26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Veselý svatý Pippo Buono

14. 7. 2015

|
Tisk
|

Rok 2015 je bohatý na kulatá výročí světců. Vedle Terezie Velké oslavil rovnou pětistovku její méně viditelný současník, ale rovněž mimořádný zjev – Filip Neri.

Vydání: 2015/29 Papež ukončil nejnáročnější cestu, 14.7.2015, Autor: Zdeněk Jančařík

Tento patron humoristů a neplodných žen, přezdívaný Římany „Pepíček Dobrotivý“ (Pippo Buono) a „il Santo“ (svatý), se narodil ve Florencii 21. července 1515. Nejen Florencie, ale celá Itálie se tehdy vzpamatovávaly z renesančního blouznění, které sice přineslo církvi veledíla světového umění (Leonardo, Michelangelo, Rafael), ale na druhé straně oslabilo církev nepotismem, obchodováním s odpustky a rozvolněním morálky především u vyššího kléru.
Reforma přichází zevnitř
Začátek 15. století zkrátka zastihl vysokou církevní hierarchii v nedbalkách. Po období renesančních papežů, kteří horlili pro humanismus, řeckou mytologii často znali lépe než katechismus a libovali si v bujných oslavách a v nádheře papežského dvora, nastupují na papežský trůn reformní pontifikové, kteří si však podrží některé nešvary svých předchůdců. Na církev se valí velká pohroma. Nejsou to už apokalyptický milenarismus Jáchyma z Fiore nebo husitské války, ale vystoupení Martina Luthera (1517), které bude znamenat nevratný rozkol západní církve na její severní, protestantskou část a jižní, katolickou.
Jako vždy v těžkých časech církve se objevují reformní postavy, které se pokusí o obnovu církve zevnitř, tedy vlastním obrácením a zvnitřněním. A právě v srdci západní církve, v samotném Římě, se probudí pro budoucí podobu církve tři klíčové postavy: Ignác z Loyoly, Filip Neri a vůdčí biskup Tridentského koncilu Karel Boromejský.
Po exerciciích, které byly součástí rekonvalescence zraněného Ignáce, se voják obrácený na víru vydal do Svaté země a po návratu založil v Římě Tovaryšstvo Ježíšovo. Ve stejné době se v témže městě na svůj velký úkol připravoval Ignácův současník, Florenťan Filip Neri. Svým způsobem byl také sólista, vedle sebe neměl žádného velkého učitele nebo světce, ke svému velkému úkolu se prokousal železnou vůlí a nezměrnou touhou. Renesanční Florencie ho děsila svým světáctvím, ze srdce toužil po něčem jiném – po radikální službě Kristu a jeho církvi. Po svém odchodu z Florencie se tam už nikdy nevrátil, a to ani na pohřeb svého otce.
Po krátké životní epizodě, kdy na dva roky odešel pomáhat svému strýci, obchodníkovi s látkami v Monte Cassinu, rychle pochopil, že ho to táhne jinam. Odešel do Říma a žil asketickým životem. Spával jen málo, žil z kousku chleba a ovoce, přes den chodil po bazilikách a modlil se za své povolání. Už tehdy začal kolem sebe shromažďovat chlapce, které vyučoval katechismu, četl jim z knihy anekdot a navštěvoval s nimi nemocné. Začal studovat, ale po třech letech studií zjistil, že ho věda svádí k pýše, a rozhodl se, že bude sloužit Bohu jako laik. Měl zvláštní charisma pro shromažďování lidí, především chudých. Svatý Ignác, jenž kolem roku 1540 pobýval v Římě, ho přirovnával ke zvonu na věži, který je mimo chrám a zve lidi k Bohu.
Otevřeme oratoř
V roce 1548 založil s dalšími zbožnými muži bratrstvo Nejsvětější Trojice, které mělo pečovat o poutníky. Po čase zbudovali dům a ten se stal vzorem pro další poutnická bratrstva, zvláště ve Svatém roce 1550. Ve třiceti šesti letech se Filip stal na naléhání zpovědníka knězem.
Mnozí lidé kolem Filipa pochopili, že v kostele, kde působil, vzniká něco zcela nového – oratoř, kde vane nový vítr Ducha. Při kostele San Girolamo della Carità vznikla živá komunita mladých lidí, ale i kněží, umělců, ba prelátů a mocipánů, kteří pochopili Filipův program „sloužit Pánu s radostí“. Byl tam prostor nejen pro modlitby, nová instituce sloužila duchovnímu prohloubení i osvěžení. Četlo se z vybraných knih, ať už z životopisů světců, z dějin církve, či z duchovní naučné literatury, ale vždy následoval komentář a dialog. Tento způsob vedl přítomné, aby se vyjadřovali, argumentovali, obhajovali vlastní názor. Později se také hodně zpívalo, pěstovala se hudba. Filip vždy tvrdil, že radost je součástí zdravé spirituality, že veselost není překážkou svatosti. Spontánně navazoval kontakty s vysoce postavenými osobami i s obyčejnými lidmi. Především měl rád mládež, s níž chodil do špitálů a vedl ji ke službě nemocným. Odmítal pocty a s typickým humorem se modlíval: „Pane, drž Filipa, nebo tě Filip zradí.“
Filipova oratoř zůstala za jeho života uzavřená v obvodu římských hradeb. I když papež Řehoř XIII. potvrdil založení kongregace Filipových oratoriánů, Filipova osobnost byla nezastupitelná a v církvi našla svou novou tvář teprve v otci a učiteli mládeže svatém Janu Boskovi.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou