Je vánoční obloha něčím zvláštní? Nebo jsou Vánoce pro astronomy období jako každé jiné?

 

Každá noční obloha je zvláštní, vždy je to premiéra. Od počátku existence sluneční soustavy se na pozemské obloze každou noc vyskytuje takové sestavení planet a Měsíce, které zde nikdy předtím nebylo. To je mimochodem silný argument proti pošetilosti zvané astrologie. Jak mohou astrologové tvrdit, že jsou schopni z rozestavení planet a Měsíce předvídat budoucnost konkrétního člověka, když neexistuje žádná historická zkušenost z téhož postavení těles sluneční soustavy v minulosti?

 

Shodnou se dnes astronomové na tom, co byla hvězda betlémská?

 

Astronomové se spíše shodnou, co betlémská hvězda nebyla. V úvahu totiž připadá možnost, že by se v době Kristova narození na obloze objevila očima viditelná kometa anebo že v té době vzplanula nová hvězda (nova, či spíše supernova). Pokud jde o komety, v době před počátkem křesťanského letopočtu byly podobné úkazy na obloze pečlivě zaznamenávány v čínských, japonských a korejských kronikách. Astronomické úkazy jsou viditelné po celé zeměkouli a v těchto kronikách žádné komety a nové hvězdy spadající do období, kdy se Kristus mohl narodit, nejsou popsány.

 

Kde se tedy ono zobrazení komety nad Betlémem vzalo?

 

O zobrazení komety nad jesličkami se přičinil významný středověký malíř Giotto di Bondone, když tvořil fresku Klanění králů pro kapli Scrovegni v Padově v roce 1305. O čtyři roky dříve byla totiž v Evropě viditelná jasná kometa, o níž teprve v 18. století anglický hvězdář Edmond Halley prokázal, že jde o kometu periodickou, jež se navrací ke Slunci každých 76 let. Návrat komety počátkem 14. století byl pozorovatelsky tak příznivý, že tento úkaz inspiroval Giotta k zobrazení betlémské hvězdy jako komety. Po vynálezu fotografie se ukázalo, jak realistický portrét komety Giotto vytvořil. Proto kosmická sonda Evropské kosmické agentury směřující v roce 1986 k jádru Halleyovy komety dostala jméno Giotto.

 

Co to tedy byla hvězda betlémská?

 

Ve starověkých kronikách žádná zpráva o nové hvězdě není, takže tudy cesta nevede. Přesto je možné, že betlémská hvězda mohla být astronomickým úkazem. To si uvědomil před Vánoci 1603 slavný německý astronom Johannes Kepler působící tehdy v Praze. Když šel ze svého domu u Karlova mostu na Hrad, spatřil na obloze zdánlivě těsně u sebe jasně zářící planety Jupiter a Saturn. Napadlo ho spočítat, zda se podobné úhlové sblížení (konjunkce) nemohlo odehrát v době Kristova narození. Sám byl asi překvapen, když mu z výpočtů vyšlo, že v roce 7 př. n. l. prodělaly obě planety dokonce tři takové konjunkce, koncem května, koncem září a počátkem prosince.

 

Dalo se podle takového úkazu skutečně přijít z východu do Betléma a najít tam novorozeného Spasitele? Nebo jde jen o teologický symbol, který neodpovídá konkrétní situaci na obloze?

 

Z evangelia sv. Matouše víme, že v noci Kristova narození dleli pastýři se svými stády na pastvinách, takže v jeslích bylo prázdno, a to je v Palestině možné v květnu až září, ale rozhodně ne v prosinci. Za druhé je z evangelií známo, že král Herodes nařídil zabít všechny chlapce zrozené v Betlémě až do věku dvou let. Jelikož Herodes zemřel v roce 4 př. n. l., musel ten rozkaz vydat nejpozději v roce 6 př. n. l. Z toho lze usoudit, že první květnová konjunkce upozornila mudrce od východu na historickou událost, ale jejich karavana musela překonat Núbijskou poušť, takže příprava i samotná cesta jim zabrala léto a do Jeruzaléma doputovali právě v září. Cesta z Jeruzaléma do Betléma měří nanejvýš deset kilometrů, takže když dostali příslušnou informaci od Heroda, dorazili do judského městečka Betléma nejspíš už během následujícího dne.

 

Odkud se vlastně vzalo ono pozitivní, či možná ještě častěji negativní očekávání spojované s kometami?

 

Domněnka, že komety přinášejí neštěstí, nepochybně souvisí s tím, že očima viditelné komety mají dlouhý zakřivený svítící chvost, který se někdy táhne třeba i přes půl oblohy. To vypadá zlověstně a připomíná nebezpečné, zakřivené turecké šavle. Z toho začali lidé v Evropě usuzovat, že komety věstí bitvy či války. Pak se to v myslích laické veřejnosti přeneslo na jakékoliv lidské či přírodní katastrofy.

 

Komet se dnes už lidé nebojí. Panují podobné astronomické mýty?

 

Existuje neprokázaný mýtus, že erupce na Slunci ovlivňují nemocné pacienty na Zemi. Ve skutečnosti nás před nebezpečnými elektricky nabitými částicemi slunečního větru dobře chrání zemské magnetické pole. Jelikož sluneční činnost kolísá ve zhruba jedenáctileté periodě, tvrdí se docela často, že nám hrozí velké nebezpečí v okolí maxima výskytu slunečních skvrn. Funguje to k mému překvapení také naopak: právě končící cyklus sluneční činnosti se dlouho nemohl rozběhnout, po dlouhé týdny nebyly na Slunci žádné skvrny. A už se objevily v pokleslé žurnalistice spekulace, že nepřítomnost skvrn je pro Zemi rovněž nebezpečná! Další mýty se týkají Měsíce, který prý v úplňku podporuje růst hub a aktivuje náměsíčníky.

 

Měsíc ale prokazatelně ovlivňuje tak obrovskou hmotu, jakou jsou oceány – právě on má na svědomí příliv a odliv. Proč by tedy nemohl působit na tak malý organismus, jako je ten lidský?

 

Právě proto, že je lidský organismus tak malý, jsou vzhledem k principům gravitace slapové síly Měsíce na člověka naprosto zanedbatelné.

 

Proč se angažujete ve Spolku skeptiků Sisyfos? Není česká společnost dost skeptická sama o sobě?

 

To je dobrá otázka. Česká společnost je ve své většině skeptická, pokud jde o politiku. Svého času prohlásil tehdejší komisař pro rozšíření EU Günter Verheugen, že kdyby se udělovala Nobelova cena za skepsi, každý rok by ji obdržel nějaký Čech. Je proto paradoxní, že v záležitostech týkajících se projevů a obchodní činnosti různých šarlatánů jsou Češi velmi často extrémně důvěřiví, až nadšení. Český klub skeptiků, který se snaží tyto podvodníky demaskovat, si dal jméno Sisyfos, protože předem víme, že šarlatáni budou mít u nás stále své nadšené, někdy i agresivní příznivce. Přesto řečeno slovy Jana Wericha: „Boj s lidskou hloupostí se nedá vyhrát, ale utéci z toho boje také nemůžeme, protože pak by blbost zaplavila svět.“

 

I vůči křesťanství je řada Čechů skeptická.

 

Spisovatel a popularizátor katolické víry Gilbert Keith Chesterton napsal, že od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit v jakoukoli pitomost. Názory velkého množství Čechů dokazují, jak přesně to vystihl. Podle průzkumů veřejného mínění se Češi ve své většině považují za ateisty, ale podle nedávného průzkumu v zemích EU jsme zároveň evropskými přeborníky v míře pověrčivosti.

 

Nebojíte se, že až se v Sisyfu změní vedení, udělí anticenu Bludný balvan třeba křesťanskému teologovi za jeho „nevědecké názory“?

 

V Sisyfovi se mění vedení docela pravidelně a řada našich předsedajících se svým ateismem netají. Klub Sisyfos se nicméně trvale drží zásady, že se k náboženským názorům nevyjadřuje. Ostatně si myslím, že křesťané by šarlatány adorovat rozhodně neměli; pokud to někteří dělají, prokazují tím vlastní víře medvědí službu.

 

Podle mého názoru si věda a křesťanství nijak neprotiřečí. Papež Klement VIII. založil v roce 1603 Accademii dei Lincei jako snad vůbec první vědeckou akademii na světě. Podobně vstřícně se na téma vědy a víry vyjadřovali téměř všichni papežové minulého a nynějšího století. Vztah vědy a křesťanské víry přesně vystihla encyklika II. vatikánského koncilu: „Když se provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha.“

 

V české společnosti přesto přetrvává názor, že věda a víra stojí v rozporu. Jak na podobná tvrzení reagujete?

 

Nejstručnější a velmi výstižnou odpověď na tento blud podal kardinál Baronius koncem 16. století: „Bible neříká nic o tom, jak nebesa fungují, ale jak se máme do nebe dostat.“ Na většinovém bludu naší veřejnosti je nelogické i to, co si málokdo uvědomuje: i ta nejlepší věda přece zůstává trvale v rozporu sama se sebou! Věda řekněme 10. století je v hlubokém rozporu s vědou každého dalšího století, neustále se mění a bude se měnit i ve vzdálené budoucnosti. Vědecké poznatky, a hlavně samotná koncepce vědeckého poznání, se neustále proměňují a následně zastarávají. To je i hlavní důvod, proč se věda musí stále rozvíjet. Naproti tomu jsou základní náboženské pravdy pozoruhodně nadčasové, protože lidé se ve své duchovní podstatě prakticky nemění – čili se nemusí měnit ani návod, jak se do nebe dostat.

 

Jaký má tedy smysl věnovat se vědě – něčemu tak pomíjivému, jak jste nastínil?

 

Myslím, že je dokonce naší povinností vědu rozvíjet, protože přes veškerou pomíjivost je to nezbytné pro přežití civilizace. I s těmi kusými vědomostmi, které máme, jsme totiž schopni na základě vědeckých poznatků neobyčejně zlepšovat podmínky pro důstojný lidský život. Díky vědě se prudce rozvíjí medicína a technika, což například od Kristových dob významně prodloužilo nejen délku lidského života, ale i jeho kvalitu. Svědčí o tom mj. dramatický růst lidské populace právě v posledním století, až to vzbuzuje oprávněné obavy, zda si těmi technickými výdobytky nepodřezáváme pod sebou větev. Naštěstí věda nestojí na místě a je prakticky jisté, že lidstvo má díky pokračujícímu vědeckému bádání před sebou dlouhou a docela záviděníhodnou budoucnost. Kromě toho je věda nádherné intelektuální dobrodružství.

 

Jste vědec a křesťan. Jak vnímáte zázraky? Jsou to situace, kdy má víra před vědou poněkud navrch?

 

Slovo zázrak vzniklo nejspíš z faktu, že některé jevy či události jsou skryty našemu zraku. V době, kdy křesťanství vznikalo, bylo takových skrytých jevů zajisté více, protože lidské poznání bylo podstatně skrovnější než dnes. V současné době jsou zázraky biblického typu už velmi vzácné, ale co mi připadá mnohem spíš jako zázrak, je sama existence člověka ve vesmíru. Pokaždé když se může laikům zdát, že naše poznání se blíží odpovědím na nejzákladnější otázky o existenci, vývoji a budoucím osudu vesmíru, objeví se vědecké poznatky, které prokazují, že vesmír je ještě složitější, než si i největší vědecké kapacity dokážou představit.