Vyhrazeno pro tatínky s dětmi
Vydání: 2016/27 Léto začíná poutí na Velehrad, 28.6.2016, Autor: Kateřina Šťastná
Příloha: Doma
Několik dní pěšky putovat z Velehradu na Hostýn nebo opačně, a to jen s tatínkem. Pro mnoho dětí nevšední a nezapomenutelný zážitek. I proto se na podobné pouti otcové se svými dětmi opakovaně vrací.
V tělocvičnách, kde malí poutníci se svými tatínky nocují, se společně také modlí.Snímek Josef Záboj
„Dnes se všude mluví o krizi otcovství, o tom, jak jsou tátové pořád v práci a mají málo času na děti. Říkal jsem si, že by bylo hezké, kdyby mohli otcové prožít tři dny spolu s dětmi a jít s nimi na pouť,“ vysvětluje organizátor Josef Záboj z olomouckého Centra pro rodinný život. A tak šedesát kilometrů poutní trasy rozdělili na tři dvacetikilometrové úseky tak, aby trasu zvládli i méně trénovaní tatínci a menší děti. „V prvním ročníku šla pětiletá holčička, a kdyby ji neštípla vosa do nohy, ušla by to celé,“ ohlíží se organizátor pouti za šestiletou historií. Vše totiž začalo už v roce 2010.
„Děti si užívají, že jsou jenom s tátou. Nehledí se na to, jestli projdou kaluží nebo sednou do prachu. Není tu to maminkovské hlídání. Mohou si dovolit víc věcí, které by si s maminkou nedovolily,“ směje se Záboj. Poutí se účastní děti všech věkových kategorií – od nejmenších, které se nesou třeba v krosně na zádech, přes ty, které podávají své první rekordy nachozených kilometrů, až po teenagery.
„Jezdí sem chlapi od Ostravy po Brno. To je anomálie Ducha Svatého,“ směje se Jiří Jakubec z Bystřice pod Hostýnem. „Mám pět synů od tří do dvanácti let. Poprvé, před čtyřmi lety, jsem šel jen s nejstarším, tehdy osmiletým. Druhý rok jsem vyrazil se dvěma, třetí rok už se třemi a letos půjdu se čtyřmi kluky. Ten poslední tříletý by to ještě neušel, možná příští rok,“ doufá Jiří, sám nadšený sportovec a horolezec. Jemu tato pouť dává především to, že může být intenzivně s dětmi a nemusí řešit nic jiného. „Děti se radují, že mají tatínka tři dny v kuse jenom pro sebe. Navíc se setkávají s křesťanským prostředím v tom přirozeném slova smyslu. Když vidí všechny své vrstevníky a tatínky pokleknout a modlit se růženec, účastnit se bohoslužby, stává se to pro ně něčím přirozeným,“ vysvětluje Jiří.
Velkou pomoc poskytuje poutníkům doprovodné vozidlo, které v podstatě kopíruje jejich trasu. Na zastávkách nabízí putujícím jídlo i pití, a ti tak mohou nést v batůžcích jen to nejnutnější. Auto veze také veškeré spacáky, karimatky a potřeby, které jsou nutné pro přespání v tělocvičnách.
Josef Záboj od začátku nechtěl, aby šlo o masovou akci, a tak zvolil počet dvanácti otců. „Loni jsme ale měli velký zájem, vzali jsme tedy patnáct dospělých s jejich dětmi a zjistili, že to ještě jde – i vzhledem ke kapacitě doprovodného vozidla,“ pokračuje organizátor. A dodává, že pokud je někdo extrémně unavený nebo má puchýře, může se část cesty ve vozidle svézt. Většinou ale těch šedesát kilometrů, rozvržených do třích dnů, ujdou i menší děti.
Pro malé děti nebo vytíženější tatínky vznikla letos i kratší, půldenní varianta pouti – ke sv. Josefu. „Když může být na tomto krásném hanáckém poutním místě v Dubu nad Moravou pouť zamilovaných a pouť maminek, říkal jsem si, že by mohla být i pouť tatínků. Nabízel se termín sv. Josefa Dělníka, tak jsme to spojili i s ukázkami řemesel,“ přibližuje Josef Záboj odpolední putování, které bude i v příštích letech vždy v sobotu okolo tohoto svátku. Zmiňovaná třídenní pěší pouť pro tatínky s dětmi má tradici až poslední červnový víkend. A aby to bylo pestřejší, v sudém roce putují tatínci z Velehradu na Svatý Hostýn a v lichém zase naopak. Pokaždé je doprovází i nějaký kněz.
Na otázku, zda není maminkám líto, že je pouť jen pro tatínky s dětmi, Josef Záboj přiznává, že i takové námitky se občas objevují. Ale Centrum pro rodinný život pořádá řadu dalších poutí pro celé rodiny – a koneckonců: Které mamince by se nelíbilo, když se po třech dnech vrátí její manžel i potomci spokojení, radostní a duchovně obnovení?
