25.3.2013, Autor: Aleš Palán

Jedna z nich se odehrála právě před sto lety v jedněch sudetských horách. Lyžařský závod na padesát kilometrů tenkrát skončil smrtí dvou lyžařů a stal se symbolem kamarádství, obětavosti a nepoddajného českého ducha. Závodníci vyrazili na trať jen v košilích. Slunce se ale záhy skrylo za mraky, teplota dramaticky klesla a začala obrovská chumelenice. Bylo vidět jen na pár kroků. Všichni závodníci svůj běh přerušili – kromě jednoho. Jmenoval se Bohumil Hanč. Jeho odvaha ho stála život, svou našel smrt na hřebenech Krkonoš. Zemřel také jeho přítel z evangelického sboru Václav Vrbata, který prostydlému Hančovi (opíráme se jen o pravděpodobnou rekonstrukci příběhu, jeho skutečné peripetie už nikdy nepoznáme) zřejmě půjčil vlastní kabát a sám pak nenašel cestu zpět do horské boudy.

Příběh hrdinství a obětavosti obou mužů si dodnes zaslouží hluboký respekt. Není však úplný. Byl tu ještě „třetí vzadu“, muž, o kterém veřejnost mnoho neví. Film Synové hor z padesátých let, který se tragédií na hřebenech inspiroval, se o něm sotva zmínil. Ten třetí muž Hanče také našel, a ve vichřici ho několik stovek metrů s nadlidským úsilím dokonce nesl. Do boudy se vrátil sám a zorganizoval záchrannou akci. Hančovo tělo dopravili na Labskou ještě při životě, ale promrzlému a vyčerpanému organismu už nebylo pomoci…

Onen třetí hlavní aktér tehdejších událostí přežil zřejmě jen díky tomu, že byl opravdu výjimečně zdatný. Posuďte sami: dvojnásobný účastník olympijských her, maratonec, mistr Československa v kajakářských závodech, mistr Německa v boxu v supertěžké kategorii, hokejový reprezentant Čech… (To vše mimochodem zvládal jako vegetarián.) Tento výjimečný muž skrýval za druhé světové války židovského uprchlíka, po nástupu komunismu byl pak vězněn. Proč se o někom takovém nemluví? Napadá mě jediné vysvětlení: Emerich Rath byl totiž sudetský Němec.

Sudetoněmeckou kartu nedávno rozehrál náš současný prezident. Byl úspěšný, většina voličů na jeho znepokojující volání slyšela. Jeho výroky o sudetských Němcích byly nepravdivé a zavádějící. Pokud by ale česká společnost byla se svou minulostí opravdu vyrovnána, vyzněl by jeho hlas do ztracena.

Nedlouho po prezidentské volbě jsme se v KT dohodli, že budeme sudetským Němcům věnovat jedno z témat. Mělo už dávno vyjít, pak ale do toho vstoupily události, které musely míst přednost – rezignace Benedikta XVI., konkláve, volba papeže Františka…  A teď jsou Velikonoce. Sudetští Němci tedy ještě na své zveřejnění čekají. Budeme pak zvědavi na vaše reakce, na to, jak čtenáři KT tuto problematiku vnímají.

Západní a severní Čechy, vlastně celé Sudety, mám velice rád. Uvědomuju si, že zdejší poznamenaná krajina ve svých jizvách skrývá naději na opravdové smíření. Na takové, jakému musí předcházet přiznání vlastní viny. Snad nám v tom letošní Velikonoce pomohou.