Volání po řádu a autoritě?
Vydání: 2021/40 Svatováclavská bazilika v novém, 27.9.2021, Autor: Jaroslav Šebek
Příloha: Perspektivy 40
Církev – národ – vlast. Trojčlenka, o kterou se i dnes opírají někteří zastánci autoritativních stylů vládnutí. Kdo se ale na této národovecké vlně sveze, může snadno skončit mezi těmi, kdo hlásají opak lásky k bližnímu.
Svatý Václav se stal v předvečer druhé světové války symbolem vůdcovství pro některé katolíky, kteří volali po vládě pevné ruky. Snímek ČTK
V současné době se opět v diskusích o politickém zapojení křesťanů ozývají hlasy, které obranu kulturních, hodnotových a náboženských tradic před progresivistickými liberálně-levicovými proudy spojují se silami, které se veřejně prezentují podporou autoritativních tendencí. V české historii se v případě prolínání katolických a autoritativních názorů nejedná zase o něco až tak nového, nová často nejsou ani témata, která se objevují. Příkladem jsou postoje, které projevovala část českých katolíků v meziválečné éře.
Poválečné hledání
Šok první světové války, který znamenal převrat dosud všeobecně přijímaných a sdílených hodnot, se promítl do našich poměrů dvojím způsobem. Na jedné straně přinesl poměrně silné vzedmutí antikatolické vlny. Souběžně s tím, samozřejmě i pod vnějším tlakem, byla v církevních kruzích promýšlena nová osnova, podle níž se bude katolicismus rozvíjet v nových podmínkách. Významnou roli při formulaci obnovného programu hrálo zejména katolické mládežnické hnutí, které se aktivně podílelo na změně vnitrocírkevního diskurzu v evropském kontextu a ovlivnilo i dění u nás. Mládež byla vždy revoltujícím prvkem, který se vymezoval vůči stávajícím pořádkům. Nejinak to bylo i po roce 1918, kdy navíc její chování ovlivnil fakt, že to byly děti války, které musely předčasně dospět bez vlivu otců. Tato zkušenost přispěla k ještě výraznější radikalizaci.
Za první republiky můžeme vidět příchylnost dospívajících jak na stranu levicového i pravicového extremismu, tak ale i směrem k rozvíjení katolické zbožnosti. Mladí katolíci se rozhodně stavěli proti tomu, aby víra byla jen povrchní, usilovali o to, aby se lidé nábožensky vzdělávali a formovali. Aktéři obnovných snah se považovali za strůjce katolické renesance, jež má obnovit všechny oblasti života. K nim počítali i politické uspořádání, s nímž byli nespokojeni. Proto právě u některých z nich nalezly oporu antidemokratické snahy. Nespokojenost vůči fungování demokratického systému se objevila v katolických periodikách již v první polovině 20. let, kdy se zrodila i jedna z nejvýraznějších kritických platforem na intelektuální bázi, totiž sdružení autorů kolem revue „Rozmach“. Zde hrál velmi významnou roli – zpočátku vedle Jaroslava Durycha – i středoškolský učitel a publicista Jan Scheinost, jenž se stává důležitou figurou pro šíření antidemokratických narativů i v pozdějším období.
Pod vlivem krize
Svatováclavské oslavy v roce 1929, připomínající milénium smrti svatého knížete, které proběhly za mohutné veřejné účasti a svým způsobem byly katolickým protipólem husovských oslav, se staly výrazným zlomem zejména, co se týká proměny sebereflexe a sebeprezentace církevního prostředí. Mohutná oslava národního patrona totiž podnítila katolické kruhy k obecnějším úvahám nad směřováním náboženského života na prahu nového desetiletí. Současně daly podnět k výraznější mobilizaci té části katolíků, která se s první republikou a její politickou kulturou příliš neidentifikovala. Pro ně byl sv. Václav jediným přirozeným vůdcem národa – a z toho pak odvozovali fakt, že vhodným modelem správy země by byla vláda pevné ruky, bez parlamentu a bez demokratických svobod. Velká hospodářská krize navíc ve svém důsledku přinesla propad příjmů, růst inflace a vysokou nezaměstnanost. Absence širší státní podpory upadajícímu hospodářství otevřela dveře radikalizaci širokých vrstev obyvatelstva, které postihl hospodářský propad, a tím pádem se rodila i krize politická. Optimismus z budoucího vývoje poměrů, který bylo možné vnímat při oslavách desetiletí existence státu, utrpěl těžkou ránu.
V této situaci začaly vznikat politické koncepty, jež kriticky hodnotily vývoj ve státě a přicházely s alternativami, a to včetně těch katolických. Propojenost dlouhodobějších vizí a aktuální politiky se promítla třeba do vzniku Mladé generace lidové strany, který podnítil známý politik a vydavatel Bohumil Stašek hlavně v Čechách. Její členové měli sbírat zkušenosti, které pak zúročí ve vyšších politických postech. Tiskovou platformou se stala „3. generace“, kde opět působil Scheinost, který po opuštění Národní obce fašistické hledal nové angažmá. V novém periodiku vymezil Scheinost poměrně velkou část polemice s liberální demokracií. Styl příspěvků do časopisu odrážel jeho předchozí názory. Budoucnost katolické církve se podle něho měla utvářet na zcela novém základě, kdy „útočnost myšlenková musí přijít s útočností organizační“. V časopise napadal i přílišnou provázanost křesťanství a demokracie, protože „dědictví Francouzské revoluce, demokracie a parlamentní liberalismus patří do starého železa“.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Jaroslav Šebek. Autor působí v Historickém ústavu Akademie věd ČR
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
