Z Mansapuru se díky škole stává místo pro život

Vydání: 2015/18 Broumov: nový život pro klášter, 28.4.2015

Příloha: PONS 21

Na konci března se do Indie vypravili na kontrolní cestu svého díla někteří členové Výkonné rady PONS 21. První kroky jednoho z jejích členů Mons. JOSEFA SUCHÁRA vedly do Mansapuru. Strávil zde tři dny.
 
O Immanualovi, žáku naší školy v Mansapuru, se dozvíte více na stranách 12–15. Snímek PONS 21
 
Právě jste se vrátil ze školy v Mansapuru. Jaké to bylo?
 
Mansapur už není bezvýznamná vesnička v džungli plná těch, kdo zápasí o holé přežití do druhého dne. Stojí tu nový kostel a fara, kde bydlí kněží, kteří nedojíždějí. Je tu také komunita sester, jež zde žijí a jsou duchem naší nové školy. Mansapur žije, roste a stává se místem, odkud lidé neutíkají, ale kam přijíždějí a chtějí zde bydlet. Tak Bůh naplňuje modlitby těch nejposlednějších. Propojuje je s těmi, kteří můžou něco udělat, něco dát, s lidmi u nás v České republice. Je veliká radost mít možnost to vidět, dotknout se, být součástí tohoto Božího zázraku.
 
Co pro vás osobně znamená prožitý čas v tak vzdálené zemi s natolik jiným způsobem života?
 
Veliký dar poznání. Ta různost je obohacující, a pokud ji můžete vstřebávat v tak přátelsky rodinném prostředí, je to požehnání. Pro mě jako kněze je navíc velmi povzbuzující jejich víra v sílu modlitby a ztišení před eucharistií jako základ pro: „Jdi, teď můžeš. Já tvůj Bůh jsem s tebou.“ To mě velmi hluboce zasáhlo.
 
V Mansapuru prohrál český tým, jehož jste byl členem, s tamními dětmi jak v kriketu, tak v pexesu. Co budete dělat pro lepší reprezentaci příště?
 
Budeme muset zvolit jiné disciplíny. Např. citáty Járy Cimrmana nebo lední hokej. Tam bychom mohli mít větší šance, ale při jejich šikovnosti kdo ví.
 
Jak odpovídáte lidem na otázku, proč by měli pomáhat někomu neznámému v takové dálce?
 
Protože můžou. Jsou svobodní. Stačí chtít a zapojit se. Pak přestane být človíček v Indii oním neznámým, a stane se i naším přítelem, naším dítětem v naší škole.
 
Ve své farnosti v Neratově jste minulý rok otevřel speciální školu pro děti s handicapem. Lze školu v Indii a tu vaši porovnat?
 
Obě jsou dílem úžasných a zapálených lidí, kteří milují děti celým srdcem. A tato láska je schopná konat zázraky. Je to velmi nakažlivé. Každý, kdo se s nimi dostane do kontaktu, ať u nás či v Indii, potýká se s neodolatelnou touhou zapojit se a pomoci.
 
(ane)

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Speciály, Přílohy



Aktuální číslo 6 7. – 13. února 2023

V Praze začala evropská synoda

„Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý, shromážděni ve tvém jménu.“ Slovy starobylé modlitby „Adsumus“, která od začátku doprovází společnou synodální cestu církve,…

celý článek


Přestaňte drancovat Afriku

„Chci dát hlas těm, kteří ho nemají,“ vysvětlil papež svou šestidenní cestu do Konga a Jižního Súdánu (31. ledna až 5. února), kde mluvil ostře o problémech kontinentu,…

celý článek


Někdy pláču i s rodiči

O svém trápení v nemoci si potřebují povídat nemocné děti, ale hlavně jejich rodiče. K tomu slouží mimo jiné nemocniční kaplani. V několika nemocnicích tuto službu…

celý článek


Rutina, kterou potřebujeme

Národní týden manželství, který začíná 13. února, má jako letošní motto „manželské kontrasty“. Zkusili jsme se proto podívat na jeden z nich: všední versus nevšední.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay