Vím, že je o mě postaráno
Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019, Autor: Aleš Palán
Její byt v Ječné ulici v centru Prahy sloužil dlouhé roky jako určitý azyl: disidentům, nonkonformní mládeži, po roce 1989 migrantům, zkrátka všem potřebným. Nedávno se DANA NĚMCOVÁ přestěhovala mimo pražské centrum a legendární adresa osiřela.
„Všechno na stará kolena mám: svobodu a laskavé lidi kolem sebe,“ říká psycholožka a disidentka Dana Němcová. Snímek Ondřej Němec
Nechybí vám v Braníku společnost?
Lidi za mnou pořád přicházejí a já za nimi, každý den tu někdo je. Internet nemám, tyhle zprostředkované, anonymní a často neupřímné kontakty nemám zapotřebí. Já vím, že je tam i spousta užitečných věcí, ale starého psa novým kouskům nenaučíš. Ráda si s lidmi povídám přímo. Proč se pohoršovat nad tím, jaké jsou na internetu kraviny? Pohoršovat se přece není životní program.
Nad politikou se nepohoršujete?
Ani náhodou. Je to úctyhodná profese a já na ni nemám, neuměla bych to.
Byla jste dva a půl roku poslankyní.
Hned po Sametové revoluci, ještě v době, než se všechno začalo stranicky štěpit. Já bych chtěla být zadobře takřka s každým, a to je v politice těžké. Nemám ráda nepřátelství pro názor, který nevysvětlím, nevyargumentuji. Učili jsme se tehdy za pochodu a snažili se o dohodu a porozumění.
Umí to dnešní politici?
Mám dojem, že spíš koukají, jak jít protivníkovi po krku, než jak nacházet společné řešení. Manipulovat umí dobře, zvlášť s lehkověrnými voliči.
Jak se dá manipulacím a vyvolávání strachu zabránit?
S tím musí začít každý sám u sebe. A dělat to konkrétně.
Třeba?
Třeba se snažit o přímý kontakt s uprchlíky. Když k nám začali v 90. letech přicházet z válčící Jugoslávie, zejména z Bosny a Hercegoviny, byl přístup tehdejší společnosti mnohem otevřenější než dnes. Jednak to bylo tím, že to byli Evropané, na ta místa jsme jezdili, znali jsme tamní kulturu. Tehdy byli Češi velmi vstřícní, vzpomínali, kolik lidí od nás emigrovalo za komunismu, a pomoc druhým brali jako samozřejmost. Nevím, kam se to všechno dnes podělo. Máme se čím dál líp a čím dál víc se bojíme s druhými rozdělit.
Co se to s námi stalo? Zkazili jsme se, zlenivěli?
Myslím, že jde o přenos nějakého zásadního existenciálního strachu. Je to zřejmě obava, abychom nebyli vystaveni něčemu těžkému, když jsme tak dobře zabydleni.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
DANA NĚMCOVÁ (nar. 14. ledna 1934 v Mostě) psycholožka, disidentka, byla aktivní v Chartě 77 a VONSu, několikrát byla za své demokratické postoje zatčena a vyslýchána. Po roce 1989 byla krátce poslankyní, pak se věnovala pomoci uprchlíkům. Jejím manželem byl filozof a katolický intelektuál Jiří Němec, s nímž měla sedm dětí. Jejich byt v Ječné ulici v centru Prahy sloužil desetiletí jako azyl mnoha potřebným.
ALEŠ PALÁN
Sdílet článek na:
