Vydání: 2005/44 Komunisté včera, dnes a zítra?, 24.10.2005, Autor: Jaroslav Šebek

Nepříznivá doba pro katolickou církev vedla k jejímu vnitřnímu obnovení

K. T., plzeňská diecéze

Vznik Československé republiky 28. října 1918 napsal nejen novou kapitolu v našich dějinách, ale také významně ovlivnil osudy katolické církve v českých zemích. Vztah mezi nově vzniklým státem a katolickými kruhy hned na počátku osudově poznamenalo stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v neděli 3. listopadu 1918, vnímaného jako symbol bělohorské porážky protestantských stavů. Častým terčem vandalských útoků byly i sochy sv. Jana Nepomuckého a jen včasný zásah úřadů zabránil tomu, aby byly svrženy do Vltavy barokní sochy, údajně upomínající na dobu protireformace.

Mnohdy se jako důvod antikatolické vlny, spojené s počátky ČSR, uvádí tzv. politika propojení trůnu a oltáře, praktikovaná v době vlády habsburské dynastie. Kořeny protikatolických nálad však sahaly mnohem hlouběji. Kritické postoje vůči církvi se v české společnosti formují již v 19. století, zejména mezi intelektuálními vrstvami (např. ve velké míře mezi učiteli) a v části městské střední vrstvy. Loajalita části biskupů a katolických činitelů k monarchii tuto nevraživost jen prohloubila.

Nově vzniklý stát poskytoval větší prostor duchovním tradicím spjatým s husitstvím a reformací. K významným ideovým oporám prvorepublikové státnosti tak patřila i Českobratrská církev evangelická, jež se ustavila v prosinci 1918.

Vůči katolické církvi byly kriticky naladěny také vůdčí osobnosti politické reprezentace, včetně prezidenta T. G. Masaryka. Z tohoto důvodu nebyl problém prosadit v parlamentu zákony, jež oslabovaly katolické pozice v řadě oblastí společenského života (např. došlo k omezení výuky náboženství ve školách, povolení rozvodů apod.). Uvažovalo se i o provedení odluky církve od státu, k níž ale nakonec nedošlo.

Tento státní tlak byl navíc komplikován vnitřní krizí, neboť odchodem reformních proudů vznikla v lednu 1920 Církev československá, k níž se přihlásilo vzápětí kolem půl milionu věřících. Od katolické církve tehdy odpadly i téměř tři stovky kněží. Na morálním stavu české společnosti se dále podepsala hluboká hodnotová krize po první světové válce. Nelze také přehlédnout obrovský vliv komunistické levice, jež se rychle stala jednou z největších stran ve státě a tuto pozici si udržela po celou dobu První republiky. Souhrnem všech těchto skutečností bylo, že se katolicismus ocitl prakticky na okraji dění.

Vnější problémy a nepřízeň státu zároveň vedly církev k tomu, že se mnohem více soustředila na rozvoj spirituální obnovy. V éře Rakouska-Uherska byl stinnou stránkou působení církve totiž často formalizovaný přístup k duchovnímu životu. V meziválečné době jsme naproti tomu svědky vzniku živých duchovních společenství, které se soustřeďují na podstatné věci víry, a nikoliv jen na vnějškovou formu zbožnosti. Tato duchovní zkušenost podstatně ovlivnila generace věřících a podle mého soudu může sloužit i jako inspirace pro dnešní dobu.   

PhDr. JAROSLAV ŠEBEK,
Historický ústav AV ČR