KNIŽNÍ TIP Jaroslava Šebka

 

Dlouholetý redaktor Jan Paulas, známý nejen čtenářům Katolického týdeníku, své žurnalistické řemeslo dobře zúročil už v několika zajímavých knižních rozhovorech.

 

 

Zvídavé otázky však nekladl jen výrazným osobnostem duchovního nebo kulturního života, nešetřil jimi ani při psaní knihy o vlastní rodině, když v knize Hospoda zaznamenal vzpomínky svého dědečka.

 

Také tentokrát zachycuje mikrohistorii světa, v němž vyrůstal. Čtenář ho tak může následovat do krajiny jeho dětství, a to formou kaleidoskopu nejrůznějších vzpomínek. Najdeme zde především vzpomínky na rodiče, zejména otce, a na mezigenerační vztahy v nejužší rodině. Stáváme se ale i svědky proměny Jihlavy, kde žil, v unifikované socialistické město, které obětovalo kus historicky cenného náměstí kvůli výstavbě monstrózního obchodního domu. Zajímavé jsou určitě postřehy městského dítěte ve vztahu k venkovu, zachycení tehdejších rituálů, včetně domácích zabíjaček, vánočních svátků, konzumních a kulturních zvyků, způsobů trávení volného času apod. Mnohé z příběhů jsou úsměvným koloritem života obyčejné rodiny (bohatě dokumentovaným i fotograficky), které jsou do zobecňující roviny nepřenosné.

 

Atmosférou knihy však neodbytně proniká éra normalizace, protože doba autorova dětství nebyla jen idylicky bezstarostná. Vzhledem k tomu, že vyrůstal ve věřící rodině, byl pochopitelně konfrontován i se zásahy zvenku, které si dobře uvědomoval už jako dítě, protože otec byl navíc po roce 1968 vyloučen z KSČ (do níž vstoupil na začátku Pražského jara nadšený Dubčekem). A v tom má dílo význam i pro studium dobového kontextu. Dějiny komunistické epochy u nás totiž nelze vtěsnat jen do oficiální historie, která nám dokumentuje rozhodnutí stranické elity na nejvyšší úrovni a v nejzákladnějších obrysech fungování státu. Jak ale uchopit takové fenomény jako oportunní používání dvou tváří, z nichž jedna sloužila při hovorech doma a druhá se „navlékala“ do zaměstnání a navenek (v knize je dobrý příklad o rajské omáčce, kterou je možné kritizovat doma, ale ne na návštěvě), stažení lidí do vnitřního exilu, rezignace na aktivní účast ve veřejném životě či komunistickou stranou vyžadované angažmá při různých oslavách a manifestacích? Jak se nám dostal pod kůži posrpnovým režimem rozvíjený systém, který výměnou za omezený přísun spotřebního zboží chtěl dosáhnout mlčenlivé loajality a potvrzení svého nároku na vládu? A nevidíme následky takového počínání dodnes? Velmi důležité jsou proto i drobné obrazy, zachycující fungování „velkých dějin“ na malém prostoru a v přirozených vztazích mezi lidmi.

 

Také historici na Západě doporučují dnes zkoumat lokální události ve svých zemích. Takto vedený výzkum totiž velmi dobře doplňuje obecnější pohled na danou dobu. Vyprávění Jana Paulase můžeme tedy chápat jako zajímavou sondu do malých lidských osudů na pozadí doby, která nepřála svobodě a kreativitě. A taky nechtěla, aby někdo příliš přečníval, ale stal se dobře tvarovatelnou hmotou na způsob prejtu do jitrnic, o němž se v přeneseném významu v knize opakovaně mluví. Autorovi se podařilo léta normalizace zpřítomnit neotřelým klukovským pohledem. Sám jsem si při četbě knihy vybavil vlastní dětské zážitky, kdy „tráva byla zelenější“.

 

Jan Paulas: Rytíři a prejt (Katolický týdeník 2015)