Z deníků Danici Valenové (2)
Vydání: 2011/29 Charismatická konference, 13.7.2011
Děti uložím, Danička se ptá: „Kde je tatínek, maminko?“ – „Šel za babičkou.“– „A přijde?“ – „To víš, že přijde,“ uklidňovala jsem ji. „Jen spinkej.“ Za chvilku: „Co řekli pánové, že se tatínek nevrátí?“ – „Tatínek se jistě vrátí, pomodli se k Ježíšku.“ A malá se modlí jako každý večer: „Andělíčku, můj strážníčku…“ a potom sama dodá: „Prosím, Ježíšku, vrať mi tatínka.“ Lehla a hned usnula, za chvilku si sedne: „Mami, proč pláčeš, ti páni jsou bekaný, že nám vzali tatínka.“ Dlouho klečím u její postýlky, to ubohé dítě všechno tuší. A co teď? Připadá mi, jako by se muselo všechno zastavit, vždyť přece není možné, aby život běžel dál a člověk musel žít s tou drásající bolestí v srdci. Ty můj ubohý hochu, kde jsi, co s tebou dělají? Celá se chvěji, můj Bože, jedině ty mu musíš pomoct! Mrazí mě. Ani si netroufám rozhlédnout se po bytě, kde je všechno rozházené, prohrabané. S jakou láskou jsme si vše zařizovali! A teď je to všechno poplivané, kdybych mohla odejít, šla bych daleko, daleko – jen se už nikdy nevrátit mezi tyto zdi, kde bylo dosud tolik štěstí, slunce a pohody. Všechno je pošlapané, poplivané lidmi, kterým není nic svaté. A ty, moje dobrá duše, budeš nosit to největší utrpení sám. Vím, že máš v tuto chvíli strach o nás, aby se nám nestalo nic zlého. Pomáhá mi jedině myšlenka, že když budu statečná a silná, ty to vycítíš a bude ti lehčeji. Celou noc probdím, dívám se z okna. Dům je hlídán – co ještě chtějí? Lásku, dobrotu a víru duše vzít nemůžou. „Ve jménu mém vás budou pronásledovat.“ A jinde: „Nebojte se, malověrní… já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Můj Bože, zůstaň také s ním, dej mu sílu a odvahu, aby vydržel. O sebe se nebojím – musím vydržet, musím žít, i kdyby to utrpení mělo trvat celý rok, mé nenarozené dítě by to jinak odneslo na celý život, kdybych byla teď nervózní. Jen kdyby se to srdce chtělo utišit, pálí, jako by vlévali olej na žhavé uhlíky. Hned druhý den ráno jsem psala do Dačic, bylo mi strašně líto rodičů, kolik toho už museli kvůli Františkovi vytrpět. Psala jsem jim, ať neztrácejí naději a zůstanou silní, protože Bůh nejvíc zkouší ty, které miluje, a všechno, co se děje, je Jeho vůle. Psala jsem jim také proto, aby byli připraveni, kdyby i u nich dělali prohlídku. („Po zatčení si k nám skoro nikdo netroufal přijít. Tajná policie legitimovala každého, když ne hned dole u vchodu, což bylo těžší, protože v prvních dvou patrech byly kanceláře, tak až v našem poschodí, kde se po pár hodinách střídali. Trvalo to měsíce až do procesu.“ – Ze vzpomínek dětí paní Valenové.) Potom jsem šla na policii, zjistila jsem, že jsem zůstala úplně bez peněz – a je 1. prosince. Peníze mi vrátili, prý je odnesli omylem, protože byly uložené v obálkách: na plyn, nájem a elektriku. Platilo se vždycky každé čtvrtletí. Odpoledne jsem šla na ministerstvo zdravotnictví, kde František pracoval. Vyplatili mi celou jeho mzdu a ještě vánoční příspěvek, dohromady víc než devět tisíc. Když jsem to podepisovala, třásla se mi ruka. Jakou by měl František radost, přemýšleli bychom spolu, co dětem koupíme na Vánoce. Stavila jsem se i v jeho kanceláři a dozvěděla se, jak to bylo. Celé dopoledne byl na legislativním zasedání na ministerstvu vnitra. Když se vrátil, museli jít všichni úředníci povinně na rentgen, kam pro něho přišel v půl čtvrté odpoledne někdo z tamní StB a vyvedl ho zadním schodištěm, takže ho už potom nikdo neviděl. Proto mi chudák nemohl celý den zavolat. Potom čekám, celé dny a noci, že se třeba vrátí. Hned v pátek jsem začala uklízet rozházený byt. Uklízela jsem až pozdě do noci a ještě celou sobotu, abych se unavila a vyčerpala a noci nebyly tak hrozné.
(Pokračování příště)
Sdílet článek na:Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
