26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Víra, rozum a univerzita

3. 10. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/40 Cizinci v české církvi, 3.10.2006

Příloha: Perspektivy

Rozsah textu nám nedovoluje uveřejnit jej v úplnosti. Proto předkládáme výtah (jeho rozsah odpovídá dvěma třetinám původního textu). Východiskem nám byl překlad, který pořídil pro českou sekci Rádia Vatikán Milan Glaser (www.radiovaticana.cz). Ústředním tématem přednášky je vztah rozumu a víry. Autor vzpomíná, jak jej vnímalo univerzitní prostředí v době, kdy v něm působil (od roku 1959). Záhy se dostává k historické retrospektivě, která má posloužit jako ilustrace. Tato pasáž vyvolala nevoli muslimského světa; uvádíme ji v plném rozsahu. (Red.)
Před půlstoletím, v době starých univerzitních pořádků a omezené technické vybavenosti, byla vzájemná komunikace akademické obce bezprostřednější, což platilo – přes všechnu specializaci – i o profesorském sboru. Všichni cítili, že tvoří jeden celek, působí v rámci jednotného rozumu a sdílejí odpovědnost za jeho správné užívání. Součástí tohoto celku, universitas scientiarum, byly i teologické fakulty zkoumající rozumnost víry. Ani projevy radikálního skepticismu nenarušily soudržnost univerzitního světa a jeho přesvědčení, že je rozumné tázat se po Bohu za pomoci rozumu, sdíleného i těmi, kdo se k víře nehlásili.

***

Theodor Khoury uvádí dialog učeného byzantského císaře Manuela II. Paleologa (kolem 1391) s jistým perským učencem o křesťanství a islámu a jejich pravdě. Zaznamenal jej asi sám císař, neboť jeho úsudky jsou rozvedeny podrobněji než odpovědi perského vzdělance. Dialog se věnuje struktuře víry v Bibli i Koránu a zejména obrazu Boha a člověka. Jeden argument – v celku dialogu okrajový – se přímo týká vztahu víry a rozumu. Císař se dotýká džihádu (svaté války). Věděl, že jistá súra praví: „Ve věcech víry žádný nátlak.“ Je to jedna z počátečních súr, kdy Mohamed ještě neměl moc a byl ohrožován. Císař však znal i pozdější směrnice o svaté válce, začleněné do Koránu. Obrací se na svého partnera s ústřední otázkou po vztahu mezi náboženstvím a násilím a říká: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a najdeš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho pokyn šířit mečem víru, kterou hlásal.“ Císař pak vypočítává důvody, proč je šíření víry pomocí násilí nerozumné. Násilí je v rozporu s přirozeností Boha a s přirozeností duše. „Bůh si nelibuje v krvi; nejednat podle rozumu, syn logo, je protikladem přirozenosti Boha. Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce proto přivést někoho k víře, potřebuje schopnost dobře mluvit a správně usuzovat, nikoli používat násilí a hrozby. K obrácení rozumné duše není nutné zacházet se svou rukou, ani se zbraněmi ani žádným prostředkem, který vyhrožuje druhé osobě smrtí...“
Zásadním argumentem proti násilným konverzím je tvrzení, že nejednat podle rozumu protiřečí Boží přirozenosti. Khoury to komentuje: císaři, vyrostlému v řecké filozofii, je to zřejmé. Pro muslimskou doktrínu je však Bůh absolutně transcendentní. Jeho vůle není vázána na žádnou naši kategorii, možná ani na rozumnost. Khoury cituje francouzského islamologa Arnaldeze, který poukazuje na to, že Ibn Hazn sahá až k prohlášení, že Bůh prý není vázán ani svým vlastním slovem a nic jej nezavazuje zjevovat nám pravdu. Kdyby to byla jeho vůle, člověk by prý měl praktikovat i modloslužbu. Zde – v porozumění Bohu, a tedy v konkrétním uskutečnění náboženství – se otevírá dilema, které nás dnes oslovuje velmi bezprostředně: Je přesvědčení, že jednat proti rozumu koliduje s přirozeností Boha, pouze řecká myšlenka, anebo platí vždy a samo sebou? Myslím, že v tomto bodě se ukazuje hluboká shoda mezi tím, co je řecké v nejlepším smyslu, a tím, co je víra v Boha na biblickém základě.

***

Apoštol Jan začal Prolog svého evangelia upraveným veršem knihy Genesis: „Na počátku bylo slovo (logos).“ Právě toto slovo užívá císař: Bůh jedná podle logos. Logos znamená zároveň rozum i slovo – rozum, který je tvůrčí a schopný sdílet se právě jako rozum. Jan nám tím daroval závěrečné slovo biblického pojmu Boha; slovo, v němž všechny cesty biblické víry, často únavné a křivolaké, dosahují svého cíle, nacházejí svou syntézu. Na počátku byl logos, a logos je Bůh, říká evangelista. Setkání biblického poselství s řeckým myšlením nebyla náhoda. Když se Pavlovi zavřely cesty do Asie, uslyšel ve snu prosbu: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ (Sk 16,6-10). Lze v tom vidět projev nezbytnosti sblížit biblickou víru a řecké tázání. Toto sbližování víry a rozumu lze vytušit už z příběhu o hořícím keři. Tajemné jméno Boží, které odlišuje tohoto Boha od všech božstev a tvrdí pouze jeho existenci, je vlastně popřením mýtu. Je to analogie pokusu Sokratova, vlastně určitý druh osvícenství, jenž se distancuje od božstev, která jsou pouhým dílem lidských rukou (Ž 115). Setkávání biblické víry s tou lepší částí řeckého myšlení se pak projevilo v pozdní sapienciální literatuře a v řeckém překladu Starého zákona - Septuagintě. Byl to důležitý krok dějin Zjevení, který měl pro zrod křesťanství a jeho rozšíření zásadní význam. V podstatě se jedná o setkání mezi vírou a rozumem, mezi autentickým osvícenstvím a náboženstvím. Když tedy Manuel II. vycházel ze spojení křesťanské víry a helénistického myšlení, mohl si dovolit i tvrdit: Popírat Logos odporuje Boží přirozenosti. - Poctivě je třeba říci, že v pozdním středověku se v teologii objevily tendence, které tuto syntézu mezi řeckým a křesťanským duchem oslabily (Duns Scotus se svým voluntaristickým pojetím Boha) a přiblížily se těm, které zastával Ibn Hazn. Mohly vést až k obrazu svévolného Boha, který není vázán pravdou a dobrem. V protikladu k tomu se víra církve vždycky držela přesvědčení, že mezi Bohem a námi existuje opravdová analogie, v níž jsou nepodobnosti větší než podobnosti, ne však do té míry, že by tu analogii zrušily. Bůh se nestává více božský tím, že ho posuneme daleko od nás do zcela neproniknutelného voluntarismu, ale opravdu božský je onen Bůh, který se ukázal jako Logos plný lásky.

***

Toto vnitřní sblížení biblické víry a filozofické tázavosti řeckého myšlení je fakt zásadní důležitosti i z hlediska všeobecných dějin, který nás zavazuje i dnes. Proto nepřekvapuje, že křesťanství, přes svůj původ a rozvoj na Východě, vtisklo nakonec historicky rozhodující stopu Evropě. Lze to říci i obráceně: toto setkání vytvořilo Evropu a zůstává základem toho, co lze právem nazývat Evropou.
Proti tezi, že kriticky očištěný řecký odkaz je součástí křesťanské víry, bývá stavěn požadavek, který začíná od počátku novověku dominovat teologickému bádání: program dehelenizace. Proběhl ve třech vlnách. (1.) Nejprve se ohlásil v postulátech reformace 16. století. Reformátoři se v rámci tradic teologických škol ocitli před otázkou systematizace víry podmíněné filozofií, tedy způsobem myšlení, který na víře nezávisel. Ta se už nejevila jako živé slovo, ale jako element zasazený do filozofického systému. Princip Sola Scriptura proto hledá prvopočáteční formu víry, která je původně přítomná v biblickém Slovu. Metafyzika se jeví jako cosi jiného, od čehož je třeba víru osvobodit, aby se mohla vrátit a stát se sama sebou. – I. Kant se svým tvrzením, že myšlení je třeba odložit, aby byl dán prostor víře, postupuje podle zásad tohoto programu s radikalitou, kterou ani reformátoři nepředvídali. Zakotvil tak víru pouze v praktickém rozumu a upřel jí přístup k celku skutečnosti.
Liberální teologie 19. a 20. století (Harnack) přinesla (2.) další vlnu dehelenizace. Za mých studií působila i v katolické teologii. Východiskem jí bylo Pascalovo rozlišení mezi Bohem filozofů a Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. Čím se lišila od té předchozí? Ústřední myšlenkou Harnacka je návrat k prostému člověku Ježíši a jeho jednoduchému poselství, které by mělo předcházet veškerým teologizacím. Toto poselství mělo představovat vrchol náboženského vývoje lidstva. Ježíš se prý rozešel s kultem ve prospěch morálky. Účelem jeho poselství je sladit křesťanství s moderním rozumem, a tak je osvobodit od zdánlivě filozofických a teologických elementů, jako je víra v Kristovo božství a Trojici. Historicko-kritická metoda výkladu Nového zákona pak nově systematizuje teologii v univerzitním světě: teologie je podle Harnacka něčím podstatně historickým, a proto přísně vědeckým. Na Ježíšovi zkoumá za pomoci kritiky takříkajíc výraz praktického rozumu. V pozadí působí novověké sebeomezení rozumu, jehož klasickým vyjádřením jsou Kantovy „kritiky“, které byly mezitím dále radikalizovány v myšlení přírodních věd.

***

Tento moderní pojem rozumu se zakládá na syntéze platonismu (kartezianismu) a empirismu, potvrzené navíc i úspěchem techniky. Z jedné strany se předpokládá matematická struktura hmoty, její vnitřní racionalita (tj. platonský prvek v novověkém pojetí přírody). Z druhé strany jde o funkční použitelnost přírody pro naše účely, kde rozhodující jistotu poskytuje pouhá možnost kontroly pravdy či omylu pomocí experimentu. - Pouze typ jistoty odvozený ze součinnosti matematiky a empirie nám dovoluje mluvit o vědeckosti. Co si činí nárok na vědeckost musí vyhovět tomuto kritériu. Usilují o to i vědy, které se zabývají lidskými záležitostmi (historie, psychologie, sociologie, filozofie...).
Tato metoda jako taková vylučuje problém Boha, protože jej ukazuje jako problém nevědecký nebo předvědecký. Tím se však ocitáme před zúžením rozsahu vědy a rozumu. Ve světle této perspektivy a ve snaze pěstovat teologii jako „vědeckou“ disciplínu by z křesťanství zbyl jen ubohý zlomek. Toto zúžení však poznamenává i samotného člověka, neboť typicky lidské otázky jako „odkud“ a „kam“, otázky náboženství a étosu, nemají místa v prostoru toho rozumu, na němž staví „věda“, a musí být odkázány do oblasti subjektivity. Subjekt rozhoduje na základě svých zkušeností o tom, co se mu jeví nábožensky udržitelné, a jeho vědomí se tak stává jedinou etickou instancí. Tím se však étos a náboženství ocitají v oblasti osobní diskrétnosti a ztrácejí sílu vytvářet společenství. To je pro lidstvo nebezpečná situace: konstatujeme to v různých patologiích, které nutně musí propuknout, je-li rozum zúžen natolik, že se jej otázky náboženství a étosu už netýkají. Co pak zbývá z pokusů konstruovat etiku na poznatcích evoluce, psychologie či sociologie, je nedostatečné.

***

Ještě je třeba zmínit se (3.) o vlně dehelenizace, která se šíří nyní. Při úvahách o setkání různých kultur slýcháme, že syntéza s helénismem uskutečněná starověkou církví je prý první inkulturace, která by neměla být pro ostatní kultury závazná. Ty by měly mít právo vrátit se zpět až k místu, které předcházelo oné první inkulturaci, aby bylo odhaleno jednoduché poselství Nového Zákona, a to pak inkulturovat v příslušných prostředích. Není to úplně zcestné, je to však nepřesné. Nový zákon byl totiž napsán řecky a nese v sobě kontakt s řeckým duchem. Ve formačním procesu starověké církve určitě existují prvky, které nemají být zahrnuty ve všech kulturách. Ale ta základní rozhodnutí, která se týkají vztahu víry a tázání lidského rozumu, ta jsou součástí víry samotné.

***

Tento pokus o kritiku moderního rozumu z jeho vnitřku neznamená, že máme odmítnout novověká přesvědčení a vrátit se před osvícenství. Co je v moderním vývoji ducha platné, to si zaslouží uznání: za velkolepé možnosti, které se otevřely člověku, jsme vděčni. Étosem vědeckosti je ostatně vůle k poslušnosti pravdě, tedy postoj, který je součástí zásadního rozhodnutí křesťanského ducha. Čili nejde mi o návrat, ani o negativní kritiku, ale o rozšíření našeho pojetí rozumu a jeho užívání. Přes všechnu radost z možností člověka vidíme i hrozby, které z nich plynou. Proto se musíme ptát, jak je zvládnout.
Dokážeme to pouze tehdy, pokud se rozum a víra nově spojí; pokud překonáme sebeurčující limitaci rozumu pouze na to, co je ověřitelné experimentem, a znovu se nám otevře celý jeho dosah. V tomto smyslu teologie, tj. tázání po důvodu víry, má mít své místo na univerzitě i v širokém dialogu věd. Pouze tak se staneme schopnými pravého dialogu kultur a náboženství, který tak naléhavě potřebujeme. V západním světě široce dominuje mínění, že pouze pozitivistický rozum a z něho odvozené formy filozofie jsou univerzální. Hluboce náboženské kultury světa však vidí právě v tomto vylučování božství z univerzálnosti rozumu útok na jejich nejniternější přesvědčení. Rozum, který je hluchý k božství a odkazuje náboženství do oblasti subkultur, je neschopný vstoupit do dialogu kultur.

***

Moderní rozum, vlastní přírodním vědám a s jeho vnitřním platonským prvkem, v sobě nese - jak jsem snažil dokázat - otázku, která jej přesahuje i se všemi jeho metodickými možnostmi. On sám musí přijmout racionální strukturu hmoty a korespondenci mezi naším duchem a racionálními strukturami působícími v přírodě jako faktický údaj, na kterém se zakládá jeho metodický postup. Avšak otázka po důvodu tohoto faktického údaje existuje a musí existovat a přírodní vědy ji musí svěřit jiným úrovním a způsobům myšlení – filozofii a teologii. Naslouchání zkušenostem a přesvědčením náboženských tradic lidstva, zejména křesťanské víry, představuje pro filozofii (a jiným způsobem i pro teologii) zdroj poznání. Odmítat jej by znamenalo nepřijatelně zúžit naše naslouchání i odpovídání.
Když Sokrates a Faidón probrali mnohé mylné filozofické názory, Sokrates řekl: „Bylo by docela srozumitelné, kdyby někdo z důvodů roztrpčenosti nad tolika omyly nenáviděl po zbytek života každý rozhovor o bytí a pohrdal jím. Ale tak by ztratil pravdu o bytí a utrpěl by velkou škodu.“ - Západ je už dlouho ohrožován touto averzí k základním otázkám rozumu a může tím utrpět jen velkou škodu. Odvaha otevřít se celé šíři rozumu, neodmítat jeho velikost, to je program, s nímž teologie usilující o reflexi biblické víry vstupuje do přítomnosti. „Nejednat podle rozumu (s rozumem, rozumně) je v rozporu s přirozeností Boží,“ řekl svému perskému partnerovi v rozhovoru Manuel II. a vycházel přitom z křesťanského obrazu Boha. K této obrovské šíři rozumu zveme v dialogu kultur naše partnery. Nacházet jej stále znovu je velkým úkolem univerzity.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou