Vydání: 2021/11 Poutník míru, odpuštění a bratrství, 9.3.2021, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Příloha: Doma 11

Měla jsem za sebou nabitý den i dlouhou noc. Noc s Andersenem. Byla sobota odpoledne a já se vracela do knihovny, abych tam uklidila. A třeba taky sama pro sebe zhodnotila, jak vlastně moje první velká akce pro děti, coby nové knihovnice, dopadla.
„Ahóóój, teto knihovnico,“ volal na mě z několika metrů ušatý klučina. Hned jsem poznala, že je to jeden z účastníků včerejšího zábavného odpoledne i večera. Takové kvítko z čertovy zahrádky. Když ho maminka předávala, nechala hned čtyři telefonní čísla, kam zavolat, kdyby s ním byl problém, protože „to on určitě bude“. Nebyl.
„Teto knihovnicóóó, kdy zas bude Andersen? Zítra?“ vychrlil ze sebe na jeden hluboký nádech, když už mě zblízka fixoval svýma vysmátýma očima. „To nevadí, že je neděle, já určitě příjdu…“
Neznalosti i naivita
Myslím, že kdybych dopředu věděla, co ve skutečnosti práce knihovníka obnáší, asi bych se na to nikdy nedala. Představovala jsem si naivně, jaká to bude pohodička: načtu čárové kódy vypůjčených a vrácených knih, objednám a obalím ty nové, případně přebalím staré, budu se snažit udržet pořádek v knihovně a občas připravím nějakou tu besedu pro školy a školky. Zkrátka osm hodin a padla.
Ó, jak bláhová a problematiky neznalá jsem byla! Ani ve snu by mě nenapadlo, co za „procesy“ musíte absolvovat, abyste třeba jen každou novou knihu navedli do systému, a také jak vůbec není snadné vybrat tituly, které budou lidé číst. On se totiž vkus, nebo chcete-li zájem čtenářstva, za poslední dvě desítky let hodně změnil.
Rumcajs, nebo Mimoni?
Vzpomínám si na svou první besedu, kterou jsem měla pro děti ze školky. Pečlivě jsem se na ni připravila – „vykomínkovala“ jsem knihy, které určitě všechny děti znají a o jejichž hrdinech si budeme povídat: Rumcajs s Cipískem a Mankou, Křemílek a Vochomůrka, Vodník Čepeček, Malá čarodějnice, Rákosníček, Krteček… Ale ouha. Ono nic. Vůbec se nechytaly. Pravda, až na posledně jmenovaného Krtečka. Tak o čem si doma čtete, jací jsou vaši hrdinové? „Tlapková patrola, Mimoni, Ninjago, Prasátko Peppa, Zvonilka, Máša a medvěd…“ chrlily ze sebe nadšeně děti jedno přes druhé.
Podobným překvapením pro mě byly centimetry prachu, které se usadily v regálu na všech dívčích románech. Za mé puberty tolik frekventovaná literatura, a teď nic? Jak to? Jelikož nemám problém se zeptat, dozvěděla jsem se, že to, co je v dívčích románech napsáno, holky přece už znají, tak proč o tom číst. Dávají přednost pořádné fantasy s psychologickými prvky a romantikou, a když je tam i něco z thrilleru, není to vůbec na škodu.
Po pravdě řečeno, plácala jsem se v tom jako kapr na suchu. Ještěže knihovníci fungují jako taková jednotná armáda neúnavných bojovníků za své čtenáře... Nemají problém se podělit o své zkušenosti, poradit, nasdílet své materiály. Fungují naprosto úžasně nejen mezi sebou, ale i na lince Praha (kde je hlavní stan) – zbytek republiky. Myslím, že mám možnost trochu srovnávat, a musím říct, že na tak vypracovanou metodickou podporu, která by navíc fungovala, jsem zatím jinde nenarazila. Takže nebýt jí a mojí „soukromé“ metodičky Věrky, přiznávám bez mučení, že bych to vzdala.
Místo toho jsem se ale nechala nalákat a pomalu začala objevovat nový svět knihovny. Svět, který mě lákal. Dostala jsem chuť zkusit ho začít spoluvytvářet, byť bez knihovnického vzdělání, a proto intuitivně. Držíc se přitom hesla, které jsem zaslechla na jedné z porad knihovníků a jež mě svou jednoduchostí i jasností naprosto dostalo: „Vaše knihovna by se měla stát obývákem obce.“
Jak prosté. Proč tedy nezapracovat na tom, aby se v knihovně všichni – velcí, malí i ti nejmenší – cítili jako doma? Vytvořit z knihovny jakési malé komunitní centrum?
Co je k tomu zapotřebí? V první řadě asi přesvědčit zřizovatele, že tudy vede cesta. Pak s jeho pomocí knihovnu zútulnit, vytvořit dětský koutek ke hraní, půjčovat nejen kvalitní literaturu, ale třeba taky audio, deskové hry, časopisy, umožnit setkávání různých skupin – mladých maminek, seniorů, pořádat besedy, tematické večery, přednášky, koncerty…
Jako v obýváku...
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi v hlavě i tak dál nerezonovala otázka: A co když se pleteš a nikdo nepřijde? Naštěstí přišli. Ba co víc – pravidelně se vracejí. A slova: „dejte vědět, až zas budete něco připravovat, abych to náhodou nepropásl,“ byla a jsou hotovým balzámem na mou nejistou knihovnickou duši. Stejně jako když po dvou hodinách ukončíte besedu se sestrou Angelikou Pintířovou a on se nikdo z přítomných nemá k odchodu. A pak z hloučku zaslechnete: „Bylo to tak zajímavé, příjemné a osobní. Jako bych se sestrou Angelikou seděla na gauči u nás doma v obýváku…“