Z kleriky do vězeňského mundúru a vyhnanství
Vydání: 2016/48 Inspirace pro adventní dobu, 22.11.2016, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Blahořečení kardinála Berana
Ve čtvrtek 8. prosince uplyne sedmdesát let od chvíle, kdy se pražským arcibiskupem stal kardinál Josef Beran. Dvěma totalitami zkoušený pastýř, o jehož blahořečení usiluje pražská arcidiecéze.
Snímek z posledního internačního místa v Radvanově. Krátce nato odletěl do Říma převzít kardinálské insignie a do vlasti se již nesměl vrátit. APA
Následujících osm stran představuje život kardinála Berana pod knutou dvou totalitních režimů.
Učebnice dějepisu bývají někdy nudné. Život konkrétního člověka, který se bez vlastního přičinění stal úhlavním nepřítelem mocných, dává poznat pohnutou československou historii dvacátého století v její brutalitě a odpudivosti. Zvláště pro ty, kteří mají stále ještě tendenci totalitu omlouvat nebo na ní hledat alespoň „zrnko něčeho dobrého“.
Z kleriky do vězeňského mundúru
Pro nacisty i komunisty byl Josef Beran úhlavním nepřítelem. Přitom dělal jen svoji práci pro církev a stál vždy tam, kam byl Bohem poslán. Z dnešní perspektivy by se to mohlo zdát málo. Proč vyzdvihovat kardinála mezi světce? Vždyť i on byl mocný – soused prezidenta, pastýř naší nejstarší diecéze. Následující stránky přílohy o jeho životní pouti však ukazují, jak kněze, arcibiskupa a později kardinála podrobili nacisté i komunisté utrpení, nelidskému zacházení, jak se propadal do bezmoci, samoty až vyhnanství, kde se všechnu tíhu snažil přetavit v dobro pro ty, k nimž byl poslán.
Mezi bohoslovci, které měl ještě před protektorátem na starosti, nedělal národnostní rozdíly. Dokonce se přimlouval za bohoslovce německé národnosti, kteří si ještě za republiky kvůli vstupu do nacistické strany málem zavřeli cestu ke kněžství. V očích nacistických okupantů mu to však nic neulehčilo. Beran neušel zatčení, čekání na smrt, Terezínu a později koncentráku v Dachau. Zkušenost muže určeného k likvidaci zažil nejen od nacistů. Později to komunisté s pokusem o odstranění Berana měli složitější. Jako nástupce svatého Vojtěcha byl přeci jen více na očích než jako rektor semináře, kterým byl v době okupace. Historikové, jakkoliv to neradi dělají, říkají, že kdyby byl „jen“ farářem ve farnosti jako Číhošť, krvácel by nejspíš v zapomnění v nějakém bolševickém lágru.
Dvanáct let internace
Zapomnění arcibiskupa Berana měli komunističtí vládci v plánu. Biskup, i když chodí na konci liturgického průvodu, stojí v čele těch, kteří sdílejí víru. Berana bylo třeba skrýt jejich zrakům. Kdyby jej zavraždili, stal by se uctívaným mučedníkem, ale ani jeho naprostá izolace nedala lidem zapomenout, že mají svého biskupa.
Představte si dvanáct let internace – úplného odloučení od světa. Není to koncentrák, ovšem ani zde netušíte, co s vámi mohou vaši věznitelé udělat nikoliv tento nebo příští týden, ale v příští minutě. Zda vás bez soudu zastřelí na chodbě, zbijí, nebo budou „jen“ držet pod zámkem dalších pět let.
A dvanáctý rok internace pošle papež posilu – misál s osobním vzkazem. Ani ten za zdi internace nepronikne, protože takovou čáru přes rozpočet estébáci nemohou dopustit: aby se k Beranovi v bídě iluzivního zapomnění dostalo povzbuzení od papeže: „vím o tobě, modlím se za tebe“.
Bezmála po dvaceti letech od nástupu do čela diecéze, kterou prakticky řídit nesměl, jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Otevřel tak cestu z izolace i ke službě věřícím nejen v Československu. Komunistický stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Vatikánu na slavnostní ceremoniál, v Římě se pak zapojil do práce II. vatikánského koncilu. Cestoval za krajany, založil České náboženské středisko Velehrad, vystupoval ve Vatikánském rozhlase. Zemřel 17. května 1969 v Římě a pro režim představoval takové nebezpečí, že nemohl být pohřben v rodné zemi. Zásluhou československých komunistů je tedy jediným Čechem, který spočinul v chrámu sv. Petra v Římě.
Proces blahořečení kardinála Josefa Berana začal 2. dubna 1998.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Speciály, Články
