Přihlásit se
Archivní článek
Vysněná hodinka klidu
12. 5. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Francouzská komedie Dejte mi pokoj! vypráví o tom, co všechno může zabránit zasloužené chvilce odpočinku. A také o lidském sobectví, soustředěnosti na sebe i schopnosti překročit svůj stín.
Vydání: 2015/20 Věřící děkovali za osvobození, 12.5.2015, Autor: Lukáš Jirsa
Příloha: Perspektivy 20
Pan Michel Leproux je vášnivým milovníkem hudby, kterého potkalo nebývalé štěstí. V obchodě náhodou narazil na vzácnou gramodesku, po níž toužil již od svého dávného mládí. Zruší naplánovanou schůzku s nejlepším přítelem a chce jediné: v klidu si doma poslechnout proslulé jazzové album. Jakmile ovšem vážený pan Leproux dorazí před dveře svého pařížského domu, nic už nepůjde tak, jak si představoval.
O vážném nevážně
Režisér Patrice Leconte (nar. 1947) patří k prověřeným tvůrcům francouzské kinematografie a do povědomí širokého publika se dostal již v roce 1978 svoju prázdninovou komedií Dovolená po francouzsku. Od té doby prokázal, že má nadání točit filmy veselé i vážné – v jeho filmografii najdeme historické snímky, psychologická dramata i lehké komedie.
Jeho nejnovější snímek Dejte mi pokoj! je z rodu veseloher, které nacházejí oblibu nejen u domácího francouzského publika. Základní zápletka snímku natočeného podle úspěšné divadelní hry je totiž jednoduchá a každému srozumitelná: Michel Leproux netouží po ničem jiném než po chvilce klidu. Najednou ale jako by se proti němu celý svět spiknul: před domem čeká jeho utajovaná milenka, v bytě najde polského instalatéra, manželka má stále něco na srdci, nezvedený syn přišel neohlášeně domů, a navíc se v domě připravuje setkání sousedů.
V hlavní roli této zdánlivě neškodné komedie exceluje Christian Clavier, kterého známe nejen ze stále populárních Návštěvníků (1993), ale také z komedie Co jsme komu udělali? (2014). Kromě téhož roku vzniku a stejné herecké hvězdy spojuje tyto dvě francouzské komedie jejich přístup k reflexi světa: naprosto nezávazným a lehkým tónem – a nanejvýš nenápadně – poukazují na lidskou malost, omezenost a sebestřednost. To vše v každodenních situacích, které jsou nám všem dobře známy (a pro potřeby filmu samozřejmě řádně extrapolovány).
Já, já a zase já
Dejte mi pokoj! svižně a bez jakýchkoli vážnějších tónů nabízí řadu humorných situací, jež ovšem mnohdy mají vcelku tragický základ – a to na úrovni osobní i celospolečenské: nevěra, partnerské lži a neschopnost naslouchat, nelegální přistěhovalectví, stáří. Divák se směje nešťastnému panu Leprouxovi, který si za mnohé katastrofy oné nevšední soboty může vlastně sám. On to totiž není žádný lidumil, nýbrž nejspíš opravdu pořádný sobec. Ne náhodou se jeho vysněné LP jmenuje Me, myself and I.
Smějeme se velkému sobci, jenž nám však zároveň nastavuje velice nepříjemné zrcadlo. Kde leží naše hranice schopnosti být zde pro druhého?
