Věří muži jinak než ženy?
Vydání: 2017/34 Povzbuzení mládeže z Olomouce, 22.8.2017, Autor: Michal Kaplánek
Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?
Odlišné prožívání víry mužů a žen koření v jejich rozdílné psychologii. Snímek Jana Podhorská
V první kapitole Bible čteme: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, … jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Vzájemné doplňování muže a ženy považujeme za Boží záměr. Ze zkušenosti také víme, že mnoho jevů v životě prožívají muži jinak než ženy. Proto i způsob prožívání víry, tedy to, čemu jsme si v posledních staletích zvykli říkat spiritualita, má mnoho barev a odstínů, které se různě projevují u lidí z rozdílných kultur, rozdílného temperamentu – nebo i rozdílného pohlaví.
Pojem spiritualita se v posledních desetiletích dostal do módy. Jeho obsah je tak široký, že si ho mnozí definují, zužují a rozšiřují podle vlastních představ. Pokud tímto pojmem označujeme duchovní život křesťana a jeho praktické důsledky, vycházíme z pojetí svatého Pavla, který považoval křesťany za lidi duchovní (řec. pneumatikoi, lat. spirituales). Pro Pavla je duchovním člověkem ten, kdo je naplněn Duchem Svatým.
Rozdílná psychologie mužů a žen
Duch Svatý je pouze jeden, ale každý jej ve svém životě vnímá jinak. Rozdíly ve spiritualitě mužů a žen pramení hlavně z psychologických rozdílů mezi nimi. Představitelka feministické teologie Ulrika Wagner-Rau připomíná, že muži nalézají svou identitu spíše tím, že se odlišují a vymezují, ženy naopak tím, že vstupují do vztahu. Jestliže vycházíme z toho, že základem křesťanské praxe, zejména charity, je (laskavý) zájem o bližního, nemůžeme se divit tomu, že je současná forma převládající křesťanské spirituality bližší ženám než mužům.
Evangelický teolog Hans-Jürgen Fraas uvádí ještě další příklady pojmů a postojů, které jsou pro křesťanství konstitutivní, ale pro moderního člověka, zejména pro muže, těžko přijatelné. Jedním z příkladů je pojem „milost“, který označuje Boží dar, jejž dostáváme bez vlastních zásluh. Muž si ale chce zpravidla to, co dostává, nějak „zasloužit“ – vydělat či vybojovat. Dostat něco jenom „z milosti“ se považuje za ponižující. Vzpomeňme, jak se cítí mnozí muži, kteří ztratili zaměstnání a pobírají podporu v nezaměstnanosti!
Zatímco v agrárním světě byl výkon spojován s darem, takže sedlák právě při své práci žil z milosti Boží, v dnešním průmyslovém světě je výkon od daru oddělen. Potom už slovo milost je spíše symbolem nezdaru. To začíná už v klukovských hrách: když spolu dva zápasí a jeden prosí o milost, znamená to, že se podrobil. Prosit o milost je nedůstojné, rovná se kapitulaci.
Podobně je tomu s obraty jako třeba Matka církev anebo malé stádce. Tato – v církvi běžná – vyjádření automaticky asociují postavení nedospělého dítěte, které musí být vedeno a vychováváno. Zapomínáme, že postavení dospělého člověka je zcela jiné.
Církev nesmí zapomínat na specifické potřeby mužů
Úvahy nad rozdílným prožíváním křesťanství u mužů a u žen většinou začínají docela obyčejně. Menší počet mužů skoro při všech křesťanských náboženských shromážděních v nás provokuje otázky, zda naše prožívání víry není jednostranné. Zejména citově zaměřená zbožnost tradičních anebo i současných duchovních hnutí tento dojem ještě zvyšuje. Samotného mě udivuje, že se například v moderní hudbě používané při liturgii či modlitbě uplatňují spíše líbivé melodie a jednoduché texty než skladby vyjadřující energii a sdělující prorockou (burcující) myšlenku.
Před mnoha lety mě potkal jeden přítel z Církve bratrské a ptal se mě, zda je možné nějak změnit trend velkého počtu dívek a malého počtu chlapců mládeže jejich sboru. Napadla mě tehdy jediná otázka: Nabízíte své mládeži také nějaké aktivity, které by zajímaly kluky, třeba sport? Asi za rok mě můj kamarád znovu potkal a sděloval mi, že se pokusili změnit obsah schůzek mládeže, a za nějaký čas se ukázal výsledek: počet chlapců na pravidelných setkáních se zvýšil.
Tento příběh je starý asi dvacet let. Od té doby se nejen v církvi, ale i v sociální práci a v pedagogice začala věnovat poměrně značná pozornost specifickým potřebám dívek a chlapců, a to zejména v těch prostředích, kde hrozilo, že jedna z těchto skupin bude zastíněna druhou. Ve vzdělávacích programech, kde jsou úspěšnější dívky, se začalo mluvit o „práci s chlapci“; v sociálních službách, jako třeba v nízkoprahových zařízeních, jsou nezřídka pořádány zvláštní programy pro dívky.
V německé katolické církvi existuje tradice různých sdružení pro muže a pro ženy, a proto zde čas od času vycházejí podněty pro prohloubení práce s muži, zaměřené zejména na otcovství a svět práce. V roce 2002 vyšel například v diecézi Freiburg materiál s výstižným názvem: „Řekni, kde ti muži jsou…“.
V českém prostředí je velmi uznávaný františkán Richard Rohr, který vede muže k tomu, aby vědomě přijali svou životní roli a dokázali ji reflektovat. Aktivity, které jsou u nás inspirovány jeho pojetím „mužské spirituality“, jsou samy o sobě důkazem aktuality této otázky.
P. Michal Kaplánek. Autor je teolog, působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity
Sdílet článek na:
