Kdyby obraz na Turínském plátně vznikl tak, že by se na tělo mrtvého člověka přitisklo plátno a pak rozvinulo, optický výsledek by byl jiný, jednoduše řečeno: bylo by to takové placaté a doširoka roztažené. Každý by si to mohl vyzkoušet, kdyby byl ochoten na sebe nanést barvy a zabalit se do prostěradla. Výsledek by vypadal hůř, než vypadáme v originále.

Jenže takový tento obraz není. Je to hezký obraz mužského těla v příslušných proporcích a my jen nevíme, jak vznikl. Bylo podniknuto mnoho zkoumání. Některá našla stopy pylu rostlin, jež odpovídají Blízkému východu a prvnímu století. Uhlíková metoda zase plátno datuje až do středověku, jenže rubáš mezitím prodělal jeden požár a také byl dodatečně vyspravován jinými textiliemi, sahalo na něj hodně lidí. Nemáme zkrátka k dispozici jednoznačný exemplář. Textil zase tkaninou odpovídá době prvního století. Je to tedy velká hádanka. Věda nám může říci jen tolik, že se tu nejedná o žádný primitivní podvod. Nic prvoplánového k oklamání lidu. Ve středověku nemohl nikdo vědět, jakými metodami se bude plátno zkoumat od 19. století po současnost. Na aranžování podvodu takového kalibru nebyl před staletími nikdo připraven ani kvalifikován.

Přes všechny vědecké výzkumy není ani jasné, jak byl tento otisk vytvořen. Teorií je několik. Může to být malba, ale není patrné, jakou technikou by byla vytvořena. Může to být forma primitivní fotografie. Jedním z podezřelých je tu dokonce Leonardo da Vinci. Podoba ukřižovaného muže by vznikla tak, že by byla postava kopírována přes takzvanou cameru obscuru, temnou komoru, v podstatě krabici s dírkou, která zobrazuje snímaný předmět. Tehdy bez čočky, pouze s otvorem v čelní stěně. Z dnešního hlediska je jen trochu záhadou, jak by ve středověku nebo v době renesance někdo mohl zachytit snímaný objekt, protože potřebné technologie byly vynalezeny až v 19. století, v zásadě šlo o soli reagující na světlo. Byl to jen faktor času, nic totiž nebránilo, abychom dnes měli aspoň primitivní fotografie Karla IV., jenom se to neudělalo včas.

Na tomto značně poškozeném kusu textilu je vidět obtisk těla nahého mrtvého muže, zobrazeného zepředu i zezadu. Tělo bylo zjevně do plátna zahaleno do jednoho kusu ve tvaru U. Od 17. století se plátno uchovává ve zvláštní kapli turínského dómu.

Plátno se vynořilo ve 14. století ve Francii, odtud se dostalo do Itálie. Uctíváno bylo už po staletí, ale opravdový zájem o ně i v nenáboženských kruzích přinesla až moderní doba. V roce 1898 totiž plátno vyfotografoval italský právník a amatérský fotograf Secondo Pia.

Po vyvolání snímku se zjistilo, že obraz na plátně je ve skutečnosti cosi jako fotografický negativ. Když prohodíme světlé a tmavé části, dostaneme najednou „fotografii“ muže, který byl podle charakteru svých poranění zjevně mučen a nakonec ukřižován. Fotografovi tehdy úlekem v temné komoře deska málem vypadla z rukou. Během následujícího století přišly další výzkumy, které přinesly více otázek než odpovědí.

Zkoumal se například způsob tkaní. Výsledek zní trochu jako politický žargon – nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, že rubáš pochází z prvního století našeho letopočtu.