26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vstupujeme do Evropské Unie

3. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/18 Vstupujeme do EU, 3.9.2004, Autor: Jiří Macháně

Občané České republiky v 'evropském domě'

kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský a primas český
Média odpočítávají hodiny k okamžiku našeho vstupu do EU a posilují tak vědomí důležitosti této události. Už dlouhou dobu přitom probíhá diskuse o výhodách a nevýhodách tohoto kroku.

Katolická církev se od samého počátku vyslovovala pro vstup České republiky do Evropské unie v duchu myšlenek Jana Pavla II. On začal po pádu komunistického systému při všech vhodných příležitostech mluvit o nutnosti sjednocení Evropy. Nevychází však (jak to dělají politici) ze situace dnešní společnosti v ekonomii a v politice, z rozvoje vědy a techniky, ale má pro své myšlenky základní křesťanskou motivaci, a tou je závěť Ježíše Krista, jeho modlitba, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě...“ (Jan 17). Tato Ježíšova prosba odpovídá nitru a identitě člověka, který je stvořen pro vzájemnou otevřenost, sdílení, a tím i společenství. A to nejen na rovině individuální, ale i na rovině národů.

Dlouhá staletí zde byla katolická církev rozesetá po všech národech světa, ale přitom jednotná a univerzální. Má i svou bolestnou zkušenost s roztržením jednoty. V minulosti Evropy univerzalismus církve jistě ovlivnil i vytváření jakéhosi širokého volného politického společenství. Současný postup na tyto tehdejší snahy navazuje. Na začátku novověku toto velké evropské společenství nahradily jednotlivé národní státy. Tento vývoj měl dobrý vliv na posílení národního vědomí a individuality jednotlivých národních celků. Dnes se však společnost vrací ke snaze po jednotě, odpovídající více „znamení časů“. Také církev pro svou vlastní minulou zkušenost tyto snahy vítá a podporuje.

Co konkrétně přinese tato událost pro církev? Závazek v evropské ústavě k trvalému partnerskému dialogu s církvemi může být i pro naše poměry prospěšný. Legislativa EU neupravuje žádnou normou právní vztahy církví ke státu, protože konkrétní náboženské poměry v jednotlivých evropských zemích jsou velmi různorodé a takové zásahy by mohly být po civilně-právní stránce chápány jako nevhodné vstupování do vnitřních záležitostí církví. To, co očekáváme, je větší tlak na prohloubení a zdokonalení našeho práva i právní praxe v oblasti církevní i majetkové. To může být po dlouhé době totality, která dodnes zanechala i v našem právním systému značné negativní stopy, pro církve jen prospěšné.

Vstup do EU bude pro křesťany velkou výzvou, aby se podle svých historických duchovních zkušeností a ve spolupráci s celoevropskými církevními institucemi podíleli na nové evangelizaci Evropy.


Ing. Jan Miller, sedlák z Holubic Podle mě se 1. května 2004 probudíme do stejného rána, jako byla ta předešlá. Kromě přeplněných titulních stran všech novinových periodik tématem vstupu do EU, se toho asi příliš nezmění.

Všeobecné politické klima je ve většině současných států EU podobné tomu našemu - tj. polosocialistické. To je první obava, která mě jako podnikatele znervózňuje. Druhá obava, která mě naplňuje, je stále se šířící globalizační proces (podotýkám, že nepatřím k žádnému antiglobalizačnímu hnutí), který nevytváří dobré podmínky pro malé a střední podnikání ve všech odvětvích. Třetí obava se týká přímo mého hospodaření. Přesto, že moje rodinná farma obdělává 650 hektarů orné půdy a chováme 200 kusů mléčného skotu, je naše kapitálová úroveň a s tím související investiční možnosti na úrovni lépe placeného bavorského úředníka. Ve velmi krátké době se mi může stát, že budu okolnostmi nucen k rozsáhlému prodeji půdy, která je mým základním výrobním prostředkem.

Domnívám se však, že českému sedlákovi a křesťanovi nemůže být hůř, než jak mu bylo v komunistickém systému. Pokud se evropští politici nerozhodnou v rámci ekonomického závodu s USA za každou cenu vybudovat ze sjednocené Evropy novou Babylonskou věž a pokusí se spíš o návrat k tradičnímu 'přírodnímu kapitalismu', jehož součástí je i běžná lidská i obchodní morálka, potom nás možná za pár let čeká v našem životě i něco příjemnějšího.


Lubomír Mlčoch, ekonom a univerzitní profesor
Naše země se stává součástí nadstátního celku, a to už poněkolikáté. „Učitelka historie“ nám připomene bratrovražedný spor Václava a Boleslava, slavnou dobu Otce vlasti Karla IV. i těch 300 let, co jsme „trpěli pod Habsburky“. V živější paměti máme šest let „tisícileté říše“ Hitlerovy a období, které mělo být „se Sovětským svazem na věčné časy“. Český člověk má tendenci nedůvěřovat a obávat se, a má k tomu i své důvody. Nedůvěra a obavy však nemohou být naším programem - nanejvýš mementem.

Od vstupu do EU čekám hospodářsko-politické upevnění společenských změn, k nimž došlo od roku 1989, a posílení jejich nevratnosti. Obávám se totiž, že si v tomto směru nemůžeme být sami sebou jisti.

Jsem přesvědčen, že naše účast v evropském společenství snižuje možná rizika selhání demokracie i tržní ekonomiky, protože země EU mají už delší zkušenost s demokracií i trhem. Evropský prostor - hospodářský, politický, univerzitní a vědecký, kulturní i duchovní, je příležitostí a výzvou. Abychom jej vnímali jako mimořádnou historickou šanci (a nikoli jako hrozbu a důvod pro obavy), musíme rozumět sami sobě a být pevní po stránce morální i duchovní.

Obávám se pokračujícího chybného čtení našich dějin, dělení na „oni a my“ a svalování neúspěchů na ty druhé. Obávám se toho, že ve vlastní historii nedoceňujeme pozitivní vzory osobností, které svým formátem a pevnými mravy byly s to obstát v soutěži s jinými. Nedávno uplynulo 100 let od založení Hlávkovy nadace. Josef Hlávka byl takovým pozitivním vzorem pro naši budoucí roli ve sjednocené Evropě: jako architekt a podnikatel dokázal zbohatnout způsobem, který byl právně i morálně v pořádku, a to „v cizím prostředí“. Svůj soukromý majetek pak odkázal ve prospěch společného dobra národa, jak mu rozuměl: podpoře studia, věd a umění. Tento krok vyrůstal z jeho silné víry v Boha. Vlastenectví v tomto duchu vyzvedám - v něm je recept proti našim obavám z Evropy. Obstát můžeme jen na skále víry. Žádný pevnější pilíř nenajdeme ani my sami, ani sjednocená Evropa.


P. Robert Falkenauer, plzeňský biskupský vikář a vysokoškolský pedagog
Sjednocování Evropy povede k postupnému vyrovnání rozdílů mezi členy Unie, pokud jde o výkonnost ekonomiky, i politickou, právní a ekologickou kulturu. A protože současná EU je v těchto oblastech pokročilejší, zřejmě si polepšíme. Obtíže, nastanou-li vůbec, budou jen krátkodobé.

Mnohem těžší je odhadnout duchovní budoucnost Evropy; hodně záleží na tom, jak vidíme její dosavadní vývoj. Řekl bych, že Evropa se v osvícenství pokusila prosadit absolutní autonomii člověka a odmítla křesťanské Zjevení jako základ řádu lidských věcí. Toto místo zaujal národ či společenská třída. Pád komunismu a sjednocování Evropy lze chápat jako odmítnutí těchto omylů po katastrofách 20. století.

Strach z dalších ideologií a snad i neschopnost hlubší syntézy vyústily v dnešní upřednostňovaný pluralismus a prakticky žitý konzumismus. Tento stav je projevem jakési bezradnosti na křižovatce. Spory o „Boha v ústavě” EU, o náboženské symboly ve školách atd. svědčí o zápase, který dosud není rozhodnut. Věřím, že Bůh nakonec zaujme v srdcích a myslích Evropanů místo, které mu patří. Usilujme a prosme, aby se tak stalo – bez katastrof.


Michaela Freiová, Společnost pro podporu rodiny
Stále víc se ukazuje, že debata o přistoupení byla v Česku naprosto nedostatečná. Nejde jen o to, že některá populární lákadla (možnost práce, studií a pobytu po celé EU) začínají blednout - to se snad časem vyřeší. Prakticky se ale nemluvilo a nemluví o tom, jaký je vztah EU k evropské civilizaci, jaké programové body jsou ve hře, jaké zájmy za nimi atd. Je to vina vlády, ale i médií, která kulturně-civilizační témata ve druhé půli 90. let postupně vytěsňovala, až docela vytěsnila. Také od církevních představitelů bychom byli čekali více.

O křesťanství a křesťanech se v oficiálních dokumentech Unie nemluví příliš vlídně: proticírkevní osten mají materiály o speciálních individuálních právech, o postavení žen ve společnosti (zejména dokument o ženách a fundamentalismu klade rovnítko mezi talibany a katolickou církev). Na druhou stranu je dobré si zapamatovat, že v dnešních členských zemích tvoří aktivní (tj. aspoň do kostela chodící) křesťané zhruba 40 % obyvatelstva, o čemž si my Češi můžeme nanejvýš nechat zdát; a mezi evropskými biskupy je řada statečných mužů, kteří se nebojí „hlásat vhod i nevhod“. Křesťané musí být kritičtí na všechny strany: když nepoukážeme na zásadní morální vady zahraniční politiky EU my, nikdo jiný to nejspíš neudělá.


Martina Hošková, učitelka hudby
Patřím ke generaci, která prožila svá nejproduktivnější léta v období tuhé normalizace. Už listopad 1989 byl pro mě začátkem vstupu do Evropy. Letošní květen je jakýmsi zpečetěním tohoto vývoje a výrazný zlom nepředpokládám. Považuji za skvělé, že se naše děti budou v evropském prostoru pohybovat s přirozeným sebevědomím a budou využívat možnosti vzdělávání, cestování i pracovního uplatnění, které nám nebylo dopřáno. Jsem trochu idealista, proto doufám, že vstupem do Evropy se u nás zlepší vymahatelnost práva, nebude možné se tak bezostyšně obohacovat kvůli nedůslednosti protikorupčních opatření a nebude možné, aby na vysokých postech nadále zůstávali lidé, jejichž důvěryhodnost je mizivá.

Obávám se stoupajícího tlaku na výkonnost a strachu ze ztráty zaměstnání, což spolu s vyššími nároky na životní standard tíživě dopadne především na mladé začínající rodiny. Myslím, že to je v našem prostoru „ohrožený druh“ a v jistém smyslu musí být mladí rodiče stateční, aby se rozhodli mít děti, a být tedy dobrovolně znevýhodňováni. O to více jim fandím. Obávám se notorických nespokojenců, kteří budou ve své hlouposti prohlašovat, že by nám bylo bývalo lépe, kdyby...


Pavel Jajtner, velvyslanec České republiky ve Vatikánu
Vycházím z toho, že v Evropě je stále ještě normální respektovat Desatero a Kristovo Horské kázání. Evropa se mnohem méně než my Češi brání racionálnímu a tím i státnickému přístupu k víře a církvím: neztratila dosud povědomí, že každé náboženství, které nabádá člověka k životu v pravdě a solidaritě, je hodno úcty. Ono totiž žít podle vysokých morálních standardů znamená mít všechny předpoklady být dobrým občanem: vytvořit kvalitní rodinu, platit daně, a tak méně zaměstnávat policii a soudy. Česká společnost navíc potřebuje zrcadlo, ve kterém se ukáží křivé tváře falešných proroků.

Na místě je ovšem i kritický pohled: politika hodnot se ztrácí. Je vytlačována politikou zájmů. Netlumené úsilí po pohodlí, konzumu, po stále větší míře svobody, po uspokojování rostoucích očekávání je směřováním ke katastrofě. Nejdůležitějším požadavkem na jednotlivce a společnost v této rozšířené Evropě bude úsilí o pravdu, spravedlnost, lásku a svobodu. V něm bude spočívat nezbytná reforma evropské společnosti. Nikoli experiment s nejistým výsledkem, ale návrat k osvědčeným hodnotám. Pro nás křesťany to znamená kromě života v pravdě zejména aktivní účast na politickém dění s cílem prospívat veřejnému blahu.


Fabrice Martin Plichta, pražský dopisovatel francouzského deníku Le Monde
Vstup České republiky do EU představuje završení patnáctiletého úsilí o demokracii, svobodu a tržní prostředí, které otevírá novou kapitolu dějinné etapy české státnosti.

Porovnávám často přistoupení ČR a dalších postkomunistických zemí do EU se vstupem Španělska a Portugalska do tehdejšího Evropského společenství před více než patnácti lety. Znal jsem Španělské království za Franka, sledoval jsem tamní boj o demokracii a modernizační úsilí Španělů, aby se mohli dostat do EU. Jejich cesta byla o několik roků kratší (tržní ekonomika tam už existovala). Vstoupili do EU s obrovským nadšením, očekáváním a chutí přispět ke stavbě nelehkého díla. Právě toto postrádám v letošním rozšíření EU ze strany obyvatel a vedoucích činitelů nových členských států, Česko nevyjímaje. Vím, že Unie nenastavuje právě svou nejhezčí tvář (je rozhádaná, ztratila nádech a nemá vizionářské lídry), ale doufal jsem, že země Jiřího z Poděbrad a Václava Havla přinese nový vítr. Naopak z Hradčan i z Řípu fouká spíš euroskeptický až eurofobistický severák.


Dagmar Pohunková, lékařka a předsedkyně Etické komise Ministerstva zdravotnictví ČR
V oblasti své činnosti vnímám v Evropě živý zájem o bioetické otázky. Legislativu si sice každý stát vytváří sám, ale obecně se vychází z určitých společných zásad, z jistého „etického minima“. O tom se právě intenzivně diskutuje. Nesporné jsou zásady ochrany práv a autonomie nemocných, a zejména těch, kdo jsou nějak oslabeni a neschopni se sami hájit. Veliký důraz je kladen na dodržování přísných předpisů při zkoušení léčiv a zavádění nových léčebných metod a na kvalitní vzdělání zdravotnických pracovníků. Základní otázky týkající se ochrany lidského života, zejména na jeho začátku a konci, jsou ve všech státech upraveny zákonem. V tom máme co dohánět. Po vstupu do EU se budeme moci účinně zapojit do celoevropské debaty, ve které jsou respektovány i názory veřejnosti, nevládních organizací a církví. Bude záležet na tom, jak budeme připraveni a také jak odpovědně si zvolíme své poslance do Evropského parlamentu. I jejich malý počet může hrát důležitou roli při těsném hlasování.


Michal Semín, Občanský institut
Vstupem do EU končí éra politické suverenity České republiky. Bez ohledu na to, zda nás tato skutečnost těší či rmoutí, bylo by pošetilé tvrdit, že tomu tak není. Až na malé výjimky bude o zákonech, jimiž se budeme nuceni řídit, rozhodovat kvalifikovaná většina hlasů zástupců 25 států, přičemž český podíl hlasů činí pouhá 3,5%.

Jsem odpůrcem našeho vstupu do Evropské unie. Nikoli proto, že vzroste cena některého zboží, nebo proto, že z důvodu „daňové harmonizace“ nebude možné dosáhnout potřebného snížení celkové daňové zátěže (i když ani tato negativa mi, jako otci pěti malých dětí, nejsou lhostejná), ale proto, že možnost zvrátit zlověstný trend směrem k hodnotově chaotické a socialistické Evropě bude minimální. Proces sjednocení, který je naivně přirovnáván k dějinné realitě „Svaté říše římské“, je ve skutečnosti jejím pravým opakem. Křesťanská „jednota v různosti“ vychází z jednoty v ideji, hodnotách a náboženství, různým způsobem pak aplikované v závislosti na rozmanitosti národních tradic, jazyků a dějinných zkušeností. Evropská unie založená na principech navrhované ústavy a Charty základních práv naopak institucionalizuje radikální světonázorovou pluralitu a stírá přirozené rozdíly mezi jednotlivými národy ve snaze uměle vytvořit všude stejného euroobčana.

Jan Spousta, sociolog
Očekávám širší horizonty, snazší obchodování, cestování, vzdělávání, možnost žít a pracovat mimo republiku, stejně jako příliv Evropanů z jiných zemí k nám - to tu potřebujeme jako sůl, abychom si v té naší zápecnické špeluňce konečně důkladně vyvětrali. A v zásadě dobrý vliv má - a doufejme, že nedále bude mít - i bruselská centrála Unie. Bez EU bychom asi mnohé užitečné zákony nepřijali.

Obávám se ekonomické stagnace a jednostranně socialistického uvažování. Unie je dobrá ve zdokonalování nejrůznějších předpisů a přerozdělování peněz. Menší úspěchy má ale snad právě proto v rozvíjení vědy a techniky, ve vytváření nových produktivních pracovních příležitostí a v celkové akceschopnosti.

Myslím si, že pro život církví a křesťanů nebude mít vstup do Unie žádný zásadní a přímý vliv. Ale i zde je dobré, že bude možné snáze komunikovat a navzájem se inspirovat. Evropské křesťanstvo mělo odjakživa mezinárodní povahu. A to i v dobách, kdy většina ekonomických vazeb nevedla dál než za nejbližší obzor. Takže bychom měli na tuto tradici více a vědomě navazovat.


Jan Stříbrný, viceprezident České křesťanské akademie
Především mějme na paměti, že nejen geograficky, ale zejména civilizačně – ve smyslu politickém, hospodářském, kulturním, duchovním, náboženském – jsme Evropany po celá staletí. Avšak v minulém století jsme byli dvěma totalitními režimy celých 50 let izolováni od hlavního proudu evropského vývoje, a to na mnoha z nás zanechalo vážné stopy v podobě vnitřní nesvobody, nedostatku odůvodněného sebevědomí, narušení pravidel sociálního jednání, často i slušného chování.

Vstup do EU proto vidím především jako šanci pro každého vykročit ze svého strachu a pohodlnosti a v náročném prostoru mnohonárodní a názorově různorodé Evropy s odvahou nalézat sami sebe jako jednotlivci i národ. A co se týče křesťanů? Kdo jiný má tak bohaté zkušenosti s univerzálním společenstvím? Proč by na prvním místě měly stát obavy a odmítání místo oprávněné důvěry a naděje? Ze všech mediálních charakteristik, často spíš účelových nálepek, bych doporučoval vsadit na eurorealismus – tedy věcnost, otevřenost, zvídavost a solidnost.


Tomáš Svoboda, podnikatel
Celkově viděno, zdá se mi, že postupné otvírání Česka světu a smazávání hranic probíhá už tak dlouho a intenzivně, že formální datum připojení k EU nebude nijak citelné. Na letištích v zemích EU se budeme řadit do jiné fronty, ale to není nic životně důležitého.

Podnikám v oboru programového vybavení pro internet. Spolu se zvětšenými možnostmi exportu se každá firma bude setkávat i se zvýšenou konkurencí ze zahraničí. Koho to nezabije, toho to posílí. Velkou naději vidím v potírání všudypřítomné korupce u veřejných zakázek: silné cizí firmy snad budou schopné prosadit řádný průběh veřejných obchodních soutěží - a tím doufejme i rovné šance také pro české firmy. Ale naše česká schopnost obcházet zákony zde jistě připraví mnohé problémy.

1. května 2004 se česká republika stane oficiálně členem Evropské unie.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou