Vydání: 2008/50 70 let od smrti Karla Čapka, 9.12.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

(20. 10. 1954 – 31. 10. 2008)
Náš pan farář od svatého Antonína v Praze-Holešovicích nedávno nečekaně odešel, bylo mu něco přes padesát. Zapsal se do srdcí farníků tím, jak nestrojeně, přesvědčivě, ba s osobitým humorem sílil jejich víru, aby z ní žili svůj každodenní život se všemi jeho protivenstvími. On takto žil, zápolil – a skládal z toho účty. Dokázal se veřejně přiznat i k svému „největšímu lidskému selhání“. Měli jsme ho rádi. Jeho smrt je příležitostí k obecnějšímu zamyšlení nad kněžským údělem.
Nedávno jsem přednášel studentům o diskriminaci a marginalizaci. To druhé slovo znamená „odsouvat na okraj“ (míní se tím okraj společnosti).
Odsouvaných skupin je u nás mnoho. Některé jsou odstrkovány nezastřeně, někdy i brutálně. Jindy je to skrytější. Důvody jsou různé. Nezřídka se na nich podílejí i ti odstrkovaní. Při přednášce jsme zkusili sestavit jakýsi seznam těch, jimž se tak děje. – Nakonec jsem studentům předložil k úvaze, zda to u nás platí i o věřících. V tomto případě by šlo zajisté o diskriminaci či marginalizaci méně nápadnou, možná i docela subtilní. – Těch studentů bylo asi šedesát. Zřetelně jsem viděl, že tři kývli hlavou. Tři z šedesáti je pět procent.
Moje děti se už na „základce“ samy od sebe naučily skrývat, že jsou z věřící rodiny. Bály se posměchu a osamělosti. – Česká společnost, kdysi křesťanská, je tzv. sekularizována (přesněji: odkřesťanštěna) víc než jiné. Komunistický režim tu jistě vykonal své, ale jde o celoevropský proces, trvající nejméně dvě století. Nejprve zasáhl vzdělanější vrstvu, pak dělnictvo, posléze dosáhl jeho efekt masových rozměrů. U nás má shodou okolností náskok asi tří generací. Tak se stalo, že věřící křesťané jsou u nás malou menšinou. Jejich víra je pro ty ostatní jakési nesrozumitelné exotikum. V lepším případě je benevolentně tolerována jako privátní libůstka. V povědomí širší veřejnosti je však obdařena negativními přívlastky. Jeví se jako zpozdilá, tmářská. Praktický život z víry je vnímán jako samoúčelný masochismus (stačí připomenout potraty nebo imperativ pohlavní zdrženlivosti). Existuje tu zajímavá asymetrie: věřícímu je pozice nevěřícího srozumitelnější, protože prožívá těžkosti víry na vlastní kůži. Nevěřící mu nerozumí, a proto ho podezírá ze strojenosti, pokrytectví nebo ho pokládá za nezcela normálního. Mluvit o víře je vnímáno jako neoprávněné vznášení absurdního nároku. Proto k otevřené a svobodné komunikaci v tomto směru dochází mezi oběma stranami spíše výjimečně. Jsou to vlastně dva dosti odlišné světy.
Má to svá rizika. Ti nevěřící se nedovídají, oč víře jde. Že není pokusem o vysvětlení, jak vznikl člověk, život, vesmír, ale odpovědí na otázku po smyslu. A věřící jsou v pokušení uzavřít se světu, který jim není nakloněn, a zařídit se pro sebe. – Rychle dodávám, že v reálném životě je ta vzájemná různost méně kontrastní. Na obou stranách jsou lidé dobré vůle. Také neplatí, že věřící jsou morálnější než nevěřící. Někdy tomu bývá naopak. Tím se ale nic nemění na tom, že jsou to světy odlišné a že ten menšinový je svým způsobem marginalizován. A že jeho obyvatelé jsou na tom jako mé děti „na základce“. Jaký je za těchto okolností osud římskokatolického kněze? V naší zemi je právě jeho církev (shodou okolností rázu historického, politického atd.) nejvíc „na ráně“. Snad že bývala kdysi většinová, a že tedy měla větší příležitost lidsky selhávat. V posledním padesátiletí byla jejím údělem ponižující poloha na lopatkách nebo kriminál či katakomby. Přesto ožila její představa coby feudální vykořisťovatelky nebo předchůdkyně totalitních režimů.
Rozhodne-li se někdo, že se stane právě jejím služebníkem, volí osud, který bude – měřeno většinovým hlediskem – nevděčný. Z titulu své funkce je osobou veřejnou, nikoli poustevníkem. Bude-li promlouvat, bude mu naslouchat jen hrstka. Pokud lidsky selže, budou o tom mluvit mnozí. Zkrátka: tím, co dnes u nás ohrožuje katolického kněze, je osamělost. – Otec Alois znal oba světy i jejich vzájemnou disonanci a dokázal jí čelit s nevtíravým, ale imponujícím sebevědomím. Tím k sobě přitáhl i mnoho „přespolních“. Mluvil tak, že ti, kdo měli uši k slyšení, slyšeli. Byl věrohodný, proto tu zanechal živé společenství.