Z deníků Danici Valenové (7)
Vydání: 2011/34 Křesťan a baroko, 18.8.2011
6. 12. 1952
Večer vykoupu děti, všechno si připravím, Lotka u nás přespí a zítra je sobota – k dětem přijde Tonička a pro Daničku přijde paní Kosová, malá si už dlouho přeje k ní jít. Špatně spím, protože mám strach, že bych mohla zaspat. Rychlík mi jede už po šesté. Ale přesto mám slavnostní náladu: Uvidím ho! Chci si to štěstí uvědomit. Spala jsem málo. Už po čtvrté vstanu, děti sladce spí a s nimi Lotka, to dobré děvče. Plížím se ven jako zloděj, abych je nevzbudila, ale Lotka se zvedne: „Pozdravuj!“ a políbí mě na cestu… Jsem ráda, že jedu sama, aspoň si odpočinu, když nemusím na nikoho dávat pozor. Vlak má ale tak velké zpoždění, že jsem do Zábřehu přijela teprve před jedenáctou hodinou. Lokálka už byla pryč, autobus také, všechny taxíky rozvážely svatebčany, veškeré telefonování je k ničemu. Jdu na křižovatku a mám neuvěřitelné štěstí – první auto, které mi zastaví, jede do Mohelnice a vezmou mě. Během cesty je prosím, jestli by mě mohli zavézt rovnou na Mírov, protože v sobotu jsou návštěvy jen do 12 hodin a zítra mě tam už nepustí, protože už teď jedu o den později a termín povolené návštěvy se může přemístit jen o jeden den. A skutečně, v půl dvanácté jsme byli na místě. Za benzín si napočítali jen 100 korun, Bůh jim oplať jejich dobrotu! Ve věznici mě ještě přijali. Hned jsem přišla na řadu, hovorna byla plná návštěv, a když přivedli Františka, přišel s úsměvem jako vždycky. Podařilo se nám velmi vřele a srdečně si popovídat, i dozorce byl příjemný a byl celou dobu zticha. A když všichni ostatní odešli a zůstali jsme poslední, dovolil nám dokonce podat si ruku. Natáhla jsem se, objala ho a dlouze jsme se políbili. Zůstanu celá omámená: „Buď zdráv, Františku!“ pošlu mu ještě jeden polibek a už ho odvádějí. Člověku se všechno zachvěje před očima – je šťasten, že by výskal, a zároveň je zničený a jen by plakal! Kam s tím rozbouřeným srdcem? Akorát ještě chytnu autobus, jede přímo na nádraží, za minutu pak jede vlak – a v šest večer už budu v Praze. Nemůžu tomu vůbec uvěřit. Opravdu jsem tam byla, skutečně jsem ho viděla? Co je sen a co skutečnost? Ve vlaku jsem se zabalila do kabátu, zavřela oči a vzpomínala, co říkal a jak to řekl. Slzy mu vstoupily do očí, když jsem se zmínila, že zítra bude zpívat Moravan…
7. 12. 1952
Ano, zpíval! Byla jsem na koncertě. Vždycky sama se sebou bojuji, jestli mám jít, nebo ne, ale je to kus naší tradice, která právě proto tak bolí. Měli překrásný program jako vždy: Komenského Jedno je zapotřebí, Ostrava, Valčice, Spilkova svatba. A potom klasický program: Favete linguis singuli, Duo Seraphim, Maryčka Magdonova, Píseň na moři, Mír dětí, Plavec, Skřivánkovi, Otci, Vánoční ukolébavka. A na konci vyvrcholení: Moravěnka. Stojím jako socha, celá Smetanova síň je plná, všichni stojí a sbor mohutně zpívá: „Kdo tě nemá, kdo tě nemá milovati, komu ty jsi domovem?“ Blaží to a hladí jako měkká dlaň. Mám zavřené oči, vidím ty zelené lesy, červené zdi žaláře, temné cely, šedovlasou maminku na Vysočině: „Kdo tě nemá, kdo tě nemá milovati?!“ Vydržíš to, ty ubohé, maličké lidské srdce? Ne, každou chvíli praskneš, ne, nic se nestane, vstaneš jako všichni ostatní, jen kolena se ti podlamují, jako opilá se potácíš a vlna davu tě nese ven do temné noci. Není divu, že měl František slzy v očích, neměla jsem mu o Moravanu říkat, anebo přece? (Pokračování příště)
Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
