26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Víra je dar. Stejně jako naše děti

4. 10. 2016

|
Tisk
|

Když rodič zjistí, že jeho dítě přestává sdílet jeho víru, následuje obvykle zděšení a řada obranných reakcí. Co když ztratí to nejcennější?!

Vydání: 2016/41 Papež povzbudil věřící na Kavkaze, 4.10.2016, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma



Rodiče jsou obvykle konfrontováni až s výsledkem postupného vzdalování se od víry, jehož si namnoze nevšimnou, protože ho nečekají. „Pak panikaří a začnou na dítě tlačit a to se uzavírá. Obvykle zvolí způsob: teď mu ukážeme, jak se všichni modlíme, jak jdeme do kostela. A podívej, ty stojíš stranou! Dáme mu najevo, že dělá něco jiného, špatného,“ popisuje obvyklou reakci vychovatelů ve víře Noemi Bravená, která se zabývá dětskou teologií. Chybou rodičů je podle ní i to, že nepátrají, co se v dítěti odehrálo, kde jsou hlavní motivy jeho postoje. „Co jsem udělal špatně? To bývá jejich sebeobviňující reakce,“ vysvětluje teoložka. Ne vždy to přitom znamená, že něco pokazili. Spíš jen něco zanedbali nebo nedělali vůbec. Často je příčina banální: nemluvili s dítětem o víře a dopustili rozdělení světa na svět víry a ten ostatní.
Děti obvykle volají o pomoc tak, že vyslovují pochybnosti. Ale jsou odmítány. „Táta a máma si s tím často nevědí rady, a přitom to bývá i jednoduché. Jenže místo aby řekli nějaké svědectví či příměr, utopí se v poučkách. Když se bavíme o sportu, o umění, o životě, tak taky nepoučujeme, ale normálně a přirozeně hovoříme,“ říká pastorální teolog Michal Kaplánek. A doplňuje svou zkušenost: Zeptal se třiceti v církvi aktivních rodičů, zda a jak se baví se svými dětmi o víře. „Kladně mi odpověděl jediný manželský pár. Jako by náboženství byla nějaká speciální kategorie života na jeho okraji. Sami si přitom musejí připouštět pochybnosti, vyrovnávat se s otázkami. Proto by je neměly pochybnosti dětí překvapit. Ty nejsou důvodem k panice. Můžu říci: nevím, nemám pro to vysvětlení. Dítěti můžu svěřit i své nejistoty, ale musí vidět, jak je pro mě Bůh důležitý, že mu můžu svěřit i své pochyby,“ dodává Michal Kaplánek.
Lze víru předat?
„Víra se vlastně nedá předat. Svou výchovou můžeme dát nějaké předpoklady. Až do puberty dítě spíše přejímá víru rodičů. Bohužel se dětem nedostává svědectví víry formou, která by korespondovala s jejich kritickým myšlením,“ dodává pastorální teolog Michal Kaplánek. „Přesně tak,“ souhlasí Noemi Bravená, „víra je dar Ducha Svatého, dar poznání. Stejně jako například umět rozlišit, co je dobré a co je zlé v Božích očích, tedy poznání hříchu.“
V ostatních životních disciplínách i školních předmětech se počítá s tím, že děti myslí abstraktně, pátrají po smyslu života, chtějí se orientovat. První odpor dítěte tak může být zoufalým voláním po odpovědích, kdy mu náboženství jen jako emoční záležitost nestačí. „V našich rodinách i farnostech se dětem často dostává spíše zábavy, zbožnosti, zážitku, ale odpovědi na jejich racionální otázky a kritické hodnocení chybí,“ připomíná Michal Kaplánek.
U dětí se navíc naplno projevuje i lidská pestrost, jejich odlišnost od rodičů. „Jedno dítě může víru přijímat a prožívat skrze tradice, jiné skrze zmíněný rozum, další skrze srdce či zážitek. Nesnažíme se náhodou dítěti prezentovat to, co oslovuje nás? Neměli bychom se spíš zamyslet, jestli ho nebude oslovovat něco jiného? Někdo bude preferovat emoce, jiný musí mít ty věci zase vysvětlené rozumově, aby mu dávaly smysl,“ vysvětluje Noemi Bravená.
Netlačit na pilu
„Víra je oblast intimity a zejména odrůstající děti ji nemusí umět správně aplikovat na svůj život, neumějí se ještě zorientovat. Rodič se sice musí umět ptát, co dítě řeší a proč, ale neměl by ho vyslýchat nebo mu vnucovat křesťanskou tematiku. Ani o sexualitě s dětmi nemluvíme v tramvaji. Vyžaduje to příhodný čas a prostor. Víme přeci, že je spousta věcí, o nichž dítě samo mluvit nezačne. Nemá však smysl tlačit na pilu,“ podotýká Noemi Bravená.
Rodiče nejsou psychology, a přesto chtějí a musejí na „nevíru“ svého dítěte nějak reagovat. Někdy o tom dítě vůbec odmítá hovořit, tím méně s rodiči. „Možná je dobré zkusit pro něj najít komunikačního partnera, což může být vrstevník s podobnou zkušeností. Nebo mu doporučit zájmovou skupinu, kde jsou i věřící vrstevníci,“ nabízí jednu z cest teoložka Bravená.
Mnoho rodičů také svého potomka včas neupozorní na možný rozpor mezi křesťanskou teorií a životní praxí. Děti ho však objeví velmi brzy. „Rodiče jim mají vysvětlovat, proč tomu tak je – že člověk je lidská bytost, která může být chybující, že má své slabosti. A neumějí také přiznat, co sami řešili v dětství,“ popisuje jeden z vážných problémů teoložka Bravená.
Univerzální návod: Modlit se
A když jste s hovory, radami a výchovou v koncích? Svěřte děti Bohu. „Modleme se za své dítě i za ukázání cesty, po níž mám jako rodič jít. Věřme Bohu, cele se mu odevzdejme a předejme mu i ten problém. Můžeme dělat maximum, můžeme děti vést, můžeme se za ně modlit, ale víra je dar. A stejně tak děti – nejsou naším majetkem, ale jsou nám propůjčeny od Boha, o němž víme, že se o ně postará, že je povede,“ uzavírá Noemi Bravená.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou