26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vím, že je o mě postaráno

2. 4. 2019

|
Tisk
|

Její byt v Ječné ulici v centru Prahy sloužil dlouhé roky jako určitý azyl: disidentům, nonkonformní mládeži, po roce 1989 migrantům, zkrátka všem potřebným. Nedávno se DANA NĚMCOVÁ přestěhovala mimo pražské centrum a legendární adresa osiřela.

Vydání: 2019/14 Posel naděje v Maroku, 2.4.2019, Autor: Aleš Palán


Lidi za mnou pořád přicházejí a já za nimi, každý den tu někdo je. Internet nemám, tyhle zprostředkované, anonymní a často neupřímné kontakty nemám zapotřebí. Já vím, že je tam i spousta užitečných věcí, ale starého psa novým kouskům nenaučíš. Ráda si s lidmi povídám přímo. Proč se pohoršovat nad tím, jaké jsou na internetu kraviny? Pohoršovat se přece není životní program.
Ani náhodou. Je to úctyhodná profese a já na ni nemám, neuměla bych to.
Hned po Sametové revoluci, ještě v době, než se všechno začalo stranicky štěpit. Já bych chtěla být zadobře takřka s každým, a to je v politice těžké. Nemám ráda nepřátelství pro názor, který nevysvětlím, nevyargumentuji. Učili jsme se tehdy za pochodu a snažili se o dohodu a porozumění.
Mám dojem, že spíš koukají, jak jít protivníkovi po krku, než jak nacházet společné řešení. Manipulovat umí dobře, zvlášť s lehkověrnými voliči.
S tím musí začít každý sám u sebe. A dělat to konkrétně.
Třeba se snažit o přímý kontakt s uprchlíky. Když k nám začali v 90. letech přicházet z válčící Jugoslávie, zejména z Bosny a Hercegoviny, byl přístup tehdejší společnosti mnohem otevřenější než dnes. Jednak to bylo tím, že to byli Evropané, na ta místa jsme jezdili, znali jsme tamní kulturu. Tehdy byli Češi velmi vstřícní, vzpomínali, kolik lidí od nás emigrovalo za komunismu, a pomoc druhým brali jako samozřejmost. Nevím, kam se to všechno dnes podělo. Máme se čím dál líp a čím dál víc se bojíme s druhými rozdělit.
Myslím, že jde o přenos nějakého zásadního existenciálního strachu. Je to zřejmě obava, abychom nebyli vystaveni něčemu těžkému, když jsme tak dobře zabydleni.


Bohatství nás každopádně nestimuluje k tomu, aby sloužilo i druhým. Bojíme se o ně přijít, jako kdyby nám patřilo navěky.
Jistě že ne, ale nelpět na stereotypech, na majetku a na tom, co říkají ostatní, třeba i většina. A vystavit se kontaktu s někým z těch lidí. Vždyť je vůbec neznáme. Faktem je, že v případě vzdálenějších zemí a jiných kultur je velkou překážkou řeč. Ale domluva je možná i neverbálně a vstřícnost se dá projevit různě.
Nějaký čas u nás uprchlíci i žili – to než začal platit zákon o azylu a než se zřídila humanitární střediska. Někteří se pak po skončení bojů vrátili, jiní tu zůstali, pracují tady, jejich děti vystudovaly vysokou školu. Je to skupina pro společnost vyloženě přínosná. A my se dnes neumíme ujmout ani vyhladovělých dětí... Kdykoliv si sednu k dobrému jídlu, musím myslet na mámy, které musí být úplně zoufalé, když nemají co dát na talíř svým dětem.
Všichni mě považují za svou. A já je taky. Ti, kteří se vrátili do Bosny, mi vyprávějí o tamní velmi neutěšené situaci. Nemají tam politiku schopnou konsensu, jedna část tíhne k Chorvatsku, druhá k Srbsku. Bosna byla multi-
etnická a multikulturní, lidé tam žili v přátelství. A najednou je soused či příbuzný nepřítel jen proto, že je jiného národnostního původu nebo náboženského zaměření. Proč se člověk nechá vytočit k takové nenávisti? Proč nestavíme na tom, co je nosné úplně pro všechny? Proč s námi má Láska takovou práci? Vždyť Boží království by mohlo začínat už tady a teď.
Snaží se dělat, co může. Něco je na společenství a něco na každém z nás. Tyhle dvě množiny je potřeba dát funkčním způsobem dohromady. Myslím, že převážně to skřípe v nás jako v jedincích, ať už jsme vůči církvi v jakékoliv pozici. Cokoliv nás rozděluje, je strašně nebezpečné. Rozděl a panuj, to znali už dávno.
Je přirozené, že bližní je ten, kdo je blízko nás. Jistě. To ale neznamená, že bychom měli být uzavření a nevnímat jako bližního i člověka, který přichází z dálky. Naše lidství je společná hodnota, všichni jsme jedna rodina, všichni jsme děti Boží. Tenhle společný jmenovatel zůstává. Poznat pravdu je docela pracná věc – a není to majetek jen nás nebo nějaké církve či ideologie. Máme tendenci vytvářet si systémy, které nás mají dát do houfu, a potom ten druhý houfec pokládat za horší. Proč by nemohl existovat systém vstřícnosti, laskavosti a lásky ke všemu dobrému, co nás obklopuje?! Nejednou svým chováním devalvujeme okolní prostředí a v mezilidských vztazích je to zvlášť citelné. V globálním světě jsme ale na sobě všichni závislí a všichni jsme svými sousedy.
Sousedi byli opravdu báječní. A přitom jim taky jistě nebylo příjemné, když dole v baráku byla místnost přizpůsobená pro odposlouchávací zařízení a na půdě byly rozvedeny kabely po celém obvodu stěn až k nám do bytu. Nemuselo jim být příjemné, když nám stáli policajti za dveřmi a kontrolovali ty, kteří k nám vcházeli. A k nám chodila spousta lidí a často u nás bylo hlučněji hluboko do noci. Postoj našich sousedů se naprosto jednoznačně projevil při jedné domovní prohlídce, kdy si estébáci vzpomněli, že se chtějí podívat do sklepa. Klíč jsem neměla a odmítla jsem ho po sousedech shánět: „Já ten klíč nepotřebuju, řekněte si někomu v domě vy.“ Musela jsem jít s nimi, dva pánové zvonili dveře od dveří a chtěli klíče od sklepa. Ale nikdo z celého domu ten klíč „neměl“.
Pod námi bydlel básník a překladatel z ruštiny Václav Daněk. Když k nám šla domovní prohlídka, bylo možné na jejich balkon spustit tašku s papíry, které by estébáky určitě zajímaly. Bylo až s podivem, jak byly vztahy v domě krásné. Určitě jsme byli obtížní spolubydlící, ale nikdo se k nám nechoval s odstupem.
Nikdy jsem si toho nevšimla.
Nabídka tu byla jak v nějakém velkoobchodě. Mohlo se to týkat filozofie, kultury, náboženství, rockové hudby, ale mohl to být i obyčejný život, podpora rodinám vězněných... Byl to prostor, kam mohli lidi přijít a kde věděli, že je někdo vyslechne, nakrmí, napojí a nechá přespat. A nikdo je tam nebude kádrovat. Naopak se tím ale mohli vystavit nebezpečí, že je budou chtít získat ke spolupráci s StB. Někteří potom za námi přišli a řekli, že to podepsali. Vyslovili to v tom našem odposlouchávaném prostoru a od té doby měli od estébáků pokoj.
Propánakrále, vím já, co bych dělala, kdyby mi například začali likvidovat děti?! Neměla jsem potřebu soudit, nejsem žádný soudce nebo rozhodčí.
Vycházelo to z toho, že jsme byli otevřená rodina se všemi riziky, která z toho plynula. Přišlo jedno dítě, další dítě, přátelé, kteří studovali, chtěli mluvit s mým manželem Jirkou, když jsme někam šli, hlídali zase naše děti... Takto se to na sebe od druhé poloviny padesátých let nabalovalo. Bylo jasné, že se naše děti nedostanou na vysokou školu, ale chodili k nám profesoři, docenti – a myslím, že jejich domácí semináře byly i pro vývoj našich dětí opravdu důležité.
Zejména za normalizace přešlo hodně lidí do vnitřní emigrace, opouzdřili se, zůstala jim jen rodina a chalupa, nechtěli se do ničeho plést. Přitom na poli své působnosti dokázali být užiteční, nechci to znehodnocovat. Náš přístup byl ale opačný. Ovšem nikoliv ojedinělý, třeba Kaplanovi nebo další rodiny fungovaly podobně.
Já spíš myslela na to, co je ještě potřeba udělat. Své soukromí jsem měla v kostele, tam do mě nikdo nehučel. Jestli jsem vyhledávala to, co doporučuje Bernardeta od Kříže, tedy duchovní komůrku, tak jen na chvilku. Mám to tak dodnes, připadám si jako duchovní bordelář. Chci-li se povznést k hlubším myšlenkám, po chvilce mě začne napadat, že bych měla někomu zavolat, jiného potěšit, odepsat na dopis, někam zaskočit... Jsem ale bytostně spokojený člověk. Vím, že je o mě postaráno, a když už budu k nepotřebě, tak si mě Pán vezme. A do té doby, pokud budu moc líná, tak mě snad citlivě nakopne.
Když si s někým dobře popovídám. Zrovna včera jsme slavili s dcerou a jedním vnukem jeho narozeniny. Byla to krásná neděle, začali jsme v kostele mší svatou, pokračovali doma obědem, povídali jsme si... To mě moc potěší.
Myslím, že ano, rozhodně to nejsou žádní soukromníci.
Naopak, já byla jedináček z uzavřené rodiny, což bylo dané i tím, že moje maminka byla oboustranný sirotek z 1. světové války. Její ideál byl malá rodina. Navíc byla válka – a my žili jako uprchlíci z pohraničí v nádherném Novém Městě nad Metují, ve městě, které dodnes miluji.
Aby mi lidi nenosili kytky, ale přinesli jich tolik, že jsme jich část položili k pomníku Jana Palacha, protože to bylo aktuální. A část jsme dali na hrob Olgy Havlové.
Aby se nebála, nenechala sebou manipulovat a uvědomila si, co chce. A já sama? Co bych měla chtít? Všechno na stará kolena mám: svobodu a laskavé lidi kolem sebe. Přála bych si, aby všichni byli vstřícní a uvážliví vůči budoucnosti, ale každý jsme prostě nějaký. Já taky určitě někomu lezu na nervy. Kdyby mi řekl čím, pokusím se s tím něco udělat.
Málokdy. Až je mi to podezřelé.
To by bylo ještě podezřelejší.

DANA NĚMCOVÁ (nar. 14. ledna 1934 v Mostě) psycholožka, disidentka, byla aktivní v Chartě 77 a VONSu, několikrát byla za své demokratické postoje zatčena a vyslýchána. Po roce 1989 byla krátce poslankyní, pak se věnovala pomoci uprchlíkům. Jejím manželem byl filozof a katolický intelektuál Jiří Němec, s nímž měla sedm dětí. Jejich byt v Ječné ulici v centru Prahy sloužil desetiletí jako azyl mnoha potřebným.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou