26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vstoupit do řeky radosti

18. 2. 2014

|
Tisk
|

Promyslet znovu, proč jsme církví a co má být naší prioritou, vyzývá nedávno do češtiny přeložená a vydaná apoštolská exhortace Radost evangelia. Papež přitom kritizuje církevní ztuhlost výrazy, které z Říma snad ještě nikdy nezazněly.

Vydání: 2014/8 Ad limina – do Věčného města k hrobům apoštolů, 18.2.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Františkova exhortace je církevní událostí prvního řádu

„Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: ‚Vy jim dejte jíst.‘“ František v celé exhortaci vybízí k tomu, aby církev byla církví pro druhé, církví, která vychází, která se vůči hříšníkům staví s otevřenou náručí, místo aby byla „kontrolorem milosti“, jak se přečasto děje. Kostely mají být veřejnosti otevřené, ale i dveře svátostí by neměly být z ledajakého důvodu uzavřené. Vždyť „eucharistie, byť představuje plnost svátostného života, není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých“. Církev nemá být celnicí, nýbrž otcovským domem.

Zatřást církví

Je docela příznačné, že text je signován právě na svátek Krista Krále (24. listopadu 2013), neboť vztah k Ježíši zde naprosto dominuje, přičemž celé psaní vyústí v úchvatnou modlitbu k Panně Marii, hvězdě evangelizace. Podle Františka má evangelizační působení církve mariánský styl, neboť „pokaždé, když pohlédneme na Marii, opět věříme v převratnou sílu něhy a lásky“. Téma něhy vůbec, zejména Boží něhy vůči nám, jeho dětem, prostupuje celým dokumentem.

Papež do něj svým osobitým způsobem zapracoval jak podněty z biskupské synody na téma Nová evangelizace (říjen 2012), tak konkrétní starosti o církev, které na něj doléhají. Exhortace má být čtena nejen biskupy, kněžími, jáhny a zasvěcenými osobami, ale i laiky, neboť těch je v církvi většina. Ostatně klerikalismus, jenž laiky vylučuje z jakéhokoli rozhodování v církvi, je zde odsouzen jako zlořád, který je nutno odstranit, a to už na úrovni farností. Celkově je patrné, jak se František snaží vést boj proti zbytnění církevní instituce, která přestává plnit svou pomocnou roli, neboť se zabydlela v sobě samé. „Vzývám Ducha Svatého a prosím jej, aby přišel obnovit církev, otřást jí a podnítit ji k odvážnému vyjití ze sebe, aby hlásala evangelium všem národům.“

Kroužky 
nad kázáním

Je dojemné sledovat, jak moc papeži záleží na kázání při nedělní mši. „Homilie je prubířským kamenem hodnocení, jak blízko je pastýř svému lidu a jak se s ním setkává.“ František si je vědom toho, že tu spočívá Achillova pata církevního zvěstování. „Víme totiž, že věřící (…) se často trápí podobně jako vysvěcení služebníci: jedni nasloucháním a druzí kázáním.“ Homilie je pro papeže dialog Pána s jeho lidem, vždyť „kazatel má nádherné a obtížné poslání sjednocovat srdce, která se milují: srdce Páně se srdci jeho lidu“. Papež zde dokonce navrhuje způsob, jak se mají kazatelé připravovat na svá kázání. „Nedělní čtení se v plné nádheře rozezní v srdci lidu, pokud se takto rozezněla nejprve v srdci pastýře.“ A nekoná-li se modlitební a studijní příprava na kázání, je to nezodpovědnost a duchovní zkáza. Natolik papeži záleží na nedělní homilii, že navrhuje, aby se kněží, jáhnové a laici pravidelně scházeli a společně nacházeli možnosti, jak učinit kázání přitažlivějšími. Dokážeme si představit takové kroužky ve své farnosti?

Jezuitská lekce

Toto zaujetí Božím slovem a jeho rezonancí v každé, i té nejposlednější farnosti činí z Františka reformátora, podobně jako z jeho patrona ve třináctém století. Současný papež není příliš zvědavý na formální projevy loajality vůči své osobě, ale především na niterné projevy příchylnosti k evangeliu. Ve svém textu vybízí k „odvaze být církví“, jak to kdysi vyjádřil český teolog Josef Zvěřina.

Podle Františka je nezbytné, aby se Boží slovo stávalo stále více srdcem veškeré církevní činnosti, ale nejen to. Také aby se naroubovalo na místní kulturu, neboť „křesťanství nedisponuje jediným kulturním vzorem“. Zde se dostává ke slovu jezuita, neboť tento řád stál vždy v popředí hlásání evangelia jiným, mimoevropským kulturám a propagoval inkulturaci evangelia, což se ne vždy v Římě setkávalo s porozuměním. Snad žádný jiný papež nevyjádřil tak jasně, že evangelium v evropském hávu nemůže být jen tak beze změny přeneseno do jiných kultur, neboť by to odporovalo samotné logice vtělení.

Arcibiskup ve frontě

František vystupuje v následující části své exhortace jako advokát chudých a zdůvodňuje, proč církev nemůže nenaslouchat jejich hlasům a nepomáhat jim. Vyzývá zde k odstraňování strukturálních příčin sociální nerovnosti, hovořit o „strukturálním hříchu“ bylo přitom typické pro teologii osvobození. Zdá se, že i z těchto teologických proudů se může církev něčemu přiučit. A činí tak 
– zejména příklonem k chudým a četbou evangelia z jejich perspektivy. V Latinské Americe, jakkoli je to nejkatoličtější kontinent vůbec, si katolická církev snad i vlivem tohoto teologického proudění už dávno na privilegovanou instituci nehraje.

Vzpomínám si, jak jsem měl před dvaceti lety možnost účastnit se se skupinou ekumenické mládeže bohoslužby, kterou sloužili v brazilském městě Caxias vedle Ria de Janeira latinskoameričtí a karibští biskupové. Poté jsme byli spolu s dalšími účastníky bohoslužby pozváni na oběd; stál jsem tehdy v té prosté hale dlouhou frontu těsně za arcibiskupem z Jamajky a diskutovali jsme bratrsky o problému interkomunia mezi evangelíky a katolíky. Měli jsme dost času, čekalo v té hale mnoho lidí, nikdo neměl žádná privilegia, muži i ženy bez ohledu na církevní funkce se řadili jeden za druhého podle toho, jak přišli. Z takového prostředí pochází František. Než byl zvolen papežem, chodil i jako kardinál do obchodu a vařil si sám. A vlastně proč ne?

Kde je tvůj bratr migrant?

Obzvlášť působivou papežovou výzvou je jeho starost o migranty. Snad i proto, že on sám z rodiny migrantů pochází.

Jde mu o to, aby země a obce, kam utečenci přicházejí, byly schopny a ochotny vytvářet nové syntézy. „Jak krásná jsou města, která přemáhají nezdravou nedůvěru, integrují odlišnosti a činí z takovéto integrace nový faktor rozvoje!“

Když následně hovoří o různých formách obchodu s lidmi, klade církvi otázku, zdali i v těchto lidech vidí bratry a sestry. „Netvařme se jakoby nic. Existuje spolupachatelství v mnoha podobách.“ A dodává: „V našich městech se zahnízdil tento mafiánský a scestný zločin a mnozí mají ruce zbrocené krví v důsledku pohodlné a němé spoluviny.“ Do této kategorie řadí František též případy nenarozených dětí. Pokud se zhroutí přesvědčení, že lidská bytost jako taková je posvátná, zhroutí se podle papeže i celá idea lidských práv.

Dále František pobízí církev k dialogu se státy, společností i jinak věřícími. Ve věci ekumenického dialogu žádá bez dalšího otálení více pohybu: „Pokud se soustředíme na přesvědčení, jež nás spojují, a budeme pamatovat na princip hierarchie pravd, budeme moci kráčet přímo k novým společným formám hlásání, služby a svědectví.“ V rámci pojednání o vztazích s islámem vyzývá František muslimské země k podpoře náboženské svobody pro křesťany – tak jako se muslimům dostává náboženské svobody v zemích s křesťanskou tradicí. Poučen rozruchem z řezenské přednášky o Mohamedovi a násilí v Řezně v roce 2006, tvrdí naopak, že autentický islám násilí nezná. Nejsem si zcela jist, jestli to lze říct takto jednoduše. Ale budiž.

Nám na míru

Z celé exhortace vyplouvá na povrch mimořádná Františkova zaujatost evangeliem a z toho plynoucí svoboda vůči vnějšímu ztvárnění tohoto vztahu. Týká se to i vykonávání papežského úřadu, v tomto směru v návaznosti na Jana Pavla II. Ten žádal o pomoc při hledání „způsobu, jak vykonávat primát, který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci“. Podle současného papeže však církev za oněch patnáct let v tomto směru učinila jen malý pokrok. Nadměrná centralizace nepomáhá, nýbrž naopak komplikuje život církve i její misijní dynamiku.

Papežovo zaujetí evangelizačním posláním je obzvlášť cenné v českém kontextu. Zdejší církev v posledním čtvrtstoletí rozvinula sice řadu pozoruhodných pokusů navázat se současným člověkem kontakt, ale pořád není dost jasně čitelná, chybí přímější tah na branku, týmovější práce, jednotící vize a poněkud i sebevědomí. Nechtěným obrázkem je i fakt, že se většina kostelů po listopadu 1989 uzavřela. Sice kvůli krádežím – to lze snadno pochopit – ale horší je, že se do značné míry jakoby uzavřela i církev sama a její mentalita. Velký zájem o Noc kostelů nicméně ukazuje, že sekulární společnost na určitou otevřenost církve čeká, že tu panuje duchovní hlad. Nebývalý zájem o papeže Františka v českých médiích to jen potvrzuje. Kdyby u nás bylo více evangelizačního étosu, bude se i mnohem méně hovořit o církvi jen v souvislosti s restitucemi a sexuální morálkou.

Pro současné trápení existuje sotva lepší první pomoc než tato papežova exhortace – nám ostatně ušitá na míru. Aby církev nežila jen v půstu bez Velikonoc a dokázala se i při všech protivenstvích radovat, je třeba především číst, žít, vykládat a hlásat evangelium. V něm máme totiž poklad, který zloději nekradou a mol a rez neničí. Pouze evangelium učiní církev skutečně svobodnou.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou