Odborníci i ti, kdo se již na tuto cestu vydali, se shodují, že začít musíme doma – ptát se pamětníků (žijících rodičů, prarodičů, příbuzných). Dále bychom měli prozkoumat rodinný archiv, doklady, korespondenci a hlavně fotografie. U nich je dobré psát hned popisky, dokud ještě žijí lidé, kteří dokážou rozeznat, kdo je na těch fotkách zachycen. Leckdo totiž po smrti blízkých objeví album či krabici s fotkami, o jejichž existenci neměl tušení nebo je nikdy pečlivě neprocházel, aby se doptával. A nyní už je pozdě.

Důležité je také stanovit, co vlastně chci zjistit. Chci-li vypátrat své pokrevní předky z otcovy i matčiny strany, jedná se o tzv. vývod – což je nejznámější případ rozvětvujícího se stromu, kdy se v každé předchozí generaci počet předků zdvojnásobí. Jinou možností je rozrod, kdy chci zjistit třeba všechny potomky nejstaršího známého předka svého rodu.

Při pátrání po našich předcích potřebujeme trpělivost, čas a také porci štěstí, že třeba potkáme někoho ze vzdálených příbuzných, kdo si ještě pamatuje, nebo objevíme soukromé zápisky, deníky či jiný zajímavý materiál. Jedním z důvodů, proč je důležité začít u žijících pamětníků, je, že tzv. živé matriky se badatelům nepůjčují a že lidé řeknou, i co v matrikách nenajdeme – rodinné příhody, vztahy, tajemství atd. Matriky jsou pořád jen suchý úřední doklad.

Když jsme takto popátrali, měl by další krok vést do územně příslušného archivu (tzn. když předkové byli třeba z jižních Čech, musíme navštívit Státní oblastní archiv Třeboň), kde mají matriky příslušných farností. Ale ještě předtím zkusme kouknout na internet, zda už nejsou digitalizované (viz článek na protější straně). Kromě matrik jsou dalším pramenem například pozemkové knihy, sčítání obyvatel a pro starší dobu soupisy poddaných. V pozemkových knihách ovšem nenajdeme každého, jen vlastníky nemovitostí. A v katolických matrikách zase nenajdeme židovskou populaci.

Nesmírně důležitým krokem je návštěva kraje našich předků. Zde jsou cenným pramenem žijící pamětníci, na hřbitovech staré náhrobky, kroniky daných obcí či farní kroniky. Tato návštěva je důležitá i proto, aby člověk pochopil souvislosti – jak moji předkové žili, kde ležela jejich usedlost, jak daleko měli třeba do kostela, na pole či do města, jaký byl charakter kraje atd.

A pak vám už nezbývá než bádat, bádat a bádat. A narazíte-li na problémy, s nimiž si nevíte rady, nebojte se zeptat odborníků. U začátečníků jsou to třeba potíže se čtením starých textů či neporozumění termínům (zaskočit vás může, třeba že váš předek dostal „hlavičku“ nebo „psotník“). Na internetu proto vznikla různá diskusní fóra, kde si lidé vyměňují zkušenosti nebo se dotazují. Při pátrání po předcích vás neminou ani různé záludnosti. Třeba že naši předkové neměli (až do časů Josefa II.) stálá příjmení, a když se muž přiženil na statek, jemuž se říkalo u Vejvodů, dostal nové příjmení „po chalupě“ – a to mu zůstalo. Další potíž je kupříkladu s číslováním domů, které bylo provedeno až roku 1771 – do té doby v matrice najdeme jen obec, kde se ovšem dané příjmení může vyskytovat hned u několika rodin.

Historické prameny mají navíc tu vlastnost, že mají mnohem větší výpovědní hodnotu, než se vám zdá. Mezi jiným lze zjistit, kolik vašich generací vlastnilo zemědělský statek, kolik měli dětí, které vykonávali řemeslo, jaké měli postavení v obci (byli to sedláci, chalupníci, podruhové, kostelníci, porodní báby či žebráci), ale také údaje, z nichž mrazí: jak vysoká byla kdysi dětská úmrtnost, na jaké nemoci se běžně umíralo, jaká byla sociální skladba dané vesnice apod. Taková matrika může tedy ukázat velmi plastický obrázek života obce, ale musíte se pramene „umět zeptat“.