Už samotné slovo „puberta“ nahání mnoha rodičům hrůzu, a to často ještě předtím, než nastane. Jak ji „ustát“ a opravdu se jí máme tak bát? Nejen o tom jsme si povídali s dětským psychologem a psychoterapeutem Jaroslavem Šturmou.

 

Puberta k životu patří, proto není třeba se jí obávat.Ilustrační snímek Štefan Muráň

 

„Puberta, tedy dospívání, je zákonité období lidského života – je samozřejmé a přirozené, a proto není třeba se jí obávat,“ uklidňuje Jaroslav Šturma. Hlavní náročnost podle něj spočívá v tom, že se u dítěte děje hodně změn najednou – od tělesných přes duševní, rozumové až po sociální. Dítko najednou vstupuje do světa, který je pro rodiče méně přehledný, hůře kontrolovatelný, což vzbuzuje obavy. „Když se budeme někdy v nejistotě zamýšlet nad tím, co naši ratolest čeká, možná stojí za to si vzpomenout na vlastní dospívání a uvědomit si, že naši blízcí to museli přežít a že i my jsme to přežili. Takže je velká pravděpodobnost, že také naše děti z toho vyjdou se zdarem,“ doporučuje psycholog.

 

Potíží současných mladých lidí podle něj je, že se puberta rozprostřela do delšího časového období. Vlivem lepší výživy, rychlejšího vývoje, médií a počítačů i podnětů, které zaplavují mozek i mysl dítěte, můžeme o začátku puberty hovořit už po desátém roce věku, přitom v osmnácti mnozí mladí lidé ještě zdaleka nejsou dospělí: „Děti to mají mnohem těžší než před pár desetiletími, protože i svět kolem nich je složitější a celé to období je mnohem víc rozprostřené v čase. Samozřejmě je to hodně individuální – například když se podíváte do páté šesté třídy, najdete tam žáky, kteří mají ještě svůj dětský svět, i ty, kdo působí skoro dospěle, ale celý proces dospívání trvá mnohem déle. Dřív se hovořilo o maturitě jako o zkoušce dospělosti, ale to dnes úplně neplatí, protože se prodlužuje závislost na rodičích. Už se nestává, že by někdo v osmnácti dvaceti letech založil rodinu. Dospění ve smyslu zakončení adolescence se děje někdy kolem pětadvacátého roku, někdy až ve třiceti – a nakonec kolem sebe najdeme lidi, jimž je třeba padesát, ale ve smyslu plné zralosti bychom je za dospělé označit nemohli,“ podotýká Jaroslav Šturma s tím, že se tak rozevírají nůžky mezi tělesnou zralostí a zralostí duševní a následně sociální.

 

„Dospělý“, ale závislý

 

„Pro mladého člověka, který fyzicky vypadá jako dospělý, je skutečně těžké připustit si, že je v mnoha směrech závislý, živený rodiči. Chtěl by si nárokovat práva dospělého, ale není schopen převzít odpovědnost. Nemůže ještě volit, v restauraci mu neprodají pivo, nemá vlastní peníze, musí respektovat pravidla rodiny – proti tomu všemu se mladý člověk bouří,“ poukazuje psycholog a dodává, že je pro něj velmi nesnadné přijmout nerovnoměrnost svého vývoje a mít trpělivost se sebou i s ostatními. Na druhé straně není pro rodiče, kteří už by byli rádi, aby se jejich potomek choval zodpovědně, aby pomáhal, aby na něj bylo spolehnutí, snadné vyjít s „klackem“, který pro sebe vytyčuje práva dospělého, ale pokud jde o odpovědnost a povinnosti, chová se stále jako dítě.

 

Co tady pomáhá? Jaroslav Šturma radí: „Doufat, že to, co jsme do dítka vložili od početí do dvanácti let, je určitý pevný základ, který roste – a i když se momentálně ocitá v bouři, máme právo věřit, že v té zkoušce náš potomek obstojí, těžké období pomine a že napětí a neporozumění ustanou.“

 

Psycholog dále upozorňuje, že i psychologie je zdrženlivá, co se týče stanovení, co je, či není v pubertě normální. I když jsou rodiče naprosto zoufalí, mohou mít naději, že se vše zklidní – a nakonec to bude třeba i stabilnější než předtím. A přestože jsou mladí lidé v tomto období vůči rodičům odmítaví, mají na druhé straně extrémní citovou potřebu ze strany otce a matky. Ti by ale neměli prosazovat svou blízkost proto, že si myslí, že to je zapotřebí. Jaroslav Šturma doporučuje, aby rodiče byli taktně a citlivě k dispozici pro chvíle, kdy je potomek bude potřebovat. Aby jejich zásahy nezrcadlily jejich přání a potřeby, ale aby byli empatičtí vůči potřebám náctiletých. Což může být někdy velmi obtížné.