy, poslat tedy na náš účet částku shodnou s nadmořskou výškou některé hory. Začaly chodit podivuhodné sumy, jedna rodina si například udělala virtuální výlet na Mount Everest. Nebo jsme domluvili se dvěma zdejšími kavárnami, že lidem, kteří nás podporují, zdarma nalejí kávu, v obchodě se sportovním oblečením se zase prodávala naše trička. Později si zájemci mohli koupit (resp. adoptovat) plátky používaného zlata, a zanechat tak v kostele vlastní stopu. Do obnovy jsme chtěli vtáhnout co nejvíc lidí, aby se stala věcí veřejnou, nejen akcí katolické církve. Největší obnos nám věnovala Biskupská konference USA, ale velkou většinu vybraných peněz dali malí dárci, od nichž jsem je často přijímal osobně. Během dvou až tří let se kolem kostela utvořila velká rodina – jakoby ve spojitosti s jeho zasvěcením – a jeho obnova začala pro veřejnost mnoho znamenat. Také město věnovalo nezanedbatelnou částku.
Velmi často. Byly chvíle, kdy to s celým projektem dopadalo bledě, a občas se zdálo, že žádný kostel nebude. Mnohdy už se podle lidského měřítka nedalo nic udělat. Stavba byla proměňována postupně a hodně záleželo, jak rekonstrukce dopadne a zda kostel dostojí ambici stát se důležitým místem pro mladé lidi.
Po obnově elektroinstalace, topení a podlahy jsme se dostali k výzdobě kostela. Předešlá malba stará sto let byla poškozená, opadávala a měla šrámy pocházející z dřívějších dob. Přesto jsme ji zakonzervovali, zklidnili největší poškození a ponechali ji, jak byla. Kostel si podobně jako člověk prožíval svůj život a své jizvy si stejně jako on nese dál. Nebyl důvod je zakrývat. Když byla malba zafixována, nanesla se na ni nová moderní vrstva – pravidelný rastr čtverečků plátkového zlata. Je to kov nejvíc odrážející světlo, ale ne jako zrcadlo. Svou ušlechtilostí odráží světlo proměněné – dopadajícímu paprsku dokáže dát barvu a poslat ho dál. To má člověka symbolicky motivovat, aby Boží požehnání a milost nespotřeboval jako černá díra, ale dokázal je proměnit a vyslat do světa.
Další velkou symbolikou plátků na stěnách je, že čtverečky zlata nesou příběhy svých dárců, jež jsou tou nejkrásnější výzdobou kostela. Už jsme v něm zažili věci smutné (mši za zemřelého studenta) i radostné (třeba koncert Kühnova dětského sboru) a to všechno se zapisuje do tohoto místa.
Obnova byla pojata tak, že nebudeme čekat, až bude hotová, ale začneme kostel využívat hned, jak od něj dostaneme klíče. A tak se bez elektřiny, osvětlení a jakéhokoli vybavení začaly už v provizoriu sloužit mše svaté. První, co jsme zakoupili po dohodě s panem architektem Pleskotem, byly lehké bílé židle – nový prvek ve smutném, špinavém a zaprášeném kostele. A když se dělaly hrubé práce, třeba vyvážení staré podlahy, zapojovali se nejen studenti, nýbrž i profesoři a farníci – stejně jako při stavbě lešení nebo úklidových i dalších pracích. Mladí lidé se také sami stávají kostelníky, aby byl kostel co nejvíc jejich.
Primárně je zamýšlen pro studenty, ale jsou zváni a chodí k nám i starší věřící. Je to dobře, neboť to má být prostor otevřený. Důležitý je také jeho evangelizační potenciál, neboť jsme vytvořili místo, kam každý, i člověk hledající nebo nepokřtěný, může zajít, zaposlouchat se do ticha svého srdce a možná pomaličku rozeznávat hlas svého Stvořitele. Během týdne slouží kostel studentským modlitebním buňkám, večer různým skupinám, například charismatikům nebo k modlitbě Taizé. Ve čtvrtek jsou nešpory a adorace s možností svátosti smíření či duchovního rozhovoru. V pátek se slouží ranní mše, kam zveme postupně studenty a profesory jednotlivých středních škol ve městě – je o to leckdy pozoruhodný zájem. Když se třeba ozve ředitel některé státní školy s poděkováním, uvědomuji si, jak moc je v dnešní době evangelia zapotřebí. O víkendech bývají v kostele besedy, koncerty nebo jiné akce. Navíc je každé úterní odpoledne věnováno přednáškám profesorů Jihočeské univerzity a Biologického centra AV ČR.
Je to cesta. A jak řekl pan architekt Pleskot: „Kostel je připravený krásný nástroj, na který je možné krásně hrát.“ Dílo obnovy mé očekávání splnilo, přesto pořád cítím jeho velikou křehkost. Ten kostel není jen z kamene, nýbrž z lidí, kteří tam chodí. Tato generace studentů ho naplňuje, ale jak to bude s tou příští, záleží na naší další práci. Snažíme se, aby to byl otevřený prostor sloužící záměru, pro který jsme ho obnovovali.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou