Začít můžeme tím, že pozdravíme
Vydání: 2023/24 Chceme žít jako bratři, znělo v Římě, 13.6.2023, Autor: Jiří Macháně
P. JINDŘICH KOTVRDA studoval pastorální teologii v Austrálii, ve Spojených státech duchovní doprovázení a v Římě na Gregoriánské univerzitě psychologii s psychoterapeutickým výcvikem. Vedle kněžské služby se věnuje také psychologickému a duchovnímu doprovázení a my jsme se ho ptali, co je slušnost a jaké plody přináší.
Pozdrav, respekt, laskavost a ohleduplnost. Základní kameny slušnosti se učíme poznávat a vnášet do života (někteří marně) od dětství. Ilustrační snímek Viktorie Šupolová / Člověk a Víra
Jak byste popsal slušnost?
Jako vnější slovní i neverbální projev člověka k člověku, který naznačuje vstřícnost. Není agresivní ani násilný. Slušnost mám spojenou s něčím spíše povrchním – tedy jak člověk vypadá, jak působí či jaký dělá první dojem. To hlubší se skrývá za slušností. Příjemně mne překvapilo, že pojem laskavost byl vedle kritického myšlení a odvahy zdůrazněn třeba při shromáždění k výročí vzniku republiky. Slušnost se mi jeví jako jakýsi počátek, vstupní brána. Asi to může být také cíl a výsledek dlouholetého úsilí o lásku k druhému. Takže vlastně nemusí být jen počátkem, ale i plodem.
Je to tedy spíše pojem společenský a kulturní?
Tak se mi to jevilo, ale když se nad slušností začnete více zamýšlet, doberete se v úvahách ke zmíněné laskavosti a lásce a pak až k pojmu svatosti, tedy ke kvalitě všech lidských vlastností dovedených k dokonalosti.
V kulturně-společenské rovině má pro mne slušnost – jak jsem zmínil – vyznění spíše povrchní. Slušný pozdrav je však také poselstvím, že se bereme na vědomí, vážíme si jeden druhého, máme dobré úmysly. Slušnost však lze také zneužívat. Všimněte si, že čerti v pohádkách nebo podvodní prodejci se snaží oklamat právě slušným chováním.
Lidé přece dělají dlouhodobě zkušenost, že je výhodné být slušným. Je to evoluční chování?
Věřím tomu, že je to do značné míry evolučně vyvinuté chování: když se chovám slušně k druhému člověku, tak ho vlastně svým způsobem zavazuji k tomu, aby se i on choval slušně ke mně. Oba zažíváme, že takové chování bude pro nás výhodnější.
Když pak po pozdravu zazní otázka „Jak se máš?“, nemusím hned druhého zaplavit a zatížit líčením svého namáhavého života a svých emocí a odpovím ze slušnosti „děkuji, dobře“. Taková odpověď může být vedena ohleduplností. To je další pojem, který má ke slušnosti blízko a vyzdvihuje můj postoj ke druhému, k bližnímu, kterého na potkání nezasáhnu vším, co právě tryská z hloubi srdce – například vztekem či smutkem.
Může to tedy být i jeden z vkladů křesťanství do západní civilizace.
Snad je to jeden z dnes již netušených důsledků Kristova evangelia. Neumím to změřit ani zjistit, ale křesťanská civilizace s sebou právě tohle mohla přinést a darovat společnosti. Ačkoli ta potom třeba zapomněla na své kořeny, ale tohle v ní zůstalo jako jakési podvědomé křesťanství. A pokud chceme jako křesťané na něčem stavět, můžeme právě na tomto: že jsme za staletí do této společnosti také něco dobrého otiskli, i když ona ani neví, „odkud to má“.
Tedy slušnost, respektive konání dobra jako pozitivní návyk.
Tomu křesťanství říká ctnost. Když se dobro stane návykem a stane se samozřejmým, s lehkostí opakovatelným. Domnívám se, že nejen jednání navenek je výrazem srdce a nitra, ale také opakovaným dobrým vnějším jednáním se k dobrému proměňuje i nitro a srdce člověka.
Kdy je slušnost projevem odvahy?
Když za ni něco hrozí, když není zadarmo. Nemluvíme tady o pozdravení stařenky na ulici, ale například o situaci, kdy stojíme tváří v tvář násilí nebo agresi. Tam se slušnost může projevit jako odvaha – postavit se na obranu druhých, ba dokonce milovat své nepřátele.
Což ale někteří lidé vnímají jako projev slabosti a nedostatku kuráže.
Aby se slušnost nestala slabostí, je dobře si připomenout asertivitu. Jsou chvíle, kdy se nám do mysli dere ona známá expremiérova výzva z pandemické doby: „Nebuďte slušnej!“, kterou vyslovil směrem k ministru zdravotnictví, aby jmenoval úředníka, jenž snad udělal nějakou chybu.
Člověk, který jedná asertivně, umí projevit své požadavky, vnitřní stavy, ale zároveň nejedná ničivě proti právům druhých lidí, umí naslouchat a snaží se rozumět potřebám druhých. Opravdová asertivita je tedy slušná a snaží se být pravdivá. Není ušlápnutá, ale je to postoj vyjádřený slušným způsobem. A ač se snažíme jednat asertivně, nemusí to být druhými nutně dobře pochopeno a přijato. Když se však v takové komunikaci blížíme pravdivosti, může nám to být v případném nepochopení oporou.
Vedle asertivity pak stojí agresivita, použití síly a na druhé straně spektra je ušlápnutost, kdy člověk pravdivost také obejde či pokřiví. Neřekne a neudělá nic na obranu svou i druhých a submisivně vše přijme ze strachu z agresora. Asertivita se tak zdá být nejbližší i Ježíšovým postojům, jak jsou vyjádřeny v Písmu.
Chtěl, abychom byli solí a kvasem.
Pravdivá slušnost může být dobrým vstupem na cestu následování Krista a na cestu k rozvinutí a naplnění vlastního křtu, ke svatosti. Může být vstupem do lásky k bližnímu. Ne za každého musíme a máme hned umřít. Každého ale můžeme slušně pozdravit. A možná je to i vstupní brána, která je srozumitelná okolnímu světu, tedy lidem, kteří s církví nežijí.
(mach)
