Víra musí uzrát
Vydání: 2005/7 Usmíření s církví, 8.2.2005, Autor: Amina Mnasria
Příloha: Doma
O potřebě mezináboženského dialogu nás stále znovu ubezpečuje Jan Pavel II. i další významní církevní představitelé. Dialog mezi křesťanstvím a islámem patří k těm nejožehavějším a proto i nejpotřebnějším. Podívejme se tedy na příběh české muslimky Aminy.
Dříve jsem nepřemýšlela nad tím, že jednou můj život skončí. Brala jsem jako fakt, že každý prostě jednoho dne zemře a je konec - nedá se s tím vůbec nic dělat. Obávala jsem se jen smrti své maminky. Ačkoli byla naše rodina ateistická, rodiče mně odmalička vštěpovali respekt k morálním hodnotám, které jsem automaticky přijala za své - nelhat, nekrást, být vnímavá k druhým, mít sociální cítění apod. Vlastně jsem postupně dozrávala k víře, ale to mohu říci zpětně až dnes. Jenže nejprve jsem si vzala ateistu, se kterým mám dva syny. Teprve po deseti či patnácti letech našeho manželství jsem začala přemýšlet o tom, že ačkoli jsem vstřícná, tolerantní a dělám dobré věci, můj život je stále jaksi neutěšený. Muž byl alkoholik a soužití s ním bylo těžké. Ptala jsem se, proč za své dobro stále dostávám jen zlo. Byla jsem zoufalá a nevěděla, co mám dělat. Manžel mi nakonec vlastně situaci ulehčil, protože si našel jinou ženu a manželství skončilo. Zůstala jsem sama s dětmi a začala se cítit opuštěná. Jednoho dne jsem před usnutím zvedla oči a začala jsem někoho - ačkoli jsem ještě tehdy nevěděla koho - prosit, aby mi pomohl ke šťastnému životu a odvrátil můj tíživý smutek a prázdnotu. Dělala jsem to neúnavně každou noc. Vždy před usnutím jsem „někomu“ říkala: „Pomoz mi, prosím!“ Asi měsíc poté se mi začal život určitým způsobem měnit.
Protože jsem na tom nebyla po rozvodu finančně dobře, rozhodla jsem se, že jeden z pokojů ve svém bytě pronajmu. Nakonec jsem přijala do podnájmu muže z Tunisu. Ten okamžitě zaplatil dopředu na celý měsíc, takže jsem mohla splatit nutné výdaje. Tehdy mně velmi pomohl. Byl zcela jiný než muži, co jsem do té doby poznala - velmi pracovitý, tichý, nepil, nekouřil, nechodil do hospod, dbal o pořádek, sám si pral a vařil. Jedna věc mě ale na novém podnájemníkovi udivovala. Každý den bylo i přes skleněné dveře jeho pokoje vidět, jak se sklání k zemi a zase se zvedá. Nevěděla jsem, co to znamená. Domnívala jsem se, že asi každý večer cvičí, aby měl kondici. Nedošlo mi, že se modlí.
V té době jsem občas pila víno. Přišla kamarádka a nalily jsme si skleničku. Jenže jsem alkohol příliš nesnášela a druhý den mně bolela hlava. Můj „tajemný“ podnájemník za mnou ráno přišel, uvařil mi kakao a vysvětloval, že nemusím pít alkohol. Začal mně postupně ukazovat jiný způsob života. Poznala jsem, že je zajímavým mužem a že dokáže být veselý i bez alkoholu. Postupně mi povídal o islámu a zapůjčil i několik knih. Já je přečetla a začala najednou uvažovat jinak – o sobě i svém nájemníkovi. Zjistila jsem, že je velmi pokorný, pozorný, zásadový a že toto chování vychází z jeho víry. Sama jsem v sobě odkryla víru a poznávala, že jsem ji vlastně měla v sobě již dávno - jenom byla uvnitř a já o ní nevěděla. Onen muž v podnájmu se nakonec stal mým manželem. Zpočátku jsem měla trochu problém s mými dětmi, maminkou i bratrem. Všichni mi totiž svatbu s muslimem rozmlouvali. Prý si ho nemám brát, protože mě odveze do Tunisu a v životě se už nevrátím, že budu bita a někde mě zavře. Moji příbuzné mě zásobovali různými výstřižky z novin s příběhy žen, které si vzaly muslima a nedopadly dobře. Měla jsem v sobě vzdor a ptala se, proč v tisku také nepíšou o té většině žen, které se mají v muslimských rodinách velmi dobře. Sama jsem byla přesvědčena o manželově dobrotě, o tom, že mi nemůže nikdy ublížit. Také jsem již věděla, že pravý muslim nikdy druhým neubližuje. Manžel byl a stále je zcela jiný než můj první muž. Velmi ctí ženu. Když jsem s ním jela do Tunisu, klekl si před svoji babičku a maminku a políbil jim ruce. V islámu je totiž žena-matka v „žebříčku úcty“ hned na druhém místě za Alláhem. Muslimové nechápou, jak někdo může být ke své matce neuctivý. Svým chováním si nakonec manžel získal celou moji rodinu a postupně se i oba dva synové stali muslimy.
Dnes je pro mně přirozené Stvořiteli v pokoře děkovat a modlit se k němu. Moje srdce se začalo otvírat. Vážím si každé maličkosti. Strach ze smrti pominul. Dnes vím, že život jí nekončí. Přála bych si, aby lidé opustili všechny předsudky o muslimech. Bůh je jen jeden a je pro všechny. Sdílet článek na:
