Víra mi začala odpovídat na mé otázky
Vydání: 2004/49 Dělat něco zadarmo?, 30.11.2004, Autor: Kateřina Beščecová
Se Simonou Postlerovou jsem se sešla v jejím bytě v Praze na Vinohradech. Byli tam všichni: děti Jana Magdalena a Damián i jejich tatínek, kytarista Zdeněk Hrášek. Jen kočka Františka přede mnou někam zalezla. Náš rozhovor očividně zaujal i děti, které se do maminčina povídání zaposlouchaly a občas ji doplnily. A když jsem odcházela, našla se nakonec i Františka.
Váš syn Damián byl letos u prvního svatého přijímání. Zavzpomínala jste i vy na to své? Kolik vám vlastně bylo?
Ano, byl u přijímání, to máte pravdu (neskrývá své překvapení, že o tom vím). Musím říct, že je z toho nadšen. Já se nechala pokřtít v dospělosti, ve svých 26 letech, a k prvnímu svatému přijímání jsem šla jako velká.
Jaká byla vaše cesta k víře? Kdo vás k Bohu přivedl?
V podstatě to začalo už v pubertě. Byla jsem taková bez cíle, nervózní, ze všeho vyplašená. Uvědomovala jsem si, že život jednou skončí a měla jsem deprese z té nicoty. Začala jsem si klást otázky po smyslu života a došla jsem k tomu, že je nemožné, aby život skončil a aby po něm už nic nebylo. Odpovědi jsem nacházela v sobě i skrze některé hluboké a zajímavé divadelní hry, například od Dostojevského. Po studiu na DAMU jsem přišla do Národního divadla. Na ty doby vzpomínám s velkou láskou. Potkala jsem se tam se staršími herci, jako byli třeba pánové Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, Vladimír Ráž... A tam jsem se seznámila i se svým mužem, kytaristou. Chodil mezi nás, povídali jsme si o všem možném. Ještě jsem ho pořádně neznala, ale všechny ty moje otázky vždycky dřív či později vyšly najevo. On už byl věřící, což jsem netušila, a ty mé pochybnosti vycítil. Začali jsme si spolu povídat a diskutovat, začal mi pomáhat s nacházením odpovědí. A po nějaké době následoval křest a po něm svatba.
Dá se tedy říct, že nalezení víry pro vás v tomto ohledu byla podáním pomocné ruku?
Důležité je, že mi víra začala odpovídat na řadu otázek. Jsem člověk, který hledá řád, a v tomto ohledu mi víra pomohla. Ze začátku jsem pocítila opojení, že se nemusím ničeho bát. Že se mohu vložit do Božích rukou. Ale je to zároveň velmi těžké a chce to vnitřní odvahu.
Často se píše, že jste vyrůstala v bohémské rodině - oba rodiče byli herci, bratr vlastně taky. Jak vaši konverzi přijali?
Řekla bych spíš v umělecké rodině. Nebyl u nás nějaký divoký život. Volnost sice byla, ale ne anarchie. Jak mou víru přijali rodiče, vlastně sama nevím. Nerada bych o tom mluvila. S tatínkem jsme si vždycky povídali na úrovni filozofie, a to bylo moc fajn, shodli jsme se na nadpřirozenu, ale dál jsme spolu nedošli.
Nakolik ovlivnilo prostředí, ve kterém jste vyrůstala, vaši hereckou dráhu?
Mým cílem nebylo dělat herectví. Na medicínu nebo na práva jsem prospěch neměla, občas byla i nějaká trojka, ale v podstatě mě bavilo všechno. Herectví ovlivnili naši zkrátka tím, že byli. Odrazovalo mě jen to, když jsem viděla, že se musejí hodně ohánět, aby zajistili živobytí, takže nebyli moc doma. Často mi bylo smutno a cítila jsem se sama. Herectví mě ale začalo strašně bavit a byla jsem přešťastná, když jsem se dostala na DAMU. Nebrala jsem to, jako že budu herečka, že budu možná slavná (byť i to k tomu patří), ale zdědila jsem po tátovi vztah k umění, přemýšlení o něm, hledání významu role, hry...
Vaše současná rodina působí velmi spořádaně a vzorně. Snažíte se dětem vykompenzovat to, jak jste kdysi sama strádala?
Jsou také dny, kdy mě děti moc nevidí - když točím inscenaci, jsem třeba čtrnáct dní pryč, večer ještě hraju v divadle... (nakloní se k Damiánovi) Damiánku, co myslíš, je maminka hodně často pryč? Je ti někdy smutno? (Damián vrtí hlavou: „Nenene, moc ne, je to normální.“) Je fakt, že je beru do divadla, už tam mají i kamarády, dívají se na představení, pak si je společně vysvětlujeme a rozebíráme.
Vy jste důkazem toho, že když člověk pochází z hereckého prostředí, chtě nechtě sám k herecké dráze směřuje. Jak na tom jsou vaše děti?
Teď jsou ještě malé, ale každopádně umělecký talent mají oba. Damián má vynikající hudební sluch, skládá si písničky, umí imitovat herce, píše scénář. Janinka hezky maluje, zpívá, chodí na gymnastiku... Oba dva jsou vtipní, což je také dar. Takže uvidíme. Někteří lidé nechtějí, aby jejich děti dělaly herectví, protože je to hodně náročné, a to i na nervy - člověk musí pracovat s emocemi, a když zkouší těžkou roli, může pak být labilnější i v civilním životě... To povolání je někdy kruté a nestálé. Ale kvůli tomu bych ho dětem nezakazovala. Když zjistím, že mají talent a projeví o něj zájem, řeknu ano, ale budu na ně hodně přísná. Budu chtít vědět pravé důvody, znát jejich cíle a důvod, proč se pro herectví rozhodli, jestli po něm touží opravdu vnitřně.
Hovořila jste o práci s emocemi. Dovedu si představit, že není jednoduché se závěrečným spadnutím opony najednou přestat myslet a cítit jako vámi hraná postava a být zase sama sebou. Jak to děláte?
Já asi nemyslím a necítím jako ta postava. Ale je pravda, že na každou roli se musím vnitřně připravovat. Už od rána vím, že budu večer ta či ona postava a během dne se dostávám do jejího rozpoložení. To člověka hodně vyčerpá, pak může být trochu rozcitlivělejší. Ale to neznamená, že se budu šetřit. Vždycky své role prociťuji naplno. Myslím, že i z tohoto důvodu je také dobré se s kolegy herci sejít a o své postavě si popovídat.
Vždycky když je řeč o vás, vzpomenu si, jak jsem kdysi byla na natáčení silvestrovského Kufru, kde Damián ohromil publikum tím, že vyjmenovával různé planety vesmíru, světelné vzdálenosti... O co se zajímá dnes?
Je pravda, že dodnes si na to lidé vzpomínají. Bylo to vtipné a musím říct, že i lidé, které neznám, třeba prodavačky v obchodech, na Kufr vzpomínají a ptají se, co Damián dělá. Teď se zajímá o americké prezidenty. Zná je všechny včetně roků, kdy vládli... (obrátí se na Damiána a ptá se na letopočty i jména, „názorná ukázka“ mi naprosto vyráží dech; na otázku jak se to naučil, odpovídá Damián, že sám, z knihy, protože ho to zajímalo). Samozřejmě mám ze svých dětí radost. Řekla bych, že jsou hodně citlivé. Jsme zvyklí se u nás o všem otevřeně bavit. Třeba mi vyprávěl, že se jeho učitelé vyloženě hádali. Zeptal se: Co se děje? A oni na něj vyjeli, že mu do toho nic není. Na první pohled to může působit drze, ale pro něj je to normální, je takhle zvyklý z domova.
Vedle herectví děláte také dabing. Dokonce jste za něj získala v roce 2002 Cenu Františka Filipovského. Řada herců ale vnímá dabing jen jako jakýsi „vedlejšák“. Čím je pro vás?
Pro mě je to určitý druh herectví, jiná disciplína, a docela náročná věc. Často z něj přijdu domů unavená, jako bych hrála Hamleta. Ale moc mě to baví. Díky dabingu se mohu setkávat se skvělými zahraničními herečkami. Musíte si dávat pozor, abyste to té herečce nezkazila, ale zároveň do toho dáváte kus sebe. Na jedné straně se do herečky musím vcítit, poznat její rozpoložení a náladu, ale na druhé straně ji nemohu pouze kopírovat. Dabing je veliká věc a jsem hrozně ráda, že jsem za něj mohla dostat tuhle cenu a že dostávám samé krásné příležitosti.
V Hudebním divadle Karlín hrajete v muzikálu Chicago postavu vražedkyně Velmy Kellyové. Je to vlastně vaše první muzikálová role. „Sedne“ vám muzikál? Jste spokojena s rolí vražedkyně?
Je potřeba si uvědomit, že jde o muzikál, kde je všechno nadsázka. Ano, sice ztvárňuji jednu ze šesti vražedkyň, ale celkový smysl je trochu jiný. Spíš tato hra vypovídá o společnosti, která je zkorumpovaná, a člověk si v ní může dělat téměř vše, co se mu zachce. Tenhle muzikál poukazuje na korupci a v tom je jeho hodnota. Navíc je tam nádherná muzika, takže má svůj půvab i po hudební stránce. Muzikály se mi moc líbí, ale asi bych nevystupovala v jakémkoli. Tenhle má hlubší smysl i vtip. Musím říct, že mi udělá velkou radost, když slyším pochvalu od diváků, že já - jakožto činoherec - té roli dám ještě o něco víc než běžná muzikálová herečka, která klade důraz jen na tanec a zpěv.
Stává se, že některé role odmítnete, protože vám nevyhovují, třeba z morálních důvodů?
Některé herečky nerady hrají záporné role, aby pak v očích diváků nebyly za špatné. To podle mě není dobré, a asi je i chybou diváků, pokud nedokáží rozlišit člověka od role. V tomto ohledu jdu do všeho, ale musím mít možnost dát jasně najevo, že postava je opravdu záporná. Chci, aby to zlo bylo uchopeno ve vší složitosti a nehodlám ho nijak obhajovat nebo omlouvat. Potřebuji jasně stanovit: ano, to je špatně. Kvůli tomu jsem odmítla v divadle jednu velkou roli, která byla záporná, ale omlouvala to, dělala, že je kladná, dělala, jako že to je správně. A to jsem jako člověk nemohla...
Není tajemstvím, co to bylo za roli?
Byla to role v rovině filozoficko-psychologicko-teologické, ale přitom po duchovní stránce tak strašně pokřivená, že jsem ji nemohla vzít. Kdyby bylo alespoň v závěru nějakým náznakem řečeno, že je to špatné, vzala bych ji. Ale chyběla mi tam ta katarze, náznak světla a pravdy. Šlo o titulní roli ve hře Markýza de Sade v Divadle na Vinohradech. Když jsem si ji přečetla poprvé, bylo mi z ní fyzicky špatně. Říkala jsem si: klid, třeba jsem jen momentálně přecitlivělá, špatně naladěná. Přečetla jsem ji ještě několikrát a pokoušela se najít cestičky, kudy tam tu pravdu vnést, ale nenašla je. Roli jsem vrátila, a protože taková role se jen tak nevrací, byl v divadle trochu humbuk. Ale nakonec se - v jiném obsazení - párkrát zahrála, ale brzy skončila. Lidé ji nepřijali, což zároveň o něčem svědčí. Pravda je prostě v nás, ať jsme věřící, nebo ne.
Kde vás mohli diváci či posluchači v poslední době vidět?
Natočila jsem s panem režisérem Františkem Filipem Tři dámy s pistolí, což je takový veselejší žánr. Taky spíš než o vraždách vypovídá o sobectví, primitivismu mladých a určité noblese některých starších lidí. V Divadle na Vinohradech stále účinkuji v moc pěkné komedii Brouk v hlavě, kterou děláme už devátou sezónu a brzy budeme slavit dvoustou reprízu. Další zajímavá existenciální hra je Kdo se bojí Virginie Wolfové nebo Krejčovský salon, v hlavní roli s Marianem Labudou. A nedávno jsem také dabovala jednu hororovou roli.
Simona Postlerová (* 9. 11. 1964 v Plzni) - maminka Jana byla herečka, tatínek Alexandr herec a režisér. Po vystudování DAMU ihned získala angažmá v Národním divadle. Od roku 1992 hraje v Divadle na Vinohradech: např. Brouk v hlavě, Maškaráda, Sto roků samoty, Talisman, Kdo se bojí Virginie Woolfové, Krejčovský salon, Tenor na roztrhání. Hostovala také v Činoherním klubu, nyní se objevuje v muzikálu Chicago v Hudebním divadle Karlín. Hrála v řadě televizních inscenací a seriálů - Tma, Milostivé léto, Útěk do vězení, Svatý Václav, Hotel Herbich, Četnické humoresky, Nezvěstný, Stará láska nerezaví, Falešné obvinění a další. Za práci v oblasti dabingu získala nejvyšší ocenění - Cenu Františka Filipovského 2002 –za dabování Emmy Thompsonové ve filmu Vtip.
„Mým cílem nebylo dělat herectví,“ říká Simona Postlerová.
Sdílet článek na:
