Vydání: 2007/48 Advent přichází, 27.11.2007, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Příznačně smutným rysem našeho současného mediálního světa, přeplněného často bezobsažným tlachem, je fakt, že skonu jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů 20. století nebyla věnována – až na pár noticek – skoro žádná pozornost. Myslím na osobnost filozofa, literárního vědce, překladatele a básníka Rio Preisnera, který odešel jednaosmdesátiletý na věčnost 2. srpna letošního roku ve Spojených státech amerických. I když žil od roku 1968 v americkém exilu, kde byl profesorem germanistiky na Pensylvánské státní univerzitě, jeho celoživotní myslitelský zájem byl bytostně spojen s českým kulturním a myšlenkovým prostředím.

  

Díky svému nekompromisnímu odporu vůči komunistické ideologii a vroucímu souznění s katolictvím nemohl v socialistickém Československu rozvinout své filozofické myšlení a uplatnil se tak především jako překladatel; nicméně jeho kongeniální překlady Hermanna Brocha představovaly jeden z vrcholů české poválečně překladové literatury. Díky uvolněné atmosféře na konci šedesátých let se mohla objevit Preisnerova monografie o rakouském dramatikovi J. N. Nestroyovi, výrazně překračující teatrologické hranice, a osobitá básnická prvotina Kapiláry, v níž se poprvé představil jako básník kafkovsko-apokalyptického děsu ze světa bez Boží přítomnosti.
Teprve v americkém exilu se mohla plně projevit Preisnerova filozofická orientace, jeho erudovaný konzervativismus a absolutní zakotvenost v katolické víře. Ve své nejrozsáhlejší filozoficko-politologické práci Americana podrobně analyzoval myšlenkový a historický vývoj Evropy a Ameriky a pojal jej jako stálé odmítání metafyzicko-transcendentních entit ve jménu dialektické negace. Tou je totiž – podle Preisnera – charakterizován vývoj od Kanta přes Hegela k Marxovi a Nietzschemu. Těmito osobnostmi je implicitně vymezována veškerá moderní levicová touha po odstranění absolutních norem, určujících řád světa a vesmíru. Základním východiskem Preisnerových úvah a analýz je přesvědčení o hluboké axiologické krizi západní civilizace (stále také hovoří o „postkřesťanském okcidentu“), která se v 19. a 20. století odklonila od přirozeného a Bohem daného řádu. Příčinu tohoto odvratu vidí v příklonu ke gnostickému myšlení, jehož „velmistrem“ je G. W. Hegel, překonávající karteziánský racionalismus principem dialektiky. (Kritika gnóze je ostatně jedním z úhelných kamenů Preisnerova filozofického uvažování!) Nakonec pak zkoumá gnostické principy v nejrůznějších podobách moderního myšlení, které staví proti realitě Stvoření konstrukt utopie. Zejména tvrdě odmítá všechny podoby levicových uměleckých avantgard, jež odvádějí umění od reality a devastují jsoucno. V soudobých myšlenkových střetech vidí Preisner jednoznačně sebezáchovný zápas židokřesťanské ortodoxie s proteovskými formami moderní západní gnóze.
Svůj vztah k domovu prožíval Preisner-exulant jako existenciální trauma a neustále promýšlel otázku: Co bylo příčinou českého sekularizačního myšlenkového a kulturního odvratu od křesťanských principů a následného víceméně bezbolestného pádu do náruče komunistického totalitarismu? V trilogii (Kritika totalitarismu, Česká existence, Až na konec Česka) se tímto problémem zaobírá velmi podrobně, zamýšlí se nad celkovým smyslem českých dějin a velmi kriticky hodnotí jejich masarykovsko-protestantské pojetí. V levicovém charakteru české meziválečné kultury viděl Preisner posléze zřetelný předstupeň budoucího poválečného přijetí komunistické ideologie.

  

Rio Preisner byl také básníkem; vydal sedm básnických sbírek (souborné vydání jeho poezie vyšlo pod názvem Básně v Čechách v roce 1998), v nichž zůstal věren svým filozofickým premisám, proto jsou jeho básně, psané volným, silně prozaizovaným veršem, přeplněny apokalyptickou expresivitou, s níž evokuje obraz světa v pádu, na „útěku před Bohem“. Jeho pohled na 20. století je vysoce antiiluzivní, vidí, jak duše „samotinká tápe kolem spáleniště vlasti a církve“.
V českém duchovním a kulturním prostoru se v moderních dějinách nikdy neobjevila výrazná osobnost (snad s částečnou výjimkou Karla Schwarzenberga), která by se zde pokusila vytvořit programově vyhraněnou a v katolicismu pevně zakotvenou konzervativní platformu burkeovsko-chestertonovského typu. České pravicové myšlení vždy víceméně eliminovalo absolutní hodnoty, převáděje je do oblasti sekularizovaného nacionalismu, jak to dokládá například osobnost Viktora Dyka, významného představitele české pravice. Teprve v Preisnerově díle se setkáváme s myšlenkově uceleným a vyhraněným konzervativismem, jak jej známe z anglického či francouzského myšlenkového prostředí. Díky své ojedinělosti zůstal R. Preisner v současném Česku osamocen a často i nepochopen, byť se jeho myšlení vyznačovalo mnohdy až geniální jasnozřivostí. I když nás Rio Preisner už předešel na věčnost, jeho dílo by mělo zůstat živé jako neobyčejně cenný a podnětný zdroj při vymezování naší národní identity a při hledání našeho místa na duchovní a stále ještě křesťanské mapě Evropy.