Věříme, že Bůh je milosrdný
Vydání: 2023/20 Zelenskyj u papeže, 16.5.2023, Autor: Jiří Macháně
Sebevražda... a jak dál?! Knihu s tímto titulem vydalo v minulých dnech nakladatelství při domácím hospicu Cesta domů. Ze svědectví pozůstalých i příspěvků odborníků ji sestavila redaktorka KT ALENA SCHEINOSTOVÁ.
Prosím tě, co tě to napadlo udělat knížku o sebevraždách?
Oslovili mě z Cesty domů, že připravují novou edici knih pro pozůstalé po lidech, kteří zemřeli méně obvyklými způsoby, jako při autonehodách, rukou vraha nebo si právě sami vzali život. Bylo mi jasné, že to bude náročné nejen řemeslně, ale hlavně psychicky. Jenže to téma mě zajímalo, a tak jsme se domluvili. Základní pojetí, že se budou střídat slova odborníků s hlasy pozůstalých a těch, kteří přežili vlastní sebevražedný pokus, vzešlo od editorek Markéty Čábelové a Adély Procházkové. Sehnat desítky respondentů, nahrát jejich výpovědi a zpracovat příběhy, to už bylo na mně. A bylo to fakt náročné, protože když s tímhle tématem trávíš hodiny a hodiny po několik měsíců, posloucháš dlouhá vyprávění krutě rozbolavělých lidí, kteří při rozhovoru třeba i brečí nebo ti líčí strašlivé detaily, maminek, kterým se zabilo dítě atd., a pak se k tomu několikrát vracíš při přepisech a editaci... tak ti to prostě nedělá dobře. Ke konci jsem už byla v kontaktu s terapeutkou, která mi pomáhala, když to na mě příliš dolehlo, a také se supervizorkou.
Pro koho ta publikace vznikla?
Přednostně je pro ty, kdo tímhle způsobem přišli o někoho blízkého. Ale zajímat bude všechny, kdo se zabývají psychologií, péčí o pozůstalé a jejich doprovázením včetně kněží a pastoračních asistentů. Poslouží i těm, koho někdy toto téma zaujalo třeba i jen ze zvídavosti. Ačkoli to není žádné „počteníčko“. Se supervizorkou jsme si říkaly, že to není jako napsat román. Ten pak můžeš rozdávat pro radost, ale takovouhle knížkou nikomu radost asi neuděláš. Může ale přijít vhod, až potkáš někoho, kdo třeba trousí poznámky, že „to chce skoncovat“. Nebo někoho z okolí takové osoby. Také může pomoci rodičům, jejichž dítě je najednou zasmušilé, ubližuje si – a takových případů je teď po covidu bohužel spousta. Tomu se věnujeme hned v několika kapitolách. Všichni tihle čtenáři tu najdou alespoň nějaké odpovědi, nasměrování i radu. V závěru knihy jsou pak celé tři strany kontaktů, kde hledat pomoc.
Celé to začíná pěkně zostra osobní zkušeností herečky Elišky Křenkové. A pak se téma teprve postupně vysvětluje a přicházejí na řadu odborníci i rady.
Bylo přáním nakladatele, aby každý svazek nové edice otevíral jako „ambasador“ někdo známý, aby bylo jasné, že tragédie se nevyhýbají ani celebritám. Eliška velmi otevřeně a na dřeň popisuje, čím si prochází člověk, jehož blízký odejde ze světa vlastní rukou. Jak se s tím učit žít, s čím počítat, jak důležití jsou blízcí a kamarádi, jak se smutek maskuje a jak se vrací i to, že sebevražda blízkého není něco, co vyšumí, ale je to rána na celý život.
Mně se uspořádání knížky líbí. Už proto, že opisuje to, o čem mi vyprávěli i ti ostatní: jak tě sebevražda blízkého nejdřív úplně ochromí a zdrtí a až poté jsi schopen postupně nacházet vysvětlení a krůček za krůčkem i onu cestu dál, kterou avizujeme v názvu. A líbí se mi i výtvarné zpracování grafičky Elišky Kudrnovské. Uznávám, že použité barvy jsou strašně ostré, písmo křiklavé a celkové zpracování studené. Jenže ani to téma prostě není hezké. Sebevražda je krutá, ošklivá, nespravedlivá věc. Rozhodně jsem nechtěla, aby knížka vypadala nasládle, a slibovala tak čtenářům nějakou falešnou útěchu či laciné pohlazení. Na základě rozhovorů, které jsem vedla, mám pocit, že když se ti zabije někdo blízký, není možné tě snadno utěšit, a určitě ne nějakou „dobrou radou“. Jen tak se přes to nepřeneseš. Vlastně se přes to úplně nepřeneseš nikdy. Kromě bolesti a stesku se ti bude vracet i pocit, že jsi tomu třeba mohl nějak zabránit, nebo pochybnost, zda to nebyla i tvoje vina. A také pocit hanby, protože – jak v knize říká jeden z odborníků – na rozdíl třeba od rakoviny je sebevražda společensky mnohem méně akceptovatelný způsob úmrtí.
Ještě před sto lety by církev sebevraha ani nepohřbila. Všímáš si toho v té knížce? Jak?
K tématu postoje církve k sebevraždám a sebevrahům se vyjadřuje dvojice teologů – Pavel Hošek a P. Libor Ovečka. Zahrnuli jsme je už proto, že křesťanské učení zformovalo pohled celé naší společnosti na smrt vlastní rukou.
P. Ovečka se věnuje právě proměně pohledu katolické církve a vysvětluje, že sice stále platí, že člověk nemá právo bez omezení nakládat se svým životem, ale že zde církev drží krok s vědeckým poznáním a už ví, že sebevrah se zpravidla nerozhoduje svobodně, ale často pod vlivem psychické nemoci nebo řady dalších zdravotních a sociálních vlivů. Čili – jak P. Ovečka říká – sebevrah bývá spíš obětí než vrahem.
Pavel Hošek zase mluví o Božím milosrdenství na konci každého lidského životního příběhu. I toho, který skončí sebevraždou: poslední slovo má Bůh a my věříme, že je nanejvýš milosrdný.
V knížce hovoří i nemálo věřících lidí, jejichž rodiny sebevražda zasáhla. Když tedy křesťané patrně nejsou mimo riziko, jsou alespoň lépe vybavení takovou situaci zvládnout?
Statistika říká, že jen v naší republice každý den v roce zabijí sami sebe tři až čtyři lidé. Už tyto počty naznačují, že mezi nimi nutně budou i křesťané. Jinak nevím, zda je to také tím, že jsem se po příbězích pídila já jako katolická novinářka, ale minimálně třetina respondentů skutečně křesťané jsou. Je pravděpodobné, že věřící – vedený k sebereflexi a ke zpytování svědomí – přemýšlí více o svém vnitřním životě, a tedy je pak lépe schopný přeložit do slov a sdílet to, co prožil.
Určitě potom platí, že křesťanským respondentům jejich víra a náboženská praxe pomohla uchopit situaci, nezametat do kouta svou bolest – i když oni sami by to tak možná nepojmenovali. Bylo pro mě velice milé zjistit i to, že v době, kdy slyšíme na adresu církve tolik kritiky, mluvili moji respondenti o církvi a křesťanech velmi hezky. Často jim právě nějaký kněz, sbor nebo farnost anebo křesťanská knížka v těchto kritických situacích pomohli a podrželi je – včetně toho církevního pohřbu, na který ses ptal. Církev tu nese opravdu veliký poklad, díky kterému může těmto lidem rozbitým na tisíce střípků, jako když se roztříští bezpečnostní sklo, pomáhat opravdu účinně.
A ještě jedna věc: někteří respondenti hovořili o tom, že měli po smrti blízkého nějaký nadpřirozený prožitek: třeba se se zesnulým setkali nebo ho slyšeli mluvit, zahlédli Ježíše, měli jiné mystické zážitky. Potvrdil mi to ze své praxe i jeden z terapeutů v knize, podle kterého takováto zkušenost mezní bolesti může člověka zvláštně disponovat k tomu, aby byl otevřený Božím záležitostem. Možná se tu tedy nebesa nějak prolamují do pozemského života těch, které sebevražda blízkého tolik zranila.
Kde si lze knížku opatřit?
V e-shopu Cesty domů anebo na velkých knižních akcích. 10. června budeme mít besedu na Knihexu v pražských Karlínských kasárnách. 10. září se pak připomíná Světový den obětí sebevražd, tak chceme připravit nějakou akci s prezentací knihy.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Kultura, Zpravodajství
