Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Když letadlo propíchlo vrstvu mraků, objevila se dole pražská před- městí, a hned potom centrum města, po dešti a vichřici v ostré viditelnosti. Na třpytícím se kousku Vltavy byly mosty vyrýsované jeden za druhým, temný masiv Hradčan ležel na červenavých malostranských střechách. Všechno bylo drobné a stěsnané ke středu, město připomínalo Langweilův model ve vitríně muzea. V Praze si Středočeská pahorkatina se středověkým urbanismem „šly na ruku“, jako by věděly, že v malé zemi nemůže ani srdce být přerostlé. Při návratu z Kyjeva jsem měl hlavu ještě plnou velkých měřítek toho pětimilionového města. Před odjezdem z Prahy mi přátelé pomohli sehnat knihy o Kyjevě, ale ty budily rozpaky. Stalinská doba se chlubila pompézními paláci s nápadným sloupovím, vodotrysky doprovázely velké pomníkové monumenty, sovětští lidé korzovali po prostorných bulvárech. Dávná historie města byla sice v knihách také zmíněna, ale zdála se být zakleta do muzeálně archeologické podoby. Kruté války jistě mnohé zničily, zejména ta poslední, během níž blízkost zbrojovky „stála život“ podstatné části Pečerské lávry. Moje obavy se ale nenaplnily a několik procházek po Kyjevě mi město představilo v docela jiném světle.
Letiště Borispol leží na levém, rovinatém břehu Dněpru. Dálnice, mířící k centru Kyjeva, prochází novými obytnými čtvrtěmi, částečně teprve vyrůstajícími. Proti našim sídlištím jsou kyjevská třikrát tak veliká, dvacetipatrové domy nejsou výjimkou. Obrovskou noclehárnou to v Kyjevě nazývají, asi vědí proč, o drahé byty je ale pořád zájem. Přes Dněpr se jede dlouho. Na druhém břehu už silnice začne stoupat. Starý Kyjev zabírá pravý, vysoký a členitý břeh. Kopce nejsou o mnoho vyšší než pražský Petřín, ale jejich skladba, provázející veletok a shlížející na nekonečné ukrajinské roviny za řekou, tvoří základní jeviště kyjevské monumentality.
Když se před půldruhým tisíciletím začali mniši, poustevníci, usazovat v jeskyních skalnatého břehu, těžko mohli tušit, jak významné město zakládají. Přírodní rámec byl ale jedinečný, Dněpr je živel, těžko ho spoutat či regulovat. Vine se přírodou, občas se rozlévá, tvoří zátoky a slepá ramena, obtéká lesnaté ostrovy, lemované břehy z bílého písku. Jeskyně (pečery) byly asi hodně drsnými příbytky mnichů. Na kopcích nad nimi, jako zhmotnění mnišských modliteb, vyrůstaly v průběhu staletí vertikály věží, kostely a kláštery, brány, zdi a zvonice, celá zbožná městečka. Nejslavnější z nich, Pečerská lávra, je dnes rekonstruována do původní podoby, malby září novotou. Ukrajinští stavitelé rádi zakončovali věže kopulemi, jejichž shluky jsou ozdobou a chloubou kyjevských chrámů. Koncem února, kdy jsem po Kyjevě chodil, bylo ještě chladno a příroda spala. Zlato kopulí tím více zářilo k modrému nebi.
Ale Kyjev není jenom městem duchovních – je to velké, živé a rostlé město evropského typu, s dominantami pomníků a chrámů, s bulváry a ulicemi, sledujícími členitý reliéf terénu. Charakteristická je u domů technologie neomítaných cihel, natřených někdy živými barvami. U velkého zálivu řeky, rybářského přístavu, je stará čtvrť Podol, s velikou tržnicí a karavanserailem, kdysi cílem putujících obchodníků. Trhy jsou v Kyjevě stále živé a bohaté, tak jako město samo, lišící se výrazně od chudého ukrajinského venkova. Město je pozoruhodné také tím, jak dovedlo vstřebat a integrovat různá období, včetně toho sovětského.
Příkré stoupání mě z Podola dovedlo až k Andrejevskému chrámu. Je to baroková stavba s jednou velkou kopulí, do níž uvnitř zasahuje ikonostas, stěna oddělující v kostele posvátný prostor kněžiště. Dopoledne tam probíhala bohoslužba, centrálními dveřmi stěny bylo vidět záda knězova ornátu. Před ikonostasem zpívala skupina pěti starších žen. Zpívaly klidně, jejich hlasy se proplétaly v složité polyfonii. Kostel byl poloprázdný, naplněn ale uměním, snad i modlitbou. Nechtělo se mi odejít, ale bylo třeba stihnout autobus, „maršrutku“, na letiště. A pak už byla blízko chvíle, o níž jsem psal na začátku.