Víra ve věčnost jako berlička?

Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor: Václav Vacek

Vybavuji si modlitbu jedné muslimské poustevnice: "Bože, sloužím- li ti pro naději, že dojdu do ráje, zakaž mi tam vstoupit, sloužím-li ti ze strachu před peklem, uvrhni mě do plamenů jeho ohně, ale sloužím-li ti pro tebe sama, neodmítni mě, abych směla patřit na tvou tvář."

Znám a obdivuji lidi ušlechtilé, kteří s ničím po smrti nepočítají. Budují manželství a dobře vychovávají děti. Jsou solidární, mají sociální cítění, citlivé svědomí a úctu k životnímu prostředí. Zvolili si naprosto nezištně věrnost životu. Na strom, kámen, zvíře je spolehnutí až do konce; to jen člověk dostal svobodu rozhodování. Někdy si dokonce říkám: "Zrušme věčnost, a ukáže se čistá nezištnost a ušlechtilost." Na druhou stranu vděčně přijímám naději, že existuje někdo, kdo všechnu ušlechtilost ocení. Těžko bych nesl osud těch mnohých strašně ponížených, těch, kterým se život nevydařil tak, jak toužili. Netěšilo by mě bohatství, současně odepřené jiným. Nadnáší mě naděje, že se Bůh nevzdá svých plánů a dovede nás do ráje. Těším se, jak mnoho lidí rozkvete na věčnosti do netušené krásy, když tady byli znevýhodněni nebo prohráli svůj život - třeba lotr po pravici. Někteří tvrdí, že víra ve věčnost je berlička. Proč ne. Já se neodříkám žádné posily a radosti, kterou mi dává Bůh. Jsem-li bohatší o naději, že všechno má smysl, pak mohu tím spíše věnovat svou energii službě životu.

VÍTAJÍCÍ BŮH
Pokud jsem někde vítán, je mi dobře. Poznávám-li navíc, že jsem vítán Bohem, mám o důvod k radosti ze života víc než ten, kdo žije s pocitem, že je tu jen náhodou. Je-li Bůh tak veliký, že mu žádný člověk není malý, hned mi život jinak voní. Mnoho lidí dnes například neuspořádá svým blízkým pohřeb. Bojí se myslet na velikou ztrátu. Neodvažují se pozvat přátele na pohřeb, aby jim nepřivodili další smutnou chvíli. Už ani neumějí plakat s druhými. Nevím, kolik v sobě nevěřící v posmrtný život nosí naděje. Nevím, jak se dokážou bez této naděje vyrovnat se smrtí drahého člověka. Někteří se snaží smrt jakoby nevidět, ale je to řešení? Mně víra dodává odvahu překonat strach ze smrti a jejích "nepříjemných otázek".

CO S ŽIVOTNÍ PROHROU?
Moc se mi zamlouvá, že se nás Bůh pořád (na zemi i na nebi) ptá: "Jakpak se ti líbí život?" A někdo třeba řekne: "Jo, bylo to pěkný, ale jednou jsem se namazal a zabil jsem v autě děcko. Od té doby mně všechno zhořklo." A Bůh odpovídá: "Je pravda, že jsi zabil, ale ještě jsem tu já. A já jsem se toho případu ujal. Děcko dostalo možnost dorůst jinde. A možnost růstu máš i ty." "Jé, to bych tedy rád přispěl nějak k životu, třeba bych sázel 200 let lesní stromky, nebo mně nech třeba zametat nebeský dvůr..." "Tak pojď žít. Těš se ze života a snaž se být užitečný!" Známe případy, kdy nad zločincem stojí bezradně soudce, vyšetřovatel, psycholog, psychiatr, pedagog a kněz. A shodnou se na tom, že provinilec je natolik poškozen druhými (třeba z mládí) a natolik zabředl do zla, že nemáme možnosti a sílu jej získat pro dobro. Ovšem i v tomto případě lze doufat, že až ten člověk uvidí krásu Boží tváře, začne litovat, že prohrál život. A v té chvíli už je otevřen lásce Boží, která dokáže víc než ta naše. Je-li tedy vše výše uvedené pravda, pak naše touha po životě, porozumění a blízkosti není marným a mučivým přáním, nýbrž pobídkou. Život pak má smysl, nemusím tápat. A svůj podíl zla ve světě vědomě chci snižovat na co nejmenší míru.

Neutíkat snivě do budoucnosti a zároveň vnímat přítomnost věčnosti jako nedozírnou hlubinu probíhajícího okamžiku.

Snímek Dalibor Blažek

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 6 7. – 13. února 2023

V Praze začala evropská synoda

„Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý, shromážděni ve tvém jménu.“ Slovy starobylé modlitby „Adsumus“, která od začátku doprovází společnou synodální cestu církve,…

celý článek


Přestaňte drancovat Afriku

„Chci dát hlas těm, kteří ho nemají,“ vysvětlil papež svou šestidenní cestu do Konga a Jižního Súdánu (31. ledna až 5. února), kde mluvil ostře o problémech kontinentu,…

celý článek


Někdy pláču i s rodiči

O svém trápení v nemoci si potřebují povídat nemocné děti, ale hlavně jejich rodiče. K tomu slouží mimo jiné nemocniční kaplani. V několika nemocnicích tuto službu…

celý článek


Rutina, kterou potřebujeme

Národní týden manželství, který začíná 13. února, má jako letošní motto „manželské kontrasty“. Zkusili jsme se proto podívat na jeden z nich: všední versus nevšední.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay