Vítr hvízdá v korunách bříz
Vydání: 2004/26 Moje první farnost, 1.9.2004, Autor: Jaroslav Someš
Vzácné setkání s Antonínem SlavíčkemPůvab a krásu české krajiny opěvovaly celé generace umělců - básníci svými verši, hudební skladatelé svými tóny a malíři barvami a štětcem. Právě mezi krajináři zaujímá jedno z čelných míst Antonín Slavíček (1870-1910). Jeho tvorba přerostla svou dobu, jeho význam přerůstá meze národní kultury. Jako žák Mařákův navázal na tradici realistické krajinomalby, přes velmi osobité pojetí impresionismu zamířil k oproštění výtvarného výrazu a k hledání vnitřního vztahu mezi člověkem a prostředím. Další vývoj umělcův byl však předčasně přerván tragickým osudem...
Přestože Slavíček patří k našim nejuznávanějším malířům, neměli jsme plných 43 let příležitost se s jeho dílem setkat ve větším rozsahu. Teprve letos můžeme opět zhlédnout reprezentativní výběr z jeho tvorby, jak jej Galerie hlavního města Prahy představuje veřejnosti až do 5. září ve výstavních sálech Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze 1. Autorskému kolektivu v čele s kurátorkou Janou Orlíkovou se tu podařilo shromáždit přes 250 pláten z veřejných i soukromých sbírek. Chronologické uspořádání expozice je doplněno dokumentárním materiálem (především citáty z korespondence), v němž se odrážejí umělcovy dramatické životní osudy.
Nejstarší obrazy Slavíček namaloval ani ne dvacetiletý, a přesto v nich už cítíme mimořádný smysl pro postižení atmosféry prostředí - jde o díla čerpající z pobytů na Okoři a také v Polabí (ve Staré Boleslavi byl totiž malířův strýc proboštem). V pozdějších letech patří k jeho oblíbeným námětům krajinné motivy z Veltrus, Luhačovic, Orlických hor, Táborska, a zejména z Českomoravské vysočiny (obrazy z okolí Kameniček patří k jeho nejznámějším dílům vůbec). Cesta do Paříže v roce 1907 se nijak výrazněji v umělcově tvorbě neodrazila, to už spíš návštěva Dubrovníku o dva roky později. Ruku v ruce s pozorností věnovanou české krajině sledoval Slavíček také proměny tváře své rodné Prahy. V řadě drobných olejů zachytil melancholickou náladu pražských parků i staroměstských zákoutí (často ještě před zásahy asanace), mezi jeho stěžejní plátna patří panoramata Praha od Ládví a Praha z Letné a v závěru svého života se vracel znovu a znovu k práci na nedokončených monumentálních obrazech Staroměstské náměstí a Katedrála sv. Víta.
Sám se za impresionistu nikdy nepovažoval, přesto způsob, jakým ve svém díle pracoval se světlem a barvou, je plně souměřitelný s tehdejšími trendy evropského impresionismu. Nešlo mu jen o prostý pohled na partii krajiny či města. Dokázal - jako jediný z českých umělců své generace - zachytit také vzduch, který se nad ní vznáší, a světlo, které ji prostupuje. Na jeho obrazech se v lese mezi stromy třpytí „zlaté dukáty“ slunečních paprsků, z nábřežní promenády zavane sychravost deště, červené venkovské střechy dýchají výhní letního slunce. Dokonce téměř slyšíš, jak šustí kola hrkotavého povozu v podzimním spadaném listí nebo jak hvízdá vítr v korunách bříz. Působivost Slavíčkova díla - obzvlášť ve větším celku - je proto uchvacující. Jeho současná výstava je jednou z hlavních kulturních událostí letní Prahy.
Antonín Slavíček: slunce v lese, 1898
Sdílet článek na:Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
