Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007

Příloha: Perspektivy

Snad nejdůležitějším obrazem a symbolem postního období je Kristův kříž – obraz utrpení našeho Pána. Bezprostředně ke kříži se také vztahují slova, která užívá kněz při úkonu proměňování o krvi Páně: „(...) která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“ Na českou podobu konsekrační formule jsme si už natolik zvykli, že si ani neuvědomujeme jemný významový rozdíl, který vzniká překladem jejích slov do češtiny (a také při překladu do většiny ostatních jazyků), jež v latině znějí „pro multis“ a vlastně znamenají „za mnohé“. A právě tato slova se od okamžiku, kdy vatikánská Kongregace pro bohoslužbu a svátosti vydala dokument, jímž předepisuje návrat k latinskému znění, stala předmětem mnoha úvah a polemik.

Okružní list, který mnohé překvapil
V polovině loňského listopadu vydal prefekt příslušné kongregace kardinál Francis Arinze okružní list, adresovaný předsedům biskupských konferencí na celém světě, v jehož liturgickém dodatku se upravuje překlad slov „pro multis“ do moderních jazyků. V papežově předmluvě je řeč o tom, že od vydání listu by se měly překlady držet nového znění „za mnohé“ a do dvou let by mělo dojít k této změně ve všech mešních textech. Týká se to například misálů v mnoha evropských zemích, jejichž texty byly schvalovány a následně odsouhlaseny příslušnými kongregacemi v sedmdesátých letech minulého století. Snad jen překlady do slovenštiny a polštiny se podržely latinského znění, zatímco francouzští překladatelé zvolili kompromisní výraz „pour la multitude“ („za mnoho lidí“).
Jako důvody nového nařízení se uvádějí konsensus latinské a východní tradice, biblické odkazy a věcná přesnost překladu textů liturgických knih, jak ji požaduje instrukce Liturgiam authenticam z roku 2001. Výraz „za všechny“ podle listu odpovídá nauce o Kristově smrti za všechny hříšníky, ovšem otevřená interpretace slov „pro multis“ náleží podle listu do katechetické výuky, nikoli však do mešní liturgie. Takový výklad svádí podle kongregace k mechanickému chápání spásy, jako by vykoupení bylo všem lidem vnuceno, nezávisle na jejich osobní dispozici.
Důraz na doslovnost překladu vypadá na první pohled rozumně. Podle tradičního chápání svátostí náleží základním konsekračním slovům nejvyšší pozornost a důležitost, což by mělo vést k maximální přesnosti při překladu do národních jazyků. Tatáž kongregace ovšem už před zhruba třiceti lety schválila a zplnomocnila znění, které se od původní podoby latinských slov poněkud liší. Nové nařízení dnes vyvolalo v mnoha zemích vášnivou diskusi, která dává tušit, že zde jde o víc než o hru s jazykem.

Různé argumenty – odlišné interpretace
Nejdříve se pokusme vypátrat, kde se vzal překlad „za všechny“. Překladatelům bylo v sedmdesátých letech zřejmé, že se odklánějí od latinského znění, museli mít tedy pádné důvody k tomu, aby změnili slova na tak citlivém místě, totiž v citaci slov Pána Ježíše dochované ve dvou evangelních textech (Mt 26,28 a Mk 14,24).
V roce 1970 vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti oficiální výklad konsekračních slov ve svém periodiku Notitiae, přičemž se odvolávala na výklady svatého Augustina k žalmům. Kristova krev je podle této interpretace natolik drahá, že může vykoupit všechny lidi, a ne jen některé. Přitom kongregace odkázala na nauku římského katechismu, podle níž je třeba rozlišovat mezi suficiencí (spasitelnou dostatečností) Kristovy smrti a účinností, která se týká mnohých, nikoli všech.
V Itálii se ještě před vatikánskou aprobací formule o její interpretaci hodně diskutovalo, nakonec však zvítězil překlad „per tutti“ (za všechny), na což zareagovaly také jiné liturgické komise a převzaly právě tuto formulaci (tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Franjo Šeper později litoval, že takový výklad připustil). Například někdejší sekretář liturgické komise Německé biskupské konference Johannes Wagner o tom před několika lety napsal: „Všem tehdy bylo jasné, že mnozí jsou prostě mnozí, prostí lidé, plebs, kdokoli u cesty nebo na poli, lidstvo ve své mnohosti.“ V tomto pastorálně-teologickém kontextu se národní liturgické komise přiklonily ke slovům „za všechny“. Jde v něm o jiný důraz, totiž na Ježíše – Hospodinova služebníka z proroka Izaiáše (Iz 53,11): „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti na sebe vezme.“ Ježíš je ten, který se vydává ranám protivníků kvůli všem lidem beze zbytku.
Při návratu k užšímu výkladu slov „za mnohé“ se vystavujeme podezření, že jsme jako církev měli více než třicet let otevřené pojetí spásy, kdežto dnes se vracíme k výlučné interpretaci Kristovy oběti na kříži – jako by Kristus nezemřel za všechny.

Donedávna bylo všechno v pořádku
Pokoncilní diskuse byla vedena téměř výhradně za pomoci biblických argumentů, které se odvolávaly na místa v Písmu, jež popisují nebo reflektují večeři Páně. Východiskem správnosti argumentů byly studie evangelického biblisty Joachima Jeremiase, jehož exegetické výzkumy byly široce přijímány i katolickými teology. Na základě hypotetického zpětného překladu řeckého textu do hebrejštiny, respektive aramejštiny, dospěl Jeremias k závěru, že jelikož semitské jazyky nerozlišují mezi otevřeným a uzavřeným významem výrazu užívaného pro množství, je třeba řecké polloi (mnozí) překládat jako „všichni“.
Také Jan Pavel II. použil tento argument ve svém listě k Zelenému čtvrtku v roce 2005: „Hoc est enim corpus meum quod pro vobis tradetur. – Kristovo tělo a krev jsou obětovány za spásu lidstva, celého člověka a všech lidí. Tato spása je integrální a univerzální, aby nebylo člověka, který by – s výjimkou těch, kteří to učiní na základě vlastního odmítnutí – zůstal vyloučen ze spasitelné moci Kristovy krve. Qui pro vobis et pro multis effundetur. Jde o jedinou oběť, která se vydává za mnohé, jak praví typicky semitským způsobem originální text (Mt 26,28; Mk 14,24, srov. Jer 53,11–12). Tyto texty označují na jedné straně velký zástup, který dosahuje spásy, jejímž původcem je sám Ježíš. Na druhé straně tento zástup zahrnuje také veškerenstvo lidí, za které se Ježíš vydává: Je to jeho krev, která se prolévá za vás a za všechny, jak to legitimně interpretují některé překlady. Kristovo tělo se ve skutečnosti vydalo za život světa (Jan 6,51; srov. 1 Jan 2,2).“ Proč to, co bylo ještě v roce 2005 legitimní, je v roce 2006 najednou nesprávné? Diskuse, která se před více než třiceti lety vedla na filologické rovině, se přesunula na rovinu pastorální a jazýček vah se dnes překlonil na opačnou stranu.
Už citovaný text proroka Izaiáše (53,12) vypráví o Hospodinovu služebníkovi a jeho utrpení, jímž musí projít a které má vykupitelskou moc „za mnohé“. Jsou-li mnohými pouze Židé, nebo celé lidstvo, se v původním textu neřeší a odborníci se v názoru na tento bod liší. Nový římský dokument o překladu konsekračních slov se ale právě na tomto místě zasazuje za uzavřenou formulaci „pro multis“ a za jeho argumentací lze vyčíst jistou obavu týkající se představy všeobecné spásy (apokatastasis). Ve formulaci „za všechny“ totiž vidí eliminaci svobody osobního rozhodnutí víry. Jako by autoři listu měli podvědomý strach z toho, že „vykoupení nemůže probíhat mechanickým způsobem – bez svolení a účasti jednotlivce. Věřící je spíš zván k tomu, aby ve víře převzal dar, který je mu nabízen, a přijal nadpřirozený život, který je dán těm, kdo mají účast na tomto tajemství a vydávají o něm svědectví svým životem, takže budou připočteni k mnohým – k nimž se text vztahuje.“ Jedním ze stálých témat křesťanství je jemné rozlišování mezi jistotou spásy a strachem ze zavržení. To bylo také jádrem sporu mezi katolicismem a protestantismem v 16. století, kdy katolický sakramentalismus a kalvínské učení o predestinaci stály nesmiřitelně proti sobě. V 17. století tento spor znovu ožil v souvislosti s jansenismem – v pařížském klášteře Port Royal se strach ze zavržení proměnil v moralizující a nelidský rigorismus. Druhý vatikánský koncil hlásal naproti tomu dobře zdůvodněný spásný optimismus, např. v dekretu o misijní činnosti církve Ad gentes (čl. 3) se praví: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé, tj. za všechny.“
Dalším významným argumentem listu je zdůvodnění, že ve východních eucharistických modlitbách se vždy mluví o „mnohých“, a nikdy o „všech“. Zde je třeba připomenout, že nejstarší liturgické texty, především Traditio Apostolica a staré egyptské texty spojení „za mnohé“ neznají, protože užívají výraz „za vás“. Naopak syrská tradice má „za mnohé“. Pozdější texty byzantské a římské liturgie na tyto tradice v jistém smyslu navazují. Toto zmatení je třeba připsat také tomu, že žádná z eucharistických modliteb z doby před Lutherovou reformací nepřebírala doslovně texty Písma. Šlo o legitimní liturgické tradice, které byly teprve sekundárně přizpůsobovány evangelním textům. Martin Luther přebírá ve své latinské mši z roku 1523 zkrácený římský kánon, ovšem se slovy „za vás“, protože okruh účinnosti eucharistické hostiny redukuje na přítomné, kteří se „teď a tady“ účastní večeře Páně. Naproti tomu anglikánská církev převzala latinské „pro multis“. V reakci na protestantismus nařídila západní církev závaznou formuli teprve vydáním „tridentského misálu“ v roce 1570.
Nynější diskuse by se mohla poněkud uklidnit, kdyby se vzalo v úvahu, že konsekrační formuli nelze chápat izolovaně, jako by stála samostatně uprostřed eucharistické modlitby. Přestože na její formulaci závisí „forma sacramenti“, čili je svátostně účinná, je zároveň „pouze“ součástí eucharistické modlitby chval, díků a proseb, v níž vzýváme našeho Spasitele. V tomto kontextu existuje dokonce jedna východosyrská tradice, která se bez proměňovací formule zcela obejde (anafora apoštolů Addaie a Mariho ze třetího století po Kristu), kterou papež Benedikt XVI. nedávno uznal za legitimní.
Odchylné formulace jsou podle zmíněného listu správným výkladem biblických slov, ale přesto je podle něj třeba kvůli doslovnosti textu učinit jmenovanou změnu. Na místě je však otázka, jestli je doslovnost dostatečným argumentem ke změně, která může vést k novému zmatení jazyků. V důsledku vlastně nejde o to, jestli bude mše svatá s konsekračními slovy „za všechny“ platná, nebo ne (list nezakazuje užívání dříve schválených překladů), nýbrž o to, ke komu se bude do budoucna církev obracet a kdo pro ni budou „ti mnozí“.
Zdeněk Jančařík SDB