Z promluvy vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna při poutní bohoslužbě v Mariazell
Vydání: 2004/22 Pouť do Mariazell, 2.9.2004, Autor: KT KT
„Putujeme k Matce milosrdenství“, zpívá se v jedné staré poutní písni. Nikdy předtím neputovalo tolik poutníků najednou sem k Matce Boží do Mariazell. Nikdy předtím se tu nesešlo tolik národů střední Evropy. A nikdy předtím mezi sebou poutníci neuvítali tolik lidí zodpovědných za církev a stát.Písmo svaté nám dnes připomíná dvě události. Ty nám pomáhají alespoň částečně pochopit význam „Pouti národů“.
Za prvé je to svatba v Káni galilejské. I my jsme se tu sešli k velké slavnosti, ke slavení liturgie. Ježíš je mezi námi. I Maria, jeho matka. Pozorně sleduje, co potřebujeme a co nám chybí. Nám říká Matka Boží: „Co on vám říká, to čiňte!“
Za druhé je tu poselství ze Skutků apoštolů: Apoštolové, ženy, příbuzní Ježíše – ti všichni se shromáždili k modlitbě ve večeřadle. Čekali na sílu Svatého Ducha. V očekávání Letnic jsme se shromáždili i my – ženy a muži, mladí a staří, kněží i laici. Společně se modlíme za jeho pomoc pro naše země a národy. A za mír pro Evropu, která byla rozdělena za tak silných a hrozných bolestí – a která znovu srůstá živena tolika nadějemi, ale i pochybnostmi a strachy.
Statisíce, i miliony lidí v uplynulých letech poznaly, jak vysoká může být cena za tuto odvahu. Řada z vás, milé sestry a bratři, která dnes žije ve svobodě a účastní se „Pouti národů“, sama na sobě a na osudu svých rodin prožila, jaké strašné utrpení našim zemím přinesly antikřesťanské a bohapusté ideologie nacionálního socialismu a komunismu.
V těchto chvílích vzpomínáme na ty sestry a bratry, které pro svou víru a službu bližním zemřeli v táborech a věznicích. Jim všem patří náš obdiv a dík. Jako křesťané žijeme z vědomí, že u Boha se nic nezapomene: žádná slza, žádné utrpení...
Patnáct let uběhlo od doby, kdy padla železná opona. Ale některé zdi dosud stojí: zbytky starých předsudků, nedůvěry a obviňování. Sklon dívat se na ostatní shora nebo mít před sebou navzájem strach. Jako křesťané vyprošujme „sílu shora“, abychom tyto zdi přeskočili; abychom se konečně vzájemně setkávali jako sobě rovní, abychom v každém člověku, nezávisle na jeho řeči, kultuře či náboženství, viděli obraz Boží...
Cítíme obavy řady spoluobčanů, že spojená Evropa povede ke ztrátě samostatnosti a rozmanitosti kultury a tradice. Jako křesťané se modlíme za jednotu, ve které rozmanitost nerozděluje, nýbrž obohacuje. Mariazell je toho symbolem. Hlásíme se zde ke křesťanským základům Evropy – s vědomím, že právě ony jsou schopné přispět k evropskému sjednocování, ba dokonce jsou k němu nutné. V této souvislosti myslím také na muslimského bosenského básníka Dzevada Karahasana, který nás před rokem povzbuzoval k zahájení Středoevropských katolických dnů těmito slovy: „Redukovat Evropu na křesťanství by byla velká škoda. Ale zapomenout na něj by znamenalo katastrofu.“
Co je teď tedy potřeba udělat? Evropa dnes potřebuje ochranu lidského života – od jeho počátku až ke konci. Potřebuje spravedlnost a solidaritu. Potřebuje časy a prostory pro svaté. Bojujme tedy za to, aby neděle zůstala zachována jako den společenství s Bohem a lidmi. A já vás prosím: Hledejte možnosti, jak udržet otevřené kostely. Lidé hladoví po setkání s Bohem.
Vyprošujeme teď zde v Mariazell sílu Ducha Svatého. Svěřujeme nás, naše země a naše rodiny ochraně Panny Marie. Chceme odsud odjíždět posíleni ve víře a s pevnou nadějí v Krista. Abychom v této nové Evropě mohli řadě hledajících, skeptických, úzkostlivých a malomyslných ukázat: „Kristus je opravdovou nadějí Evropy!“
Kardinál Schönborn při zahajovacím programu pouti.
Sdílet článek na:
